Opravdu máme, co jsme chtěli?

Bezesporu žijeme důstojněji. Bez obav vyjadřujeme svůj názor. Můžeme vycestovat, aniž bychom museli podstupovat ponižující rituál spojený se žádostí o vízum. Při přejezdu hranic se nemusíme bát celních a pasových kontrol.

Není třeba, krom suvenýrů, z cest nic přivážet, protože je tu ke koupi stejné zboží jako v okolních zemích a za podobné ceny. V hypermarketech se regály prohýbají pod spoustou zboží rozmanitého sortimentu.

Dá se to nazvat vyšší životní úrovní?

Za mého mládí se nenakupovalo v nákupních centrech, ale v malých prodejnách. Do Potravin dodával pečivo ten samý pekař, který ho ještě do padesátých let nabízel ve svém Pekařství. Na řízky porcoval flákotu v obchodě Maso a uzeniny ten samý řezník, kterému na tom samém místě patřilo dříve Řeznictví. Na kvalitě bylo poznat, že prvorepublikoví řemeslníci měli až do morku kostí vštípenou cechovní hrdost a za nekvalitu by se styděli.

Cítím vůni čerstvě upečeného chleba lišovského pekaře Zemana. Byl naskládaný v regálech v průjezdu. Nevadilo, že kolem pobíhal pes, protahovaly se kočky a o pár metrů dál se na dvorku pelešily slepice. Jeho rohlíky nebyly "gumové", ale chřupaly i pár hodin po vytažení z pece. Chleba měl horní kůrku ozdobenou křížkem. Byla překrásně popraskaná a ta spodní byla bohatě pomoučená. V Potravinách sice nebyl tak bohatý výběr jako dnes, zboží však bylo bez konzervantů, stabilizátorů, emulgátorů, regulátorů kyselosti nebo umělých barviv. 

Kvalitního masa bylo tehdy málo a bez fronty se koupit nedalo. Chutnalo však jako maso a po upečení se nesmrsknulo na polovic. Na talíři bývalo jen v neděli a v pondělí, kdy se dojídalo, co zbylo. Po vepřoknedlozélo byla den nato míchanice. Pochoutkou byl i chutný a šťavnatý točený koňský salám, kilo za 12 korun. V hospodách se čepovalo pivo, které bylo tak chuťově husté, že se dalo "kousat" a ne chemická napodobenina. Pěna na něm připomínala šlehačku a nespadla krátce po načepování.

Zelenina se kupovala od jara do podzimu u Bulharů. V naší čtvrti byli čtyři a pěstovali všechno, od ředkviček až po rajčata. Dokonce i kyselé zelí se u nich dalo koupit. Všechno čerstvé, bez lepkavého povlaku z insekticidů, herbicidů, či fungicidů. Jižní ovoce bylo tehdy k mání jen před vánočními svátky a nákup se bez obvyklé fronty neobešel. Vitamíny z citrusů nám nahrazovaly kompoty, které se během léta a podzimu řadily ve špajzu do různobarevných šárů. 

Boty se kupovaly v prodejně Obuv, které se i roky po zestátnění jinak než Baťa neřeklo. Až na galoše, bačkory a holinky byly boty vyrobeny z kůže a vydržely roky. Muselo se však o ně pečovat. Po poobědní nedělní pohádce v rozhlase, líbezně vyprávěné herečkou Naskovou, jsme zasedli na schodišti k hromadě bot. Kartáčovaly se, voskovaly a leštily. Poškozené boty se nevyhazovaly, ale donesly k ševci, který je opravil.

V Budějcích byly dva obchodní domy. Mezi Malší a Žižkovým náměstím byl Vltavan, kterému se říkalo podle jeho zakladatelů Broukababka, zkráceně Broukárna.  Čtyři patra měl zaplněná spotřebním zbožím a v pátém byly kanceláře, kde pracovala maminka jako účetní. Přešla tam krátce po Únoru od Bati. Protože tehdy nebyla žádná mateřská a podobné vymoženosti, zůstala doma po porodu jen pár dní a tak mne babička v kočárku vozila několikrát denně k "Baťům" k nakojení. Ve Zlíně se naučila mimo jiné i spravovat punčochy a tak jsme doma měli kolečko na vypnutí silonky a háčkovací jehlu, se kterou uměla spravit puštěná očka.

Ani šaty se nevyhazovaly jako dnes. Dokud to šlo, záplatovaly se, nebo se přešívaly. Vydržely dlouho, protože se nosily jen svátečně. Většinu času jsme byli navléklí v teplákách. Na nohou jsme nosili v létě sandály a v zimě komisky. Pralo se na valše v trokách. Ložní prádlo se bělilo na trávnících a potom se vezlo na mandl.

Aut bylo tehdy málo. Hodně se chodilo pěšky, nebo se jezdilo na kole. Bicykl bylo možné opřít o strom na kraji lesa, nebo v příkopu silnice a nebáli jsme se, že by ho někdo ukradl. Telefon v bytě byl tehdy vzácně. Když bylo třeba zavolat doktora, muselo se k veřejnému nebo do vrátnice nějakého podniku. 

Příbuzní se pravidelně navštěvovali vlakem nebo autobusem. Zprávy, které nepočkaly, se sdělovaly dopisy. Lidé měli k sobě bez mobilů a aut mnohem blíž než dnes. Cítili k sobě a hlavně ke vzděláným mnohem větší úctu. Pan doktor, učitel nebo stavitel se zdravil smeknutím na dálku, třeba i z druhé strany ulice. Projevený respekt možná míval pro zdraveného větší cenu, než dnes bůhvíjak vysoký plat doprovázený pohrdáním okolí. Pracovalo se 8 hodin denně od pondělí do soboty a nezdálo se, že by lidem nedostatek volného času vadil. Děti cítili k učitelům respekt. Pokud se ve třídě vyskytl lump, nebyl v očích spolužáků hrdinou.

Příroda byla mnohem zdravější nežli dnes. Šlo-li se zkratkou přes louku či pole často zpod nohou vyběhl zajíc nebo vyplašené hejno koroptví. Po rybnících plavala hejna kachen a lysek. Všechna zvěř snášela vajíčka, vrhala mladé a na rozdíl od dneška se zdárně  množila i na vzdory početným mysliveckým výřadům. 

V době žní jsme se schovávali do mandlíků, kde nám ze snopů za krk padali všemožní broučci a pavouci. Pole byla navrtána žížalami. Strniště žila kovaříky, stonožkami, beruškami a jiným pro mne neznámým hmyzem. Louky voněly pestrým kvítím a nad nimi poletovali rozliční motýli mnoha barev a tvarů. V rybníkách a řekách byla čistá voda, ve které se dalo koupat bez obav z alergické vyrážky. Byla plná ryb, raků a žab. Na potopených větvích se daly najít larvy chrostíků, na které se chytaly ryby.

Ve srovnání s dneškem se žilo klidněji. Lidé měli přibližně stejné výdělky a nezdálo se, že by to někomu vadilo. Otec třeba byl ředitelem velkého podniku se 4 tisíci zaměstnanci a plat měl nižší než dělník v lakovně, který měl na rozdíl od něj placené přesčasy. Přesto pro "svůj" podnik obětoval téměř veškerý čas. V pracovní dny se domů vracel pozdě večer a v neděli se připravoval na pondělní poradu. I bez "ředitelského" platu svou práci, dělníky i podnik miloval. Pamatuji, že se často po večeři zvednul a šel si popovídat s lidmi na odpolední směně. 

Práce byla nedílnou součástí života a nikdo se nemusel bát, že o zaměstnání přijde. Pracovní úřady nebyly třeba. Nebyly ani sociální úřady, i když, měřeno dnešním metrem, nuzní jsme byli všichni. Bez bohatých však neexistují chudí, stejně jako bez plusu není mínus a bez tepla není chlad. 

Dnes mají lidé všechno, na co si jen vzpomenou a přesto brblají a tváří se nespokojeně. Nadávají na poměry a přitom si auty jezdí pro finanční podpory. Poctivá práce mnoha lidem smrdí. Nejraději by se "zašili" na úřadě, kde by brali peníze, aniž by museli máknout. Tak, jak roste počet rádoby vzdělaných, dochází ke zprofanování nejen maturit, ale i vysokoškolských titulů.

Lidé na sebe z mnoha různých příčin nevraží. Příroda pozvolna chřadne a ztrácí schopnost reprodukce. Jsme frustrováni vnucovanými modely chování a vztahů, které nejsou přirozené a proto jsou nám cizí.