Selské baroko K5 Po plese

14. 03. 2019 8:58:45
"To jsou mi fóry" ze mne přímo vystřelilo, když na mne Máňa bafla za sloupkem plotu. Koukla na mne s úšklebkem. "Taťka taky celý den nejedl. Jen furt vzdychal". "Tak si to zapamatuj a alkoholu se vyhýbej. Neměla bys ještě spát?"

Ráda bych spala, kdyby to u nás tak děsně nesmrdělo. Mamka ráno, jak to vždycky dělá, pustila Broka dovnitř, aby ji nebudil kňučením. Hopsnul ji do postele, jak si ho naučila a zavrtal se pod peřinu. Mamka nejdřív sprdnula taťku, jak to, že prdí, když nemá z čeho. Když pohladila chodidlem Broka, přišla na to, že je lepkavý a on byl celý od sraček. Tátovi v tu ránu došlo, kde k tomu přišel a vyrazil ke Kubíkům. Máma teď na střídačku myje sebe i Broka a já radši vypadla."

Před Kubíkovým gruntem stál vedle Wagenknechta i rozlobený Voborník.

"Netušil jsem, že jsou tak shnilá. Seshora vypadala zachovale." Kubík se sehnul pro důkaz svého tvrzení. Šermoval s ním jak středověký rytíř mečem. Wagenknecht ani Voborník si při uskakování před odletujícími kousky hoven nevšimli jasnější barvy nedávno přiříznutých okrajů.

"Tvůj je také od hoven?"

"Jako hospodář bys měl vědět, že mám fenu."

"To máš kliku. Alana jsme myli nejdřív mýdlem, potom v Azuru, Jaru a nezabral ani Monteráček." Mávnul rezignovaně rukou směrem ke Kubíkovi. "Stěžuješ si, že ti žena nevaří a jámu máš plnou hoven. Co žereš, že to tak smrdí?" Wagenknecht mávnul znechuceně rukou: "Tobě smrdí jenom pes, jenomže u nás smrdí i nohy manželky."

"Říkal jsem vám, abyste si ty svý čokly zavřeli, ale jen jste si ze mne utahovali. Tak vás Pán Bůh potrestal." Počkal jsem až Voborník s Wagenknechtem poodešli a mrknul na Kubíka: "Od kdy jsi Pánembohem?"

"Koukám, že nábytkáře neoblafnu."

"Kolik jich tam spadlo?" "Ještě pes Maiera. Ten se ale doma moc nezdrží a tak to Venca ještě neví."

"Tohle jsi přehnal."

"To beru. Když mne to napadlo, tak jsem nevěřil, že by to mohlo i vyjít. Kubík rozmáchnul bezradně rukama. Pak se to už tak nějak samo semlelo. Skoro věřím, že takhle došlo i k většině zločinů. Manželská hádka. Na stole leží nůž. Ona ho vezme mimoděk do ruky. Když ho tak drží, tak co s ním jiného udělat, než bodnout. A pak čumí, co provedla.

V hospodě bylo cigaretového kouře víc než obvykle. "Zlobí vás kamna?" Hospodská mávla rukou. "Oč méně pijou, o to víc hulí."

„Ještě mi to nebere.“ Peřina od sebe posunul rozpitý půllitr se spadlou pěnou.

„Měls vidět Maiera, když jsem mu vylíčil, co všechno těm ruďochům navykládal.“

Voborník se naklonil k Wagenknechtovia zašeptal: “Za sloupem máš Moravce. “

Hospodská se natáhnula pro prázdný půllitr před dědou Herzů. „ Vy jste na plese určitě chyběl. Posledně jste skončil, jak vám kámoš vypadnul z vlaku.“

„Zlatá Sibiř. Chytil jsem tam tyfus a od té doby se nemusím česat." Pohladil si pleš. "Netrvalo dlouho a vjeli jsme na čínské území, skrz které mělo Rusko na léta smluvně pronajatou dráhu do Vladivostoku. Na železnici pracovali copatí čínští ajznpoňáci v modrých uniformách, které připomínaly montérky. “Protože v této oblasti operovaly loupeživé bandy, železniční domky byly chráněny vysokými zdmi se střílnami a telegrafní vedení bylo pod zemí. aby je ti gauneři nemohli poškodit. Třebaže byly zapřaženy tři lokomotivy, příkrá stoupání překonával vlak skoro krokem. Kolem trati bylo vyprahlo, stejně jako v mém krku.“
“Už se nese.“ Hospodská zamířila nejdřív k dědovi a teprve pak ke mně.
"Po pár dnech jízdy jsme přijeli do velkého města, jméno vám po těch létech neřeknu. Žili v něm jenom Číňané. V obchodech měli plno potravin, jako by ani válka nebyla. Jedni nabízeli spoustu zboží a jiní vedle nich žebrali. Po prašných cestách drkotaly početné džinrikši, dvoukolové vozíky tažené kuli, čínskými novodobými otroky. Na chodníku jsem se nechal za pár šupů oholit. Holič měl na dlaždicích otevřené ohniště, kde vařil vodu. V ní nahřál polorozpadlý hadr, obložil mi s ním tváře a po chvilce z kapsy vytáhl široký nůž ostrý jako břitva a bradu jsem měl jak nemluvně. Pak jsme dlouhých deset dnů cestovali ošklivou krajinou do Vladivostoku. Když jsme přejížděli řeku Ussuri, na mostě stály patroly amerických vojáků. Velkopansky nás přehlíželi a na pozdravy neodpověděli. K večeru jsme spatřili moře a byli v cíli."

Naklonil jsem se k Voborníkovi. "Tomu papalášovi z kraje jsem musel slíbit, že si u nás střelí divočáka." "Nevypadal na myslivce." "Má na starosti tajný a tak by měl umět střílet."

"Nechci ti do toho kecat, ale tyhle bychom si neměli pouštět k tělu. Stačilo mi, jak koukal na Maiera, když mu řekl, že soukromě krmí kuřata."

"Mně zase připomíná Kovaříka z Karny. "Všimnul jsem si nechápavého výrazu. "Toho, jak jsem ti už vypravoval, že na MVSZ koupil milence puget růží za dva tácy a vyúčtoval to firmě jako kytici k přivítání sovětské delegace. Se svými známostmi by se nám mohl hodit."

"Těžko si střelí prase, když se stáhla ke krmelištím v černické oboře."

"Vidíš a on si myslí, že sedne, čtvrthodinu počká a prase bude ležet."

"Nechci, aby nám tady dlouho strašil. Seženu ti lončáka z výkupu, položíš ho na Americe ke krmelišti a nějak to zaonačíš, aby ho jako střelil. Maier by ti mohl pomoct, aby si to u něj vyžehlil. Mám ti takové srbění, že by ho ty kecy na plese mohly připravit o živnost a kde dneska koupíš čtyřkilová kuřata."

"To sedí."

Autor: Štěpán Bicera | čtvrtek 14.3.2019 8:58 | karma článku: 0.00 | přečteno: 21x

Další články blogera

Štěpán Bicera

Selské baroko K4 Konference

Čest práci. Na konec diskuzního příspěvku jsem si oddychl. Povzdechnutí po stranickém pozdravu, nepatřičně zesílené reproduktory v sále působilo smutně, až jsem se lekl. Pohled na otylé ksichty papalášů na tribuně mne uklidnil.

4.9.2018 v 11:40 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 50 | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K3 Čurítko

"Čurítko?" Zopakovala po Jindřichovi jeho stará. Zatímco z Kubíkových úst slovo zaznělo pyšně až bujaře, v jejím podání přetékalo štítivostí. Na podlahu položila tašku s nákupem a prstem přejela po rámu zrcadla.

30.8.2018 v 12:37 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 37 | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K2 Hospoda

"Přiznáš už tu barvu?" Voborník zvedá oči ke stropu a sám zkroušeně naznačuji bídu v kartách. "Bude to žebrák". Cikán s povzdychnutím pokládá vějíř karet na stůl. "Bene, tak ho máš." S uspokojením plácnu do listu: "Větší!"

27.3.2018 v 13:35 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 73 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

David Snítilý

Hokejový táta 8 – setkání s Dominátorem.

O přestávce už jsem s tatínky konverzoval.Tedy spíš jsem poslouchal, jak jejich kluci trénují. Jeden měl doma branku, jiný branku s plachtou, další střeleckou desku. „To já jsem klukům postavil tělocvičnu,“ dodal jsem skromně.

22.5.2019 v 10:35 | Karma článku: 9.35 | Přečteno: 231 | Diskuse

Jan Sviták

Generátor: Pilulka, celek

Rád píši povídky. Proto si nechám čas od času vygenerovat dvě náhodná slova a napíši o nich 500 - 1000 slov. Pokud rádi čtete povídky, sledujte můj blog :)

21.5.2019 v 8:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 73 | Diskuse

Alena Vachtová

Kavárna bez placení

1. kapitola STRACH má sice velké oči, ale tyhle byly ďáblovy. Odešla jsem bez placení a teď budu na útěku

20.5.2019 v 17:53 | Karma článku: 8.10 | Přečteno: 269 | Diskuse

Jakub Kouřil

Ulita

Za devatero listy a desatero stébly trávy se ukrýval domeček. Nebyl to domek s okny, závěsy a květinami. Na zemi se leskla ulita hlemýždě. Tedy skořápka se neblýskala, ale kapka rosy, která na špičce uvízla.

20.5.2019 v 12:31 | Karma článku: 4.84 | Přečteno: 85 | Diskuse

Kateřina Lhotská

Příliš vzdálená toaleta

O tom, co vše se může přihodit, když urgentnost veskrze lidské velké potřeby přejde ze stavu „nutno vyhovět“ do stavu „nelze nevyhovět“ a není přitom „kde vyhovět“.

19.5.2019 v 19:01 | Karma článku: 33.64 | Přečteno: 1154 | Diskuse
Počet článků 975 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1302

Jsme jako hokejoví brankáři. Naučili jsme se bez masky do střetnutí nechodit a jací doopravdy jsme, je těžko zodpověditelná otázka i pro nás samotné.

Najdete na iDNES.cz