Selské baroko K2 Hospoda

27. 03. 2018 13:35:36
"Přiznáš už tu barvu?" Voborník zvedá oči ke stropu a sám zkroušeně naznačuji bídu v kartách. "Bude to žebrák". Cikán s povzdychnutím pokládá vějíř karet na stůl. "Bene, tak ho máš." S uspokojením plácnu do listu: "Větší!"

Franta Voborník se zatvářil ještě zmučeněji než cikán. "Proč nehraješ s dětmi prší nebo dudáka a hrabeš se do mariáše? Mohl bych ti dát v mžiku tutti, ale nebudu vraždit neviňátka. Dej nám každému po koruně a vrať karty hostinský."

"Co blbneš? Betla mám skoro loženýho."

"Skoro ložená karta je stejná pitomost jako skoro těhotná baba. "Natáčí se ke spoluhráči. "Co ty na to, Bene, máme šanci vyhrát?"

"Bene, chytám ho na kulatý." V případě nesouhlasu začíná větu i s nene, ale protože mnohem častěji přitakává, vysloužil si tuhle přezdívku. Nijak mu to nevadí. Napsal si to i na zvonek a jak se doopravdy jmenuje, nikdo ve vsi neví. Ačkoliv jemu všichni tykají, on lidem ve vsi vyká.

Z prořídlé hromádky mincí vybírám čtyři padesátníky, ale nechce se mi platit bez boje. "Neměli bychom to přeci jen zkusit?"

"Nene, ztrátu času." Vidí moje zklamání a tak shovívavě dodává. "Tuším, že jste odhodil spodka se svrškem a zbavil se tak zelených, což by nebylo hloupé. Nechal jste si plonkový eso kulový, což je risk, který může vyjít, ale tentokrát by nevyšel."

"Čumíš mi do karet?"

Blahosklonně se usměje a zavrtí hlavou. "Nene, přece jsem snímal. Nechat vám eso žaludský, mohl jste mít stosedm. To dostal tady pan Voborník. To ostatní je pouhý odhad protihráče. "

Na sundaných brýlích zkouším, jestli se v nich karty nezrcadlí. Bene se usmívá o něco víc a Voborník rudne. "Ty víš, že mám žaludský eso?"

Zkroušeným výrazem se Bene téměř omlouvá: "Znám všechny vaše karty." Začíná od červených a Franta postupně bledne. Když skončí zelenou dvackou, má obličej zbarvený podobně. S Benem dnes hrajeme poprvé. Sice se do bytovky nad vsí přistěhoval už na podzim, ale dosud nás při hře jen mlčky sledoval. Pochmurnou náladu se Bene snaží rozptýlit vybídnutím k přiťuknutí. Zdrcený Franta nereaguje a tak si s ním ťukám sám.

"Jsem taky z Prahy, jenomže z Nuslí. Kvůli těmhle čertovým obrázkům ji mám zakázanou." Sepnul ruce jako k modlitbě a zakoukal se do stropu. "To bejvaly časy. Den co den v těch nejlepších hotelech kolem Václaváku a jen se samýma nóbl pány. Hrálo se o peníze, ne o finďáry jako tady. Normální měsíční mzda se tam dala vydělat za večer a někdy daleko víc.

Bene si všimne mých přimhouřených očí a dlaní si přejíždí si po bradě: "Tady býval pěstěný vous a vlasy jsem měl až pocuď." Rukou ukazuje k ramenům.

"Vypadals jak Sandokan."

"Říkali mi tak. Hrával jsem ve smokingu od Adama, v košili z Londýna a motýlek s karetními symboly byl z tůzu . Stačilo, abych se hned zkraje šatnářkám představil jako řidič indického velvyslance a v tu ránu mne za něj všude pokládali.

"Neudělal by náměstek větší dojem?"

"Bene. Jenomže toho by k Alcronu vozili v béemwé, zatímco u řidiče nepřijde divné, když ho přiveze emhádé."

Voborník konečně odvrátil zasmušilý pohled od vějíře karet, významně si odkašlal a poloprázdným půllitrem několikrát ťuknul do sklenice cikána. "Nevykládej, že si pamatuješ, jak jdou v paklu karty za sebou." Bene mlčky vytahuje ze zadní kapsy kalhot zmuchlanou stovku a rukou ji na stole pečlivě žehlí. "Jednou se spletu a je vaše. Teď vsaďte vy."

"Myslíš, že chodím do hospody s takovými penězi?" Prohledám všechny kapsy a na stůl pokládám dvě dvacky a pět korun v drobných. Voborník našel o deset míň. Bene přijímá chudý vklad blahosklonným pokývnutím. Z karet na stole dá stranou spodka kulového s červenou osmičkou a zbytek mezi nás rozdá. Vynáší jako první. Když na hromádce, kterou neustále porovnává skončí poslední karta, obrátí karty obrázkem dolů. Dřív než horní kartu otočí, pokaždé neomylně říká, co je zač. Jen co trefí i tu poslední, výhru nacpe do kapsy a po zhodnocení počtu čárek na našich porcelánových táccích velkoryse pronese: "Bene, tohle zatáhnu."

"Ty máš ale paměť. " Říkáme to s Frantou současně a tak si potřásáme rukama na dalších sedm let života. Bůhví jakých, ale hlavní je, že budou.

"S takovou pamětí jsi musel mít na vysvědčení odshora až dolů samý" říkám k cikánovi.

"Bene, samý pětky."

"Jak to?"

Na chvíli se zadumá. "My cikáni přemýšlíme, jenom když se to vyplatí. Nakonec, mít samý jedničky, stejně bych byl pro vás jen blbej cígoš."

"Nechceš snad tvrdit, že všichni cikáni mají pamatováka jako ty a jen se nechtěj šprtat."

"Jsou snad všichni gádžové Einsteini? Dík za drobný. Jak jsem řek, tuhle útratu zacáluju." Sebral tácky a odnáší je k výčepu.

Do hospody vchází jako první děda Herzů, pak Peřina a zástup uzavírá Wagenknecht. Jen co na věšáky pověsili kabáty, zamířili ke svým židlím. Dědova je pod nápisem "Věčné loviště". Je vyřezán do destičky z lipového prkna, připevněné na dlouhé polici. Na ní stojí řada figurek v mysliveckých uniformách. Na nohou mají holínky, přes jedno rameno přehozenou dvojku a přes druhé brašnu. Všichni mají kloubouk s ustřiženým sojčím pírkem a ti, co nosili brýle, je mají na očích. Figurky v měřítku asi 1:5 pro nás dělá jeden šikovný loutkář z Tábora. Zvěčňují zemřelé myslivce, jen děda Herzů, jako jediný, má na ní své vypodobení už za živa.

Když se mu před pár lety po zápalu plic udělala na plicích voda, nikdo nevěřil, že by to mohl přežít. Týdny ležel v táborské nemocnici a po každé nedělní návštěvě jsme si říkali, jak rychle uvadá. Nakonec si sám řekl o vyfotografování pro loutkáře. Po převozu do nemocnice v Českých Budějovicích však došlo k nečekanému obratu a domů se vrátil ve stejný den, kdy jsme v Táboře vyzvedli jeho loutku, kterou jsme na přání dědy předčasně umístili na Věčné loviště.

Po levici mu stojí bývalý předseda Honza Šídlo, jehož zvučný a hlavně nefalešný tenor postrádáme po každém honu při zpěvu naší hymny "Zelení hájové". Po pravici má Mirka Trníka, který mistrně trefoval nad korunami stromů plachtící bažanty. Voborník mne drbnutím vytrhává ze snění. "Jdeme ke svým. Pronesu řeč."

Vzal předsedování po Šídlovi a teď se chystá přítomným myslivcům připomenout, že příští čtvrtek nás čeká příprava tomboly s výzdobou sálu na myslivecký ples. Porovnávám loutku dědy s realitou pod ní a nedivím se, že se dědovi líbí. Loutkař udělal všem mladší vzhled, než jak si je v závěru jejich životů pamatuji. Řezbařil stejně milosrdně jako zrcadlo, ve kterém se nevidíme jací jsme, ale jakými bychom rádi byli. Zajímavé je, že to samé se neděje u fotografií či videí. Nedávno jsem si ze zvědavosti stoupnul k zástupu lidí před prodejnou Diamant na Václaváku, přilákaných zapnutou kamerou ve výloze. Byla nasměrovaná k chodníku a její záběr se promítal na obrazovce vedle stojící televize. Poznal jsem vedle mne stojící paní v šátku, dědu v klobouku i pár školáků. Sebe jsem marně hledal do chvíle, než mi došlo, že jsem ten shrbený, sešlý pán mezi nimi.

Z potemnělého kouta volá na dědu Herzů pan Moravec. "Kde budeme dnes bojovat?“ Než stačil odpovědět, práskly dveře a do šenku vchází Kubík. Ještě nepověsil kabát na věšák a už volá na celou hospodu. "Vážení páni nimrodi...." Po tomto úvodu vím, co bude následovat a tak jen žasnu, jak rychle je další půl roku v čudu. Zase se mu hárá fena a jeho stará nám vzkazuje, abychom si ty svý obšourníky dali na řetěz.

Od dětství trpím zlozvykem neposlouchat. Ať už to bylo ve škole, v práci, na vojně, nebo při zábavě. Jen co odhadnu, o čem asi bude řeč, místo soustředěného poslouchání si začnu v duchu sumírovat odpověď. Pokud se ode mne nečeká, dávám se do snění.

Cestou ke stolu mysliveckých štamgastů se Kubík otáčí k výčepu. “Paní šenkýřko, ohřejte mi klobásku." Otáčí se ke svým a lamentuje: "Kuchařka mi, vole, stávkuje. Dokud prý bude muset mrznout v latríně na dvorku, budu mít, vole, za trest studenou tabuli." Kubík patří mezi ty, kteří i ve stáří mluví, jak jim v mládí zobák narostl a každou větu prokládá rytmicky vyváženým vole. Děda se mezitím pouští do vyprávění, které slýchám pokaždé, když se potkáme v noci v revíru. Bylo mi už vyprávěno tolikrát, že i když jsem mu pozornost nevěnoval, znám to i tak zpaměti. Své vzpomínky na pobyt v ruských legiích dokonce sepsal a štosu sešitů říká Pyramida. Podobně jako faraoni, i on chce, aby tu po něm zbyla památka.

Právě popisuje návrat domů. V dobytčákách cestovali kolem Bajkalu, přejeli Čínu a nalodili se ve Vladivostoku. Vlak teď právě stojí v jednom nádraží, kde šikmoocí Burjati vyměňují velbloudí mléko za machorku. Kuřáci svým nekuřáckým spolucestujícím budou tučný nápoj závidět jen do chvíle, než se dostaví celkem logické následky. Z dobytčáku pak na střídačku budou vystrkovat svá pozadí, aby krajině spořádaně vrátili, co si nakrátko vypůjčili. Jeden dokonce z pomalu jedoucího vagonu při vyprazdňování vypadnul. Než se vyškrábal po náspu k trati, byl vlak už příliš daleko, aby ho dohonil. V dobytčáku záchranná brzda z pochopitelných důvodů není a kamarádi tak mohli jen bezmocně přihlížet zoufalému rozhazování rukama. Trať se po úbočí mohutného kopce točila a tak při každém průjezdu nad osudným místem mohli vidět stále se zmenšující postavičku nešťastného druha. Děda si určitě ani dnes neodpustí přirovnat ho k dívce na přístavním molu, která se loučí máváním slzami zmočeným kapesníkem s odplouvajícím námořníkem, o kterém tuší, že ho už nikdy nespatří.

Předseda dědovo vyprávění posuňkem zarazí: "Chlapi, tak ve čtvrtek v šest večer." I tentokrát vím, o čem bude řeč. Každý máme přinést minimálně dvě ceny do tomboly z vlastních přebytků, zamluvit si patřičný počet židlí pro své známé, pomáhat skládat lístky tomboly a číslovat ceny. Místo poslouchání předsedova proslovu si představuji osud toho ztroskotance. Určitě si tam našel nějakou ohnivou Burjatku, nadělal spoustu Čechoburjatů a pokud neumřel, tak dnes svým vnukům vypravuje podobně, jako nám teď děda.

Přesouvám se ke stolu myslivců a sedám vedle Kubíka. Předseda už pověděl, co měl na srdci a začíná se věnovat své největší zálibě, kterou je plnění útrob pivem. Kubík se ke mně naklání a do ucha mi šeptá: "Nevíš, vole, jak bych to měl udělat s tím záchodem?"

"Sám ho mám místo špajzu. Kompoty jsme přestěhovali do sklípka a potraviny skladujeme ve spížní skříni. Jestli chceš, tak ti jednu takovou do týdne z krumlovské Jitony obstarám. Vejde se toho do ní spousta."

"Naše špajzka je, vole, u zdi ke dvoru a tam bych senkrůvnu nechtěl."

"Tak záchod přistav od zahrady a ve zdi k němu udělej dveře."

"Náš barák je, vole, poskládanej z kamene a hlíny. Zeď má metr a půl tlustou a udělat v ní díru pro dveře, tak mi, vole, celé stavení spadne na hlavu."

"Pak nezbývá než chodit, jako všichni vaši předci na dvůr."

"Nevadilo jim to, vole, protože se jejich starý nestavěly na zadní." Kdybyste si, vole, neudělali splachovací, tak by i ta moje mlčela."

"O co jde? Stejně na dvůr chodí. Drůbeži hodí zrní a přitom si dojde na velkou. Zamíří pro vejce a při cestě do maštale si odbude malou."

"Ve dne ji to nevadí, vole."

"Tak pořiď nočník."

"Nechce, vole, aby nám smrděl pod postelí a pod oknem máme záhon s kytkama."

"Když se jedná jen o malou, tak ji udělej v ložnici vasrlajtung, ústící do zahrady. Vyhrne noční košili, přisedne, crrrr a je zpátky pod peřinou."

"Vole, to je geniální nápad."

"Jednoduchá řešení bývají geniální."

"Jako duchovní otec bys měl být přítomen zhmotnění myšlenky. Nejen abys realizátora případně korigoval, ale hlavně se kochal rodícím se dílem. Dám se do toho hned zítra zrána, co se stará vydá před devátou do Jednoty."

"Viděls někdy křtění lodě?"

"Neboj, u mne se vždycky nějaká flaška najde." Na chvíli se zamyslel. "Budu tomu, vole, říkat čurítko."

Autor: Štěpán Bicera | úterý 27.3.2018 13:35 | karma článku: 0.00 | přečteno: 63x

Další články blogera

Štěpán Bicera

Selské baroko K4 Konference

Čest práci. Na konec diskuzního příspěvku jsem si oddychl. Povzdechnutí po stranickém pozdravu, nepatřičně zesílené reproduktory v sále působilo smutně, až jsem se lekl. Pohled na otylé ksichty papalášů na tribuně mne uklidnil.

4.9.2018 v 11:40 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 34 | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K3 Čurítko

"Čurítko?" Zopakovala po Jindřichovi jeho stará. Zatímco z Kubíkových úst slovo zaznělo pyšně až bujaře, v jejím podání přetékalo štítivostí. Na podlahu položila tašku s nákupem a prstem přejela po rámu zrcadla.

30.8.2018 v 12:37 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 20 | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko. K 1. Trakař

Mačkám hlavu mezi ramena a šilhám ke Kubíkovu stavení. Za živým plotem kupodivu prázdno. Nakloním trakař, abych prozkoumal prkenná vrata do dvora. Obvykle okem ucpaná díra po suku dnes září paprsky nízkého zimního slunce.

17.2.2018 v 9:40 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 35 |

Další články z rubriky Poezie a próza

Vojtěch Fišera

Na dlaních

„Skutečná láska se nikdy nevyčerpá, a když se obrátíš k té pravé studni, bude tím štědřejší, čím více z ní budeš pít.“

17.2.2019 v 18:44 | Karma článku: 8.41 | Přečteno: 83 | Diskuse

Filip Vracovský

Únorová rána na cestách

Nedělní malování slovy pro zvané i náhodné kolemjdoucí, zachycené dnes po ránu v otevřené krajině poblíž Plzně...

17.2.2019 v 12:16 | Karma článku: 9.36 | Přečteno: 232 | Diskuse

Marek Trizuljak

Žíhaný chrt jménem panta rhei

povídání, snění, zapomnění, nikdy neloučení, mezi mraky hudba zní, tam kde zdánlivě nic není, řeka laskavých slov o souznění

17.2.2019 v 11:11 | Karma článku: 11.87 | Přečteno: 224 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Tajnosti schované do šuplíku (Nezbývá nežli se smířit)

Někdy se mi srdce sevře, někdy se mi zatají dech, někdy se mi zasteskne, někdy napíšu tajně do šuplíku...

17.2.2019 v 10:41 | Karma článku: 14.01 | Přečteno: 269 | Diskuse

David Snítilý

A co ženy Čárlí ? Zbytky tváře 3

Po Martě přišly další lásky, omyly a zklamání. Bohužel překonat ten měsíc se mi dlouho nedařilo! Co se týká ženských, byl jsem prostě ňouma. No, a když už jsem to nakousl, vím, že samochvála smrdí,ale zůstal jsem jim dodnes.

17.2.2019 v 8:38 | Karma článku: 7.71 | Přečteno: 187 | Diskuse
Počet článků 974 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1303

Jsme jako hokejoví brankáři. Naučili jsme se bez masky do střetnutí nechodit a jací doopravdy jsme, je těžko zodpověditelná otázka i pro nás samotné.

Najdete na iDNES.cz