Štěpán Bicera

Nechme promluvit historiky

13. 02. 2018 13:27:11
Zatím jsme svědky jen protichůdných výroků politiků. Nebyl tam plot! Byl tam ostnáč! Směli vycházet! Nesměli! Byl to pseudokoncentrák! Neurážejte oběti koncentráku! Vyrojila se i řada pamětníků a pamětníků pamětníků.

Mezi ty posledně jmenované patří Čeněk Růžička, předseda výboru pro odškodnění romského holokaustu. Protože se narodil až rok po válce, vzpomíná, co o táboru v Letech říkala jeho maminka, která ho zažila jako vězeňkyně. V sobotní MF Dnes pan Růžička opakuje, co od maminka slýchával. Tábor v Letech byl obehnán dvoumetrovým plotem, zakončeným ostnatým drátem. Neuposlechnutí rozkazu nebo útěk mohlo znamenat zastřelení. Chyceného vězně nejdříve seřezali, potom spoutali do želez a zavřeli do buňky, kde dostával menší příděly jídla.

V tom samém článku vzpomíná i devadesátiletá pamětnice Barbora. Hned po příchodu do tábora ji ostříhali vlasy, které měla až do pasu. Její otec za protesty proti jejímu stříhání dostal nafackováno. V článku se připomíná i 326 mrtvých, zemřelých většinou na následky onemocnění tyfem. Protože tuto nemoc přenášejí vši, stříhání vězňů nebylo svévolnou šikanou, ale důležitým hygienickým opatřením.

I na Aeronetu vyšel článek o pracovním táboře v Letech a i v něm se uvádí svědectví. Paní Martínková, jako dcera zaměstnance tábora v Letech vzpomíná, že cikáni měli v táboře vykonávat práce manuálního charakteru. Když z nedalekého statku přivezli na oškubání husy, kachny a slepice, cikánky rozdělaly ohně před ubikacemi a začaly je i v peří opékat, Četníci jim ohně uhasili a cikánky se na ně vrhly a začaly jim nadávat. Incident zastavil až varovný výstřel do vzduchu.

I mně ještě za socialismu vypravoval jeden pamětník o cikánském táboru v Letech. Seděli jsme v kanceláři jitonského provozu v Zalužanech a čekali na pana Quitmana z Anglie, který odsud kupoval skládací bukové židle. Odběratel se někde zdržel a vedoucí provozu se dal do vzpomínání. Přes Hamiro Příbram, pod který původně provoz spadal, se dostal ke vzpomínání na výrobu během protektorátu a v té souvislosti zmínil i cikánský tábor v Letech. Na rozdíl od pana Růžičky, on o volném režimu mluvil. Podle něj si mohli sedláci z okolních vsí z tábora vyžádat brigádníky na práci na polích. Zmínil se i o "švarcenberských", kteří si z tábora brali lidi na práci v lesích. Zájem o pracovníky z tábora však velký nebyl, protože, aspoň podle něj, k práci moc nebyli.

Paměť lidská je ošidná a roli při "vzpomínání" vedle milosrdného času může sehrát i snaha z problematiky těžit. Třeba výše zmíněný výbor pro odškodnění romského holokaustu už vznesl požadavek na finanční satisfakci za Okamurovo prohlášení.

Co na to historici J. Gebhart a J.Kuklík v knize "Velké dějiny Zemí koruny české" svazek XV. b ?

Dne 30. listopadu 1939 zakázal oběžník ministerstva vnitra cikánům kočovný způsob života a přikázal jim se někde trvale usadit. To však naráželo na odpor obcí, které je na svém území nechtěly.

V létě 1941 se na všech územích třetí říše začaly realizovat přípravy k vyhlazování především židovského, ale i cikánského obyvatelstva. Uplatňování rasové teorie vedlo nacistickou okupační správu v protektorátu k realizaci "konečného řešení cikánské otázky". Z Čech a Moravy pokračoval exodus cikánů na Slovensko a zároveň přísun nových z území Sudet.

K 1.4 1940 žilo podle soupisu na území protektorátu celkem 6540 cikánů ve 464 obcích. Kárné pracovní tábory byly otevřeny 10.8. 1940 v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Pro obce se tak realizovala možnost zbavit se problémových cikánů. Nad oběma tábory vykonávalo dozor protektorátní četnictvo.

Na rozdíl od Židů se cikánskou otázkou zabývala kriminální policie. Od ní vyšlo 9. března 1942 vládní nařízení o preventivním potírání zločinnosti, které zavedlo preventivní vazbu. Ta nebyla časově omezena a vztahovala se na tzv. asociály. Takové osoby mohly být zatčeny, pokud opustily bez povolení místo trvalého pobytu. Následovalo přijetí výnosu o potírání cikánského zlořádu. Na jeho základě jako součást plánu na holocaust cikánů byly kárné pracovní tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu přeměněny na cikánské sběrné tábory.

Podle nového soupisu ze srpna 1942 žilo v protektorátu 6500 etnických cikánů a jejich míšenců. Většina byla upozorněna, že se nesmí vzdalovat z místa trvalého pobytu a menší část byla uvězněna v cikánských táborech. Celkem prošlo přeplněným táborem v Letech 1309 osob, z nichž 326 internaci nepřežilo. Zemřeli především z důvodu tyfové epidemie na přelomu 1942/1943. Táborem v Hodoníně prošlo přes 1300 osob a následkem nemocí zahynulo 207 osob. Z obou táborů se organizovaly přesuny tzv. asociálů. Z tábora Lety bylo 3.12. 1942 transportováno 16 mužů a 78 žen, z Hodonína 7.12. 46 mužů a 29 žen, všichni do koncentráku Osvětim I. Z Let bylo dále odvlečeno 417 vězňů a z Hodonína 749 vězňů do Auschwitz-Birkenau. Cikánský tábor v Letech byl zlikvidován 9. srpna 1943 a tábor v Hodoníně 1. prosince 1943.

Ve vyhlazovacím táboře v Auschwitz-Birkenau zahynulo více než 2645 vězňů z řad cikánské populace. Zatím neznámý počet zahynul v táborech Osvětim I, Buchenwald, Ravensbrück. Podle ověřených údajů se po osvobození vrátilo z koncentračních táborů 583 cikánských vězňů a vězeňkyň.

Vedou-li se vzrušené debaty kolem cikánského tábora v Letech, nemělo by se zapomenout ani na tábor v Hodoníně u Kunštátu a hlavně by se neměl vyvolat dojem, jakoby cikáni byli jediní, kteří měli za okupace trpět. Mnohem hůř než cikáni doplatilo na zvlčilost Němců více než sto tisíc českých Židů. Padlo 25 tisíc českých vojáků. Zapomenout nelze ani na 63 tisíc válkou zničených životů civilistů a na sta tisíce mužů a žen násilím vyhnaných na práci v "rajchu".

Autor: Štěpán Bicera | karma: 39.23 | přečteno: 1587 ×
Poslední články autora