Stejně jako tleskali, když před pár lety v podstatě ti samí, demonstrovali na Majdanu. Jak v Hamburku, tak i na Ukrajině šlo v principu o stejný jev. Násilný projev odporu. Na Majdanu proti snaze přiklonit Ukrajinu zpátky k Rusku.
V Hamburku obecně proti systému. Neschopnému ubránit Evropu před přívalem migrantů. Podporujícímu nebetyčné sociální rozdíly mezi lidmi. Vměšujícímu se do interních záležitostí jiných zemí. Především však proti otrlosti impotentních politiků, neschopných přiznat svůj podíl viny na tom všem.
Nejen v případě Majdanu, ale i Iráku, Libye či Sýrie, stáli evropští politici na straně desperátů. Přidávali se k jejich žádostem žádajících odstoupení tamějších " despotů". Střelbu ukrajinských povstalců na policisty mysliveckými zbraněmi přecházeli mlčením, byť šlo o porušení ženevské konvence. Nevadilo jim rabování obchodů, zapalování v ulicích zaparkovaných aut, ani házení zápalných láhví na policisty. Naproti tomu zákroky pořádkových sil označovali za nepřijatelně tvrdé, byť třeba právě ti ukrajinští policisté svou nečinností připomínali známé terakotové figury z Číny.
Když v Hamburgu ta samá sorta lidí, jací byli na Majdanu, protestovala proti nim samotným a přistoupila ke stejným projevům násilí, postoj evropských politiků se rázem změnil. Policie byla za tvrdé zákroky pochválena a výtržníci po stovkách pozatýkáni.
Až se zase někde ve světě zaplní ulice a grázlové začnou ventilovat nízké pudy, měli by evropští lídři svými postoji, stejně jako v Hamburku, podporovat demokracii a dodržování zákonů. Potom by však stáli na straně demokraticky zvolených lídrů a ne na straně zdivočelého davu, jako tomu bylo v Libyi, Sýrii i Ukrajině.
