Vystavoval jsem slunci tvář na terase horské chaty lyžařského areálu Alta Badia. Občas jsem upil ze sklenice Schiwasser, která mě přišla bratru za 4 Eur. Žádná láce, když jde o vodu s malinovou šťávou. Před deseti lety
byly Dolomity lacinější než rakouské Alpy, ale to už neplatí.
Myslel jsem, že se do cesty paprskům dostal mrak, ale byl to lyžař s manželkou. Významně ukázal na volná místa u mého stolu a po mém přikývnutí je obsadili. Z restaurace si přinesli kvasnicová piva, ale než se stačili napít, ten mrak, jehož pohyb jsem zpoza brýlí čas od času sledoval, slunce zakryl. Přitáhnul od Boe a vzhledem k velikosti a rychlosti pohybu jsem zastínění odhadnul aspoň na čtvrthodinu. Otočil jsem se k přísedícím a upil limonády. Byli to Němci. O pár let mladší, ale asi už taky v důchodu.
Zeptal jsem se odkud jsou. Byli z Berlína a do Dolomit to měli přes tisíc kilometrů. Cestou přespali u Mnichova. Když jsem chtěl vědět z jakého Berlína, se špatně skrývanou nelibostí přiznali, že z východního.
Vzpomněl jsem dobu, kdy jsme společně žili v socialismu a vyprávěl jim o třítýdenním pobytu u Baltu. Byl jsem tam se skupinou dětí v táboře družebního závodu Tischfabrik Finsterwalde. Tehdy mi kolegové táboroví vedoucí na otázku, jak snášejí fakt, že sami čekají deset let na Trabanta a o pár kilometrů na západ, také Němci, koupí bez čekání Volkswageny, Oply, Audiny, odpověděli, že jde o pozlátko.
Němka se trochu zaškaredila a řekla, že to už byla taková doba. Přitakal jsem a dodal, že když se ta doba změnila, jezdíval jsem do "západního" berlínského Spandau. Dovážel jsem z tamější firmy flockštofy na čalouněný nábytek. Seznámil jsem je se zážitkem, jak mne jednou na dálnici zastavili němečtí policisté v civilu a chtěli doklady od tehdy nového bavoráku. Prostrčil jsem je škvírou v okénku a opatrnost jsem omluvil zkušenostmi z našich dálnic, kde tehdy docházelo k přepadům. Německý policista mi doklady s pousmáním vrátil a řekl, tady jste v Německu a ne v Asii. Zeptal jsem se spolustolovníků, zda to platí i dnes, kdy je Německo zaplaveno imigranty.
Na to mi Němka vysvětlila, že většinou jde o slušné lidi. Špatný dojem o nich vytvářejí média, která píšou jen o těch špatných. Na to jsem se zeptal, jaký názor mají na Angelu Merkelovou, která je do Německa pozvala. Bylo mi vysvětleno, že jde o mimořádně inteligentní ženu, která ví, co dělá.
Mezitím sluníčko začalo pražit. Poděkoval jsem za příležitost si pošprechtit a všichni jsme nastavili tváře blahodárným paprskům. Napadlo mne, že nepotkat se v Dolomitech, ale v Berlíně, zase tak moc se toho během těch čtyřiceti let nezměnilo. Němec raději mlčel a jeho manželka mluvila, jako kdyby byla pod deskou stolu "wanze" od Stasi.
Nicméně po tomto rozhovoru věřím agenturám, tvrdících, že A. Merkelová volby zase vyhraje.
