Selské baroko. K 1. Trakař

17. 02. 2018 9:40:12
Mačkám hlavu mezi ramena a šilhám ke Kubíkovu stavení. Za živým plotem kupodivu prázdno. Nakloním trakař, abych prozkoumal prkenná vrata do dvora. Obvykle okem ucpaná díra po suku dnes září paprsky nízkého zimního slunce.

Přitlačím na kolečko, aby vrzalo ještě hlasitěji. Konečně se u okna ložnice zavlnila záclona a za ní se rýsuje silueta neantického těla. Úmyslně zavrávorám, klesnu do kolen a v obličeji ladím zchvácený výraz. Trakař mi klouže z dlaní a hřbetem ruky si utírám neexistující pot s čela. Z posledních sil zalapám po dechu a klopýtavě vyrážím. Kolečko píská v rytmu připomínajícím popěvek Ej úchněm a sám si připadám ještě blběji než burlak, táhnoucí škuner proti proudu Volhy.

Za sebou jsem už nechal oprýskanou usedlost Tondy Peřiny, kterému jsem před pár měsíci po půlnoci pomáhal najít kulovnici v zelném poli. Opřel ji o hlávku, jenomže než naplnil čtyři pytle nejvybranějšími kousky, ztratil přehled, kde to bylo. Za sebou mám i statek Doubrama, kterého jsem před vánoci málem zastřelil, když si za tmydomů nesl vánoční jedličku. Trojúhelníková silueta stromku vypadala v puškohledu jako statný kňour a oba nás zachránila vyčnívající hlava, rušící jinak typický klínovitý tvar těla divočáka. Všimnul si mne i Smržík, který má na zdi v kuchyni čirou náhodou ty samé obkladačky, jaké jsou na záchodě kulturáku postaveném v akci Z.

Blížím se k Moravcovu stavení, za jehož plotem se krčí keře popínavých růží, chráněné před mrazem do kuželů svázaným chvojím. Sloupky plotu mne z dálky zdraví blýskajícími se skleněnými koulemi v barvách trikolory, které v májových dnech ladí s přehnaně bohatou výzdobou v oknech. Říká se o něm, že je agentem estébé. ale za celou tu dobu, co s pytlem na trakaři místním dokazuji, že jsem jejich, mne neudal.

Zbývá se ještě ukázat Wagenknechtovi a Voborníkovi, když se mi zasteskne po Praze, kde jsem neznal ani sousedy na patře. Prvorozenému bohužel vysočanský vzduch nesvědčil a tak, jen co se na kontraktech nábytku kolegové z Jitony zmínili, že shání šéfa exportního oddělení a jejich ředitel večer v baru k tomu dodal, že v nedaleké Vlastiboři je k nastěhování prázdný statek, rovnou jsme to šli k pultu zapít. Pár týdnů na to panelákový byt vystřídala chalupa s letopočtem 1896 ve špici štítu a tramvaj z Vysočan do holešovického Interiéru nahradil dělnický autobus do Soběslavi.

Na rohu Wagenknechtovy zahrady čekám další publikum. Okna jsou ku podivu bez života a škvírami vrat září slunce. Až za pátým plotovým sloupkem si všimnu cípu oblečení.

Na nápad s trakařem přišel děda Herzů, když nás i po půl roce vesnice odmítala přijmout za vlastní. Marně jsem i mladší zdravil jako první. Ženským jsem pomáhal nastoupit do autobusu a když se odpoledne vracely, nesl jsem těm, co šly stejnou cestou až k jejich dveřím tašku s nákupem. Abych nedráždil, kravatu jsem si uvazoval až v kanceláři. Při služebních cestách šestsettrojkou jsem do ní nasedal mimo ves. Kočárek z Tuzexu, kterým se manželka pyšnila při procházkách parkem Na Jetelce, skončil na hambálku, odkud jsem snesl polorozpadnutý a rezatý prouťák z první republiky. Začal jsem i chodit do hospody a naléval se tam pivem. Stal jsem se dobrovolným hasičem, ačkoliv mám z ohně hrůzu a dokonce i myslivcem, třebaže mi bylo odjakživa při pohledu na krev na omdlení. Začal jsem hrát i mariáš, třebaže pro karetní hry nemám vlohy a spoluhráči mne mají za osla, ze kterého padají drobné. Přes veškerou snahu o začlenění jsem měl i nadále pocit, jako bychom byli nakažení leprou, dokud děda Herzů nepronesl, musíš jako oni krást, aby z tebe přestali mít strach.

Nad sloupkem se objevila čupřina vlasů a bylo jasné, že Luboš to nebude. Když dojedu těsně před skovku, ozve se hlasité baf. Předstírám úlek, trakař pouštím z ruky a dlaněmi si zakrývám oči.

"Fuj, to jsem se leknul." Odměnou mi je pohled na nefalšovanou radost, jakou umí prožít pouze ti, co mají království nebeské už na zemi.

"Co vezeš?"

"Trakař." Wagenknechtova mladší dcera Jarmila, které celá ves neřekne jinak než Máňa, můj bezděčně shovívavý pohled oplácí zvednutím očí k nebi.

"Co vezeš na něm? "

"Nic."

"Nic vypadá jinak."

" Převážím vzduch."

"A není ti to blbý?"

"Tenhle voní obilím." Rád si s ní povídám, protože s ní se dá plácnout cokoli. "Kde máš tatínka?"

"Proč se nezeptáš, kde mám maminku? Matka je jistá, táta nejistý." Rozumu moc nepobrala, ale na citáty ji paměť slouží. Tenhle má od táty. Když se naleje, takhle naznačuje, že od něj tu hloupost nepodědila.

"Proč je táta na rozdíl od mamky nejistý?"

Chvíli přemýšlí, jak vysvětlit, co jen tak plácla.

"Ta nechodí do hospody. Vy jste včera zase vypadali."

Tohle slyšela pro změnu od mamky. "Nesluší ti, když se mračíš. "

"V noci jste nás probudili. Mamka tátu musela svléct a pomoct mu do postele."

"Erráre humánum est."

S hlavou skloněnou ke straně připomněla mého barváře, když se mu něco nezdá: "Co to je?"

"Něco jako sudkulatyrystupije."

"Jsi taky nejistý?"

"Kdo přemýšlí, je nejistý."

Chvíli váhá, zda to stojí za zapamatování a podle úšklebku usoudím, že ne. Odchází a pro sebe si opakuje "Errare humanum est, errare humanum est." Kroutí přitom zadkem, který roste do matčiny podoby.

Voborník už čeká u plotu s připravenou odpovědí na mou obvyklou otázku.

"Kolik ti je dnes?"

"Kamaráde, rovných pětadvacet. Zdálo se mi o svaté trojici a to se mnou udělá divy."

"O tom si porozprávěj s Kubíkovou. Za chvíli tu je z nedělního kázání."

"Ta se modlí k jiné. Moji tvoří Lolobrigida, Lorenová a Kardinálová." S přivřenými víčky přejel po kmenu jabloně a na úrovni zadku ho několikrát poplácal. " Jen co jsem procitnul, už ho tam stará měla. "

"Vědět co tě vzrušilo, už si s ní nevrzneš."

"Taky má přitom oči zavřený." Mávnul ledabyle rukou a s opovržením kouknul na pytel. "Proč radši nelehneš ​někam na pláž? Takové Tahiti." Se slastným výrazem zavřel oči. "Kolem mne krouží po skořici vonící roztoužené tmavohnědé gazely a polévají se kokosovým mlékem. Do náruče chytám tu nejbližší. Je vláčná, podajná a kluzká jako medúza."

"Taky tak jedovatá?"

Zadíval se k túji, jejíž větve rozdrobily slunce do drobenky. "Kam se hrabou všechny energie vesmíru na fantazii. ​Zavřu oči, dvacet jedna a stojím na Slunci. Čtyřista osmdesát krát rychleji než světlo. Pod nohama mi bublá šest tisíc stupňů horká kůra, vedle mne vyrůstá jak obří pýchavka rozpálená sikule. Zrodila se před milionem let ve žhavém podhoubí a celou tu dobu se neúnavně drala k povrchu, aby na pár sekund vykvetla a na cestu vesmírem poslala fotony a neutrina. Dovedeš si to představit?"

"Neumím si představit milion korun, natož milion let."

"Protože jsi přízemní realista. Víš vůbec pokolikáté tady tlačíš tu svou kuličku, hovnivále? Popadesáté." Sehne se ke kořenu jabloně a ze slámy vyhrabe rozpitou flašku. "Kulaté číslo je třeba zapít." Nadechuje se, aby ofouknul patentní uzávěr. "Kalvados. Pod hruškou mám wiljemsku, pod švestkou slivovičku, u vlašáku ořechovku, u třešně višňovku. Když tenhle nektar utrhneš od kořenů, máš to jako když vezmeš do náruče miminko od prsu."

Dám si loka a láhev mu přes plot vracím, aby ji dorazil. "Tak na tu trojici. Domů sis už odvozil dvacet pět metráků. Mít ty hektary, které ke tvému statku kdysi patřily, měl bys každoročně padesátkrát tolik. Víš aspoň kolik let takhle jezdíš?"

"Nech si ty statistiky, přízemní realisto."

"Hádal bych tak šestnáct a nikdo tě neudal. I to chce řádně zapít." Ohryzek mu párkrát poskočil. Proti slunci ověřil, zda má smysl mi ji podat. "Na kocovinu z piva je tohle poctivý pití nejlepší lék."

Konečně vjíždím do dvora a zastavuji před dveřmi stodoly. Ve vzduchu je cítit smažená cibulka, protože k nedělnímu obědu budou bramborové knedlíky plněné uzeným masem s domácím kyselým zelí. Hlávky jsem koupil v družstvu a pochází ze stejného pole, kde jsme o půlnoci s Peřinou hledali kulovnici. Sedám na pytel a povoluji ventilek. Vzduch uniká s hlasitým syčením až vylákal manželku na práh. Vím předem co zavolá a tak se dívám, jak proud vzduchu z pod trakaře odfukuje poprašek sněhu.

"Že tě to pořád baví."

S uspokojením vzhlédnu. "Je to zvyk a ten, jak víš, je železná košile. Chodit do hospody mě taky nebaví a ze stejného důvodu tam zase večer půjdu."

"Kdybys raději přiznal barvu."

Autor: Štěpán Bicera | sobota 17.2.2018 9:40 | karma článku: 0.00 | přečteno: 35x

Další články blogera

Štěpán Bicera

Selské baroko K4 Konference

Čest práci. Na konec diskuzního příspěvku jsem si oddychl. Povzdechnutí po stranickém pozdravu, nepatřičně zesílené reproduktory v sále působilo smutně, až jsem se lekl. Pohled na otylé ksichty papalášů na tribuně mne uklidnil.

4.9.2018 v 11:40 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 34 | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K3 Čurítko

"Čurítko?" Zopakovala po Jindřichovi jeho stará. Zatímco z Kubíkových úst slovo zaznělo pyšně až bujaře, v jejím podání přetékalo štítivostí. Na podlahu položila tašku s nákupem a prstem přejela po rámu zrcadla.

30.8.2018 v 12:37 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 20 | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K2 Hospoda

"Přiznáš už tu barvu?" Voborník zvedá oči ke stropu a sám zkroušeně naznačuji bídu v kartách. "Bude to žebrák". Cikán s povzdychnutím pokládá vějíř karet na stůl. "Bene, tak ho máš." S uspokojením plácnu do listu: "Větší!"

27.3.2018 v 13:35 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 63 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Vojtěch Fišera

Na dlaních

„Skutečná láska se nikdy nevyčerpá, a když se obrátíš k té pravé studni, bude tím štědřejší, čím více z ní budeš pít.“

17.2.2019 v 18:44 | Karma článku: 8.41 | Přečteno: 83 | Diskuse

Filip Vracovský

Únorová rána na cestách

Nedělní malování slovy pro zvané i náhodné kolemjdoucí, zachycené dnes po ránu v otevřené krajině poblíž Plzně...

17.2.2019 v 12:16 | Karma článku: 9.36 | Přečteno: 232 | Diskuse

Marek Trizuljak

Žíhaný chrt jménem panta rhei

povídání, snění, zapomnění, nikdy neloučení, mezi mraky hudba zní, tam kde zdánlivě nic není, řeka laskavých slov o souznění

17.2.2019 v 11:11 | Karma článku: 11.87 | Přečteno: 224 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Tajnosti schované do šuplíku (Nezbývá nežli se smířit)

Někdy se mi srdce sevře, někdy se mi zatají dech, někdy se mi zasteskne, někdy napíšu tajně do šuplíku...

17.2.2019 v 10:41 | Karma článku: 14.01 | Přečteno: 269 | Diskuse

David Snítilý

A co ženy Čárlí ? Zbytky tváře 3

Po Martě přišly další lásky, omyly a zklamání. Bohužel překonat ten měsíc se mi dlouho nedařilo! Co se týká ženských, byl jsem prostě ňouma. No, a když už jsem to nakousl, vím, že samochvála smrdí,ale zůstal jsem jim dodnes.

17.2.2019 v 8:38 | Karma článku: 7.71 | Přečteno: 187 | Diskuse
Počet článků 974 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1303

Jsme jako hokejoví brankáři. Naučili jsme se bez masky do střetnutí nechodit a jací doopravdy jsme, je těžko zodpověditelná otázka i pro nás samotné.

Najdete na iDNES.cz