Ačkoliv sám členem dominikánského řádu, z celého srdce nenáviděl tyhle Domini canes. Jedna postava z jeho díla "Píseň Circeina" na otázku, který druh psů je nejhorší odpovídá: "Je to ta odrůda barbarů, která odsuzuje a zuby rve všechno, čemu nerozumí. Poznáš je podle toho, že tito ubozí psi, známí již svým vzhledem, odporně štěkají na všechny neznámé, byť i šlechetné lidi, kdežto vůči známým se chovají mírně, i kdyby to byli ti největší darebáci".
O mniších prohlásil: "Kdo vysloví slovo mnich, označuje jím pověrčivost, ztělesnění lakoty, chamtivosti, licoměrnosti a vůbec spojení všech neřestí dohromady".
Narodil se a mládí prožil v oblasti Neapole. Když mu bylo 13 let podnikli papežští inkvizitoři křížovou výpravu proti kacířské sektě Valdenských v Neapoli. Svou ukrutností se při ní proslavil inkvizitor Panza, který při mučení nedělal rozdílu mezi muži, ženami či dětmi. Zachovalo se dobové svědectví o masakrování v Montalvu: "Chci podat zprávu o strašném soudu s luterány dnes 11. června, na úsvitě. Lze to po pravdě přirovnati jen k porážce dobytka. Kacíři byli zahnáni do domu jako stádo. Kat si vybral jednoho z nich, vyvlekl jej, zastřel mu tvář bendou (šátkem), odvedl ho na prostranství nedaleko domu, srazil ho na kolena a probodl mu nožem krk. Potom šel znovu do domu, vyvedl dalšího, kterého zabil stejně. Tak zemřeli všichni a bylo jich celkem 88. Dosud mne mrazí, když si vzpomenu, jak kat s nožem v zubech, s krvavým šátkem v ruce a v pancíři zbroceném krví vraždil nebohé lidi, jak řezník ovce.
Není divu, že takové zážitky poznamenaly mysl přemýšlivého mladíka, který pro své názory už v 28 letech musel uprchnout z klášteru dominikánů. Dalších 13 let strávil v severní Itálii, Švýcarsku, Francii, Anglii a Německu, kde se stýkal s předními humanisty, přednášel filozofii a psal četná díla, v nichž vyvracel církevní dogmata.
Špióni církve sledovali bez přestání jeho počínání a papežská kurie čekala na vhodný okamžik, aby se vypořádala s nebezpečným nepřítelem. Využila k tomu benátského patricije Giovanniho Moceniga, který G. Bruna pozval k výuce umění paměti. Hostitel náležel k vládnoucí vrstvě Benátské republiky a byl i členem Rady moudrých, která kontrolovala činnost benátské inkvizice.
Giordano Bruno nepředpokládal, že by mohl být v nebezpečí právě v Benátkách, které byly tehdy na vrcholu rozkvětu a úspěšně se bránily vlivu Říma. Jeho hostitel v krátkém časovém rozmezí poslal inkvizitorovi tři udání. První 23. 5. 1592, ve kterém mimo jiné psal, že G. Bruno tvrdí, že je velký nesmysl, když katolíci tvrdí, že chléb se přeměňuje v tělo a nevidí ani rozdíl osob v Bohu. Tvrdí, že svět je věčný a existují nekonečné světy a také, že Kristus nezemřel z vlastní vůle a naopak se snažil ze všech sil vyhnout se smrti.....Udání končí slovy: "Jsem ochoten celou věc odevzdat do Vašich rukou, neboť chci být ve všem věrným a pokorným synem církve. Nakonec mi dovolte velmi uctivě, byť na dálku, políbit ruku Vaší Milosti."
12. září 1592 požádala papežská inkvizice o vydání kacíře, Rada moudrých to však zpočátku odmítla. Když Řím Benátkám pohrozil přerušením styků a interdiktem byl 19. 2. 1593 spoutaný G. Bruno dopraven po moři do Říma. Tam byl 27.2. uvězněn v žaláři inkvizice, kde čekal do 16.prosince na zahájení výslechů a následující 4 roky byl prakticky pohřben v kobce.
Kongregaci inkvizice tvořili kardinálové Sanseverina, Madruzzi, Pedro Desa, Pinelli, Sarnino, Borghese (budoucí papež Pavel V.), Sasso, Belarmino a Sfondati, nemanželský syn papeže Řehoře XIV, o němž se říkalo, že za rok vlády svého otce nakradl víc než jiní za deset let. Všichni církevní hodnostáři měli za sebou bohatou inkvizitorskou praxi a byli proslaveni lakotností a ukrutností. V případě G. Bruna jim to však nebylo nic platné, protože u něj inkvizitoři narazili na rozhodný odpor uznat svou vinu, ve kterém vydržel, i když se rozhodli 24. 3. 1597 vyslýchat ho silně, t.j. na mučidlech.
Dne 8.2. 1600 vynesl inkviziční tribunál rozsudek v kostele sv. Anežky, kam přivedl G. Bruna kat.
"Nazýváme tě, prohlašujeme a odsuzujeme, bratře Giordano Bruno, vytrvalým a zatvrzelým kacířem, který neučinil pokání. .... Jako takového tě zbavujeme duchovní hodnosti, musíš být vyobcován z církevního shromáždění a z naší svaté a neposkvrněné církve, jejíhož milosrdenství nejsi hoden. Odevzdáváme tě světskému soudu veleváženého pana guvernéra v Římě, aby tě náležitě potrestal. Přičemž ho naléhavě prosíme, aby ráčil zmírnit přísnost zákonů vztahujících se na tvou osobu, aby jí nehrozila smrt a zmrzačení údů."
Nato G. Bruno odpověděl "Zdá se, že vynášíte nade mnou rozsudek s větším strachem, než s jakým jej poslouchám."
Dne 17. února 1600 byl Bruno na náměstí květin v Římě upálen. Na popraviště byl přiveden s roubíkem v ústech, ke sloupu uprostřed hranice byl připoután řetězem, omotaným mokrým provazem, který se vlivem žáru stahoval a zařezával do těla. Když mu vyjmuli roubík, jeho poslední slova byla "Umírám jako mučedník dobrovolně".
Církev až do nedávna jeho upálení schvalovala a hájila. Ještě v roce1942 kardinál Mecati okomentoval proces s Brunem slovy: "Církev mohla a musela zasáhnout a také zasáhla. Dokumenty procesu svědčí o jeho oprávněnosti. Musíme-li konstatovat smrt Bruna, pak její zdůvodnění nelze hledat u soudců, ale u obžalovaného."
