V roce 1945 byla spojeneckými nálety většina německých měst doslova srovnána se zemí. Stejně jako v Aleppu nefungovala elektrorozvodná síť a zničené byly i vodovodní řady a kanalizace. Němci, až na jedince, kteří se báli trestů za válečné zločiny, od trosek neuprchli do válkou nepoškozených zemí. Pustili se s vervou do výstavby nových domů, komunikací a mostů. O rozsahu renovací svědčí nápisy "znovu vystavěno v roce....." na štítcích u většiny domů Norimberka, Frankfurtu, Berlína, Drážďan......
Před sedmdesáti lety nebylo stavebnictví zmechanizováno jako dnes. Většina prací se dělala "růčo" a přesto pár let po válce byla německá města zrestaurována. Významné a historicky cenné budovy dokonce v původní podobě. Díky německé mentalitě, ale i s pomocí Marshallova plánu se z válkou zničeného Německa postupně stala nejvýznamnější a nejúspěšnější evropská země.
Před podobným úkolem teď stojí Sýrie. Čím rychleji odstraní následky občanské války a konfliktu s t.zv. Islámským státem, tím snadněji se i v nastalém blahobytu otupí hroty letité náboženské nesnášenlivosti a extremismu. K obnově válkou zničené země budou v Sýrii třeba všechny ruce, které zatím zahálejí v utečeneckých táborech v Turecku, Řecku, Itálii, Německu, Francii, Rakousku, Velké Británii, Skandinávii....
Jen co dojde v Sýrii k vyhlášení míru, měla by se Evropská unie postarat, třeba i proti vůli uprchlých Syřanů, o jejich co nejrychlejší návrat do rodné vlasti. Vyspělé a prosperující evropské země by měly přestat hledět na sobecké zájmy, nezneužívat pozici bohatšího území, nevybírat z imigrantů nejschopnější pracovní posily. Právě ty budou v čase poválečné obnovy rodné vlasti chybět nejvíc.