ČT24: Jak vnímají v Sýrii pohled světa na ně?
E.F.: Představitelé Sýrie si dlouho mysleli, že se jich "Arabské jaro" netýká. Když došlo k prvním demonstracím, prezident Asad chtěl zavést reformy. Jenomže se v Sýrii objevilo mnoho hráčů regionálních i světových a proces se zauzlil. Nastala velmi nešťastná situace, kdy já sama nevidím mírové řešení, což byl cíl naší části světa.
ČT 24: Během pátku a víkendu došlo podle agentur k zabití téměř čtyřset lidí, většinou civilistů. Na předměstí Damašku mělo být nalezeno třistadvacet popravených těl. Od března 2011, kdy povstání proti prezidentu Asadovi propuklo, mělo přijít o život už kolem 25 000 lidí. Zprávy o počtu obětí většinou vycházejí ze zdrojů opozice a povstalců a agentury je doplňují poznámkou, že jsou neověřitelné. Jsou ty informace důvěryhodné?
E. F.: Když to začalo, tak jsem si kladla otázku, zda to, co vysílá saudskoarabská stanice Al Arábia nebo katarská Al Jazeera, je ještě žurnalistika. Zveřejnili třeba zprávu, že Zabadáni je v ohni. Šlo o oblast, která je 5 km od naší rezidence. Autem jsem se tam vypravila a nic. Časem jsem došla k závěru, že poznámka seriózních agentur o neověřitelnosti zpráv ze Sýrie je opodstatněná.
ČT 24: Amnesty International vládní ofenzivu označuje za vrchol brutálního postupu režimu proti opozici. Záběry z poprav vládních vojáků však potvrzují, že krutost panuje na obou stranách. Proč by mělo jít v Aleppu o vrchol brutality proti opozici, když Vámi jmenované televizní stanice i zástupci opozice přiznávají, že tamní obyvatelé jsou loajální vůči režimu? To přece nejde dohromady.
E.F.: V Aleppu je většinová komunita na straně Asada a vede ji jeden rodinný klan. Proti nim stojí jiná rodina a z jejích příznivců se rekrutuje tak zvaná Svobodná syrská armáda, která má na svědomí velmi brutální popravu předáků provládního kmene. Asadovci řekli vládním vojskům, že si to se sunnity vyřídí sami a proto došlo k potyčkám provládního a protivládního kmene. Proč Amnesty International právě toto požaduje za vrchol krutosti nedovedu posoudit, vždyť brutálních činů je po celé zemi bezpočet. Náš honorární konzul v Aleppu potvrdil, že arabské stanice situaci v Aleppu zkreslovaly.
ČT 24: Proč naznačujete uvozovky, zmiňujete-li Svobodnou syrskou armádu?
E.F.: Nedávala bych uvozovky, kdyby Svobodná syrská armáda byla těleso, které má svého velitele. Má ho, ale velí jen malému oddílu a ti ostatní si dělají, co chtějí, i když mají stejný název. Dnes si každý vlastník zbraně říká Svobodná syrská armáda. Patří k nim i ti, kteří unesli předsedu Českosyrské podnikatelské rady. Za unesené pak požadují výkupné, případně propustit pár rebelů.
ČT 24: Jaké je náboženské rozčlenění syrské společnosti? 80 % mají tvořit sunnité, zatímco moc drží rodina Asadů z menšinové sekty alavitů. Jak je to vlastně?
E.F.: Podle mne je sunnitů méně a to kolem sedmdesáti procent. Alavité jsou opravdu sektou velmi moderátní. V Sýrie žije i dvanáct procent křesťanů, kteří naprosto nechápou, proč Evropa podporuje povstalce proti Asadovi. Tvrdí "Evropo, vy jste křesťané a nedbáte na to, že Asadův režim je ochráncem křesťanů". V Sýrii žijí sunnité, alavité, drúzové, kurdové, křesťané, Čerkezové, Turkmeni. Mozaika je to výbušná, ale systém řízený alavity je udržoval v jisté rovnováze. Jakmile se do toho začalo šťourat, Kurdové vytvořili samostatné etnikum i drúzové se oddělili. Křesťané zoufalí z chování Evropy počítají s odchodem, třebaže je tato země původem křesťanská, vždyť tam jsou kořeny jejich víry. Řekla bych, že v tuto chvíli jsme ve válce režimu proti povstalcům s průvodními jevy vyřizování si účtů. Není to ale, co bychom mohli nazvat občanská válka.
ČT24: Je pád prezidenta Asada nevyhnutelný?
E. F. : Problém spočívá v tom, že se velcí hráči ještě nedohodli a nevím jestli se někdy dohodnou. To znamená, Paříž, Londýn, Washington, Moskva, Peking a Írán. Každý má své zájmy. Turecko má třeba zájem, aby byl v Sýrii sunnitský stát. Jak byste chtěl způsobit pád Asada? Obě strany si myslí, že jejich strategie je správná a že zvítězí. Zatím má režim převahu. Filozoficky vzato, samozřejmě, že Asad jednou nebude. Jednou nebude žádný současný vládce, protože se vlády střídají. A jak rychle? Myslím, že to nepůjde rychle. Proto mne mrzí, že Evropa se už před rokem přiklonila k odchodu Asada. My jsme se tím dostali někam a teď nevíme, jak dál.
-2012-2013-2014-
Tři roky uplynuly. Mrtvých je v Sýrii na statisíce, emigrantů na miliony. Co začalo v roce 2011 pokojnými demonstracemi, podobným těm majdanským na Ukrajině, přešlo, stejně jako tam, do válečných střetů.
Alavité, ke kterým patří i rodina Asadů, nemají mešity, nemodlí se pětkrát denně, neuznávají právo šária, nepostí se během ramadánu, ani se nemusejí vydat povinně jednou za život na pouť do Mekky. Ženy nepokládají za otrokyně mužů, ani je nenutí zakrývat vlasy. Jsou i tolerantní ke křesťanům. Velvyslankyně je označuje za moderátní - umírněné.
Druhou stranu fronty tvoří opoziční sunnité, kteří jsou evropskými médii představováni rovněž jako umírnění. Miliony utečenců však neprchají ze Sýrie ze strachu před Asadovci, kteří tam vládnou už téměř padesát let. Prchají před násilím a krutostmi z území obsazeném "umírněnými" sunnity z opozice a islámským státem. Rovněž ze strachu z toho, co by nastalo, kdyby Západ prosadil svou a tato "umírněná" opozice by zvítězila v celé zemi.
Skupiny obyvatel, které spolu i přes rozdílné náboženství či národnost pod "hrůzovládou" Asadovců po desítky let pokojně žily, se po nástupu Arabského jara v Sýrii nenávidí a zabíjejí. Stejně jako na Ukrajině či v Libyi. Jako by šlo o tři knihy jednoho autora, či filmy stejného režiséra. Scény odlišné, jiní jsou i herci, ráz děje a styl je zachován.
Co si kde uvaří, to by si sami měli i sníst. Nemělo by se jim koukat do talíře, ani pronášet připomínky k jídelníčku. Přemýšlejícím je totiž jasné, že samozvaným "zachráncům" nejde ani tak o servírované jídlo, jako o to, dostat se jim do spíže.