Kdo může za dluhy států?

Hlavní viníci jsou politici a systém, kterým se dostávají k moci. Platí, že čím víc občanům naslibují, tím je větší šance volby vyhrát. Většina voličů se řídí heslem hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere a státní dluh je nezajímá.

Těžko také chtít od voličů státnickou moudrost, když ji kvůli volebnímu úspěchu v sobě potlačují samotní politici. Snažit se je přivést k rozumu hrozbou imaginárního státního bankrotu je stejně marné, jako hříšníka strašit posmrtným peklem, nebo kuřáky rakovinou plic.

Rozhazovačná levičácká politika způsobila, že Moribundus debetus se po Evropě rozšířil jako mor. Léčí se podle zásady opilců, zbavující se kocoviny tím, co ji způsobilo. Po úlevě přijde nová kocovina a tak pořád dokola až k deliriu tremens a když ani pak nepřestanou, nastane u alkoholiků konec a u států bankrot. Tak daleko se zatím dostalo jen Řecko. Pro léčebnu je jich však zralá celá řada a na cestě k ní i většina ostatních evropských států.

Politici budou slibovat a rozhazovat do té doby, dokud se to bude občanům líbit. Jak dokázalo poslední řecké referendum, zmoudření u většiny voličů nelze očekávat, ani když situace dojde do krajnosti. Nechce-li Evropská unie časem scvrknout na dvojstátí "Němcie" se sídlem ve Štrasburgu a Bonu, měla by pro členské státy zpřísnit fiskální pravidla. Postarat se o to, aby žití na neustále prohlubovaný dluh přestalo být normálním jevem. Smířit se i s dočasným hospodářským útlumem. Lepší je na chvíli poklesnout v kolenou, jak jednou provždy padnout na hubu.