Vánoční zabijačka

Dnešní generace zvyklá na plné pulty v řeznických krámech si sotva představí dobu, ve které se vozilo maso do prodejen jen jeden den v týdnu a kdy se na kus flákoty pro nedělní oběd musela vystát několikahodinová fronta.

V našem městě byl čtvrtek tím dnem, kdy se od brzkého rána před Masnami řadily v dlouhém zástupu zkušené frontové penzistky. Neměly co na práci a vybojovat kotletu na řízky nebo roštěnec pokládaly za smysl žití a otázku cti. Ostražitě si hlídaly své pořadí a běda každému, kdo by se pokusil o předběhnutí. Jazyk měly ostřejší než řezníkův ranžírák, takže i těm srdnatým vzadu nezbylo, než se spokojit s podřadnými kousky, nebo v případě velké smůly i odejít s prázdnými taškami. 

Babičku ochotnou bojovat o maso na víkend jsme neměli a tak jsme o nedělích obědvali brojlery připravených dle kuchařky "Kuře stokrát jinak". Jenomže i kdyby bylo na dvěstěkrát, na vepřoknedlozélo, drůbež z Vodňan prostě neměla. Naděje na změnu jídelníčku svitla, když jsme našetřili a následně si z Elektry přivezli automatickou pračku. Té stačil kout v koupelně a prádelna rázem ztratila opodstatnění.

Napadlo to manželku. Když v Šimkově vyprávění choval kdosi čuníka v koupelně paneláku, my si ho vykrmíme v prádelně. Za flašku lepšího pití jsem pořídil hranoly, fošny a prkna potřebné na sbití kotliny a teta pracující v lišovském vepříně mi obstarala sele. Byl to průtržák. To znamená, že u něj zvěrolékař objevil kýlu, takže byl za babku. 

Jídlo dostávalo zpočátku třikrát denně, později už jen ráno a večer. Šrot jsem pro něj namlel na šroťáku u známého z nasbíraných kukuřičných klasů. Brambory jsme napaběrkovali. Na poli u vsi tchána je sbírali studenti gymnázia, kteří je zašlapávali víc do země, než házeli do košíku. Čtyři litry pytlíkového mléka a 2 veky chleba jsem při cestě z práce kupoval v prodejně Pramene.

Když se přišlo s kýblem krmení do prádelny, prase přátelsky chrochtlo, přitisklo se k ohradě, natočilo se hřbetem a během drbání doslova funělo blahem. Jen co se vylilo žrádlo do koryta, zabořilo do něj rypák a mlaskalo, dokud v něm něco bylo. Když kálelo, přitisklo se zadkem k prknům obytí a lejno na ně přilepilo. Stačilo ho jen sloupnul lopatkou, strčit do kýble a přikrýt deklem. Hadicí potom přilepený zbytek opláchnout, stejně jako podlahu z fošen.

Tehdy nám začal téct už vysloužilý a notně zrezivělý Dakon. K mání byl pouze jiný typ a musely se proto převařit trubky. Topenář přišel na fušku až po návratu ze zaměstnání. Při práci očividně nepospíchal a instalace kotle se protáhla až do času krmení, kdy se čuník začal vehementně dožadovat svého přídělu. Po prvním zachrochtání mi řemeslník udiveně kouknul pod břicho. Patrně se domníval, že jsem vydal zvuk provázející zažívání. Po druhé, už hlasitější sérii si tázavým pohledem řekl o vysvětlení. Uvěřil mi, až když jsme vešli do prádelny, ale stejně nepochopil, jak může žít prase ve sklepě a nesmrdět.

Po čtyřech měsících se přiblížily vánoce a osud už nádherně otylého tvora byl tím pádem zpečetěn. Tchán se za  první republiky vyučil řezníkem u Mlejnka v Tučapech. Byl v tomto řemesle až neskutečně šikovný, takže ho zvali na zabijačky tak často , až to jeho jateční pistole nevydržela a kiksla. Přivezl si proto na střelení čuníka svého známého, který měl chalupu v jeho sousedství.

Jen co jsme vešli do prádelny, prase se jako obvykle přitisklo ke kotlině v očekávání drbání. Zklamu ty, kteří doufali, že jsme se v čase vánočním zachovali jak bratří Mrštíkové ve známé povídce o kaprovi. Než si uvědomilo, která bije, dostalo ráno doprostřed čela a v křečích se zmítalo na podlaze kotliny. Tchán pak zkušeně píchnul do správného místa na krku a zatímco zmítající prase za nohy drželi, sám jsem vytékající krev zachytil do nastaveného pekáče. 

Pak už jen čuníka naložit do přívěsu a už jsme uháněli do nedaleké vsi, odkud tchán pocházel a kde i podědil rodnou chalupu. Když sjel ze silnice na venkovskou cestu plnou výmolů, auto poskočilo a z pekáče s krví, kterou na klíně míchal soused tchána, mu vyšplíchla vlna na obličej. Auto vzápětí zastavilo, on mi po slepu podal pekáč a jen co vystoupil, hřbetem dlaně si setřel krev ze skel brýlí, aby se dokázal trefit do vrat a cestou o něco nezakopnul. 

Krátce potom jsme v tchánově stodole prase v trokách opařili, odsrstili a strhli spárky. Když už viselo na šrákách, uslyšeli jsme nedaleko zmlknout houkačku sanitky. Stála před vraty, kde jsme před chvílí zastavili i my. Co se přihodilo, nám soused tchána vypravoval, když přišel pomoct vyprat střeva. Když matka spatřila jeho zakrvácený obličej, s výkřikem omdlela a při pádu si rozsekla čelo o štokrle. Protože se mu nedařilo přivést ji k vědomí, zavolal sanitku. Když přijeli, byla už při sobě, ale pro jistotu si ji vzali do nemocnice na kontrolu. Při ní se zjistilo, že má srdeční vadu, kterou ji po Novém roce operativně odstranili.

Soused zůstal do smrti přesvědčený, že jeho matce naše prase prodloužilo život.