Konec socialismu prospěl všem

Pokud někdo po dvacetipěti letech s lítostí vzpomíná na socialismus, buď trpí ztrátou paměti, nebo byl vekslákem, zelinářem, řezníkem, či číšníkem, kterým se i tehdy dařilo a výjimečně nezvládnul přechod do kapitalismu. 

Socialismus se společenským vlastnictví výrobních prostředků je teoretický nesmysl nerespektující realitu lidského uvažování. Aby aspoň na čas existoval musel principy demokracie nahradit totalitou. Občanům sebral lidskou důstojnost, svobodu pohybu, projevu, spolčování i podnikání. Člověk nemusel být disidentem a přesto mu bylo režimem neustále připomínáno, jaká je nula a naháněn strach.

Stačilo vyjet do spřátelené ciziny a cestovatel musel podstoupit potupné kontroly na hranicích při cestě tam i zpět. Kdo chtěl vyjet do ciziny znepřátelené, čekala ho ponižující procedura provázející schvalování žádosti o devizový příslib.

Společnost byla prošpikována udavači a agenty STB. Pro studium, stejně jako pro výkon řídící funkce bylo členství v KSČ důležitější než talent. Média nám podávala nepravdivé, jednostranné a tendenčně zkreslené informace. Cenzura ochromila uměleckou tvorbu.

Města byla zanedbaná, neopravovaná, špinavá. Personál v restauracích a obchodech byl otrávený a neochotný. V obchodech byly na pultech jen nezajímavé ležáky a i zboží, které se prodávalo " pod ním", ač nebylo extra, bylo pořádně předražené. Zajímavý sortiment buď úplně chyběl, nebo ho bylo tak málo, že se na něj stály fronty nebo sepisovaly pořadníky.

Ač byly stranické konference a sjezdy plné projevů o vědeckotechncké revoluci a produktivitě práce, výrobky našich továren, až na výjimky, byly nekvalitní a zaostalé. Produkci zachraňoval vývoz do SSSR a zemí RVHP. Všichni žili na stejné úrovni, včetně profesí uvedených v perexu. Veksláci a spol. sice vydělávali daleko víc, ovšem najevo své bohatství dát nesměli, jinak by se stali předmětem zájmu STB.

Proti časům před Listopadem si všichni, bez jakýchkoliv pochybností, žijeme nesrovnatelně líp. Prospělo to pracovitým, kteří už nejsou zglajchšajtovaní stanovenou výší průměrné platu, rovnající se záchovné dávce. Spokojení mohou být i líní a práce se štítící, pro které se zřídily úřady vyplácející dávky a podpory všeho druhu. Dokonce i svržení komunisté si libují. Staří dostali mimořádné důchody a mladí se pustili do podnikání. Nejčastěji ve spolupráci s podobně laděnými kamarády z bývalého Sovětského svazu a přes noc se stali těmi, proti kterým po léta brojili a nazývali je třídními nepřáteli. Ze změny výrazně těží mamonuchtiví, kteří, při troše šikovnosti a nadbytku bezcharakternosti, úspěšně vrší miliony na sklepních policích či zahraničních bankovních kontech. Líp se žije řemeslníkům, kteří vydělávají, coby soukromníci, jen na sebe a ne na přeplněné kanceláře v Komunálních službách.

Prostitutky nemusí uplácet recepční po hotelech, ale své nejstarší řemeslo svobodně a nezdaněně provozují ve všemožných klubech. Libovat si mohou homosexuálové, kteří se se svou odchylkou pyšní v průvodech. Lépe je i malým dětem, které se už nevychovávají výpraskem, aby byli poslušnými otroky s ohnutým hřbetem, ale naopak je jim vše dovoleno, aby se podpořil růst jejich osobnosti a zdravého sebevědomí. A důchodci? Pokud se jim nežije líp, tak aspoň statisticky o plných pět let dýl.

Mnozí i přesto neustále skuhrají, naříkají, nadávají a vzdychají. Je to způsobeno tím, že si ani po čtvrtstoletí  nezvykli, že na rozdíl od dob socialismu si mnozí žijí ještě lépe a někteří dokonce mnohem líp. Tím si nechávají zbytečně kazit radost z vlastního prospěchu, který všem a bez rozdílu Vítězný listopad štědře nadělil.