Když se řekne Ukrajina

Představíme si zemi zaostalou, necivilizovanou. Vydržely by však v mnohem kultivovanější a vyspělé zemi, za kterou pokládáme rodné Česko, ležet dva měsíce na polích nikým nehlídané trosky malajsijského civilního letadla, vážící tuny?

 Myslím, že by během pár dnů po tragédii nezůstal v krajině ani šroubek. Kde by trosky letadla přistály, je jasné. Ve výkupnách kovů. Za minulý rok nás zloději kovů připravili o miliardu, kterou stát musel vydat, aby nahradil škody, které krádežemi způsobili. Zoufalí starostové obcí sepsali dokonce pro Parlament petici, ve které žádají schválit zákon zakazující výkup kovů od občanů. Návrh spočívá v tom, že po schválení by mohly do výkupen odevzdávat šrot jen podnikatelé a firmy. Peníze by se nevyplácely hotově, ale převodem na účet.

Jako prvním oponent se ozvalo Ministerstvo životního prostředí, kterému vadí, že poctiví občané přijdou o možnost odevzdat kovový odpad za úplatu. Navrhuje, aby se jen zakázal výkup kovů od občanů za hotové peníze.

MF dnes uvedla dva příběhy. Majitel domku zjistí, že mu někdo strhal měděné okapy. Stály ho dvacet tisíc a zloděj za ně ve výkupně dostal tři tisíce. Tentýž majitel se rozhodne vyměnit žebrové radiátory za nové. Dohromady bezmála tuna litiny v hodnotě čtyřtisíc korun. Zákon mezi případy nečiní rozdíl a slušný člověk je okraden rovnou dvakrát. Poprvé zlodějem, podruhé státem.

Pokud mají příběhy posloužit jako argument proti připravovanému zákonu, tak se nepovedly. Majitel domku škodný nebude. Kdyby zákon platil, zloděj mu okapy neukradne, on nebude muset za nové zaplatit  dvacet tisíc a i když odevzdá radiátory zdarma ve sběrně, bude bohatší o 16 tisíc.

Krom toho i takové případy by se daly snadno vyřešit. Pokud mu renovaci ústředního topení bude dělat firma, mohla by radiátory odevzdat sama a sumu za šrot strhnout z ceny opravy. Pokud by si ji dělal majitel domku sám, mohl by si dojít na místní úřad, kde by mu vystavili po ověření, že se jeho tvrzení zakládá na pravdě, oprávnění k prodeji kovového odpadu. Pokud by nevlastnil běžný účet v bance, mohli by mít na MÚ pro tyto účely speciální účet, ze kterého by mu po převodu hotovost vyplatili.

Jako druhý protestující proti zákonu se ozval výkonný ředitel svazu průmyslu druhotných surovin Petr Šulc. Podobně jako MŽP tvrdí, že je nemorální chtít po lidech, aby se majetku zbavili zdarma. Petru Šulcovi bych vzkázal, že je především nemorální od výkupen, aby od kdejakého otrhance  vykupovaly sešlapané měděné okapy, opálené kabely, palicí roztřískané kanálové vpustě, bronzový památník bratranců Veverků nebo bustu E. Beneše. Jen totální dement by nepoznal, že kovy pochází z krádeže. Jenže ten by je nechal pěkně navrch a nesedl si hned po výkupu do kabiny drapáku, aby je schoval dospod hromady.

Nicméně se řediteli průmyslu druhotných surovin nedivím. Od podnikatelů výkupny dostanou jen 3% surovin. Zbytek je od běžných lidí a nikdo nezkoumal, jaký podíl z 97 % pochází ze zlodějen. Je proto víc než pravděpodobné, že když se schválí výše uvedený zákon, výkupny spřáhnuté se zloději zkrachují a bude jen dobře.

Výkup kovů je třeba od fyzických osob zákonem zakázat a hlavně do něj nevkládat žádné úlevy, změkčování a polovičatosti. Víme dobře, třeba na příkladu heren, jak takové zákony ve vynalézavém Česku skončí. Je třeba stanovit i významnou délku trestu odnětí svobody za jeho porušení. Také pořádně vysokou pokutu pro majitele výkupen a doživotní zákaz podnikání.

Aby byl zákon na výkup kovového odpadu účinný, musí být ocelově tvrdý a ne gumový. Také v něm nesmí být spousta kliček, kterých umí grázlové, na které bude cílen, mistrně využívat.