Za mého mládí prostě jen nebyli k učení

Dnes to jsou "dysáci". Dyslektici, dysgrafici, dysortografici či dyskalkulici. Ze snížené schopnosti vnímat a vnímané použít se udělala věda, zaměstnávající davy psychologů, psychiatrů a školních asistentů. Běda, když jejich snažení skončí bez efektu v podobě nehezkých známek na vysvědčení.

To se potom sepisují petice proti učitelům a vytváří kauzy pro školního ombudsmana. Jednu takovou řeší ve škole ve Volenicích, kterou navštěvuje chlapec postižený poruchou pozornosti s hyperaktivitou a k tomu má být dyslektit a dysgrafik. Podle odborného posudku má navíc i nízkou úroveň primárních schopností a ve škole proto potřebuje individuální přístup. Protože chlapec naučené snadno zapomíná, je nutné doučování. Podle babičky, která ho vychovává, škola se mu náležitě nevěnuje a hoch se z ní vrací domů vystresovaný.

V pondělním vysílání Sama doma na toto téma měli pozvanou zakladatelku Dne dyslektiků. Přivedla svého synka, který sám je dyslektikem. Celou relaci jen ohryzával jablko. Na občasné otázky moderátorky nereagoval a tvářil se jako by nebyla. Představil jsem si takové dítě ve třídě a místo moderátorky pana učitele. Dítě okusuje pro změnu tužku a je podobně duchem nepřítomné. Třída se baví a pegagog i s případnou asistentkou jsou zralí rovnou pro blázinec.

Neprospívající děti byly, jsou a budou a nezmění to ani škála termínů s předponou dys. Proč dělat vědu z toho, že některé nemají buňky, aby se naučily číst, psát, či počítat? K čemu je tesaři, instalatérovi, řezníkovi, pekaři, truhláři, automechanikovi či prodavači osmiletá základní školní docházka a následně učiliště s maturitou? Nebylo by mnohem prospěšnější, kdyby takoví žáci mohli opustit školu, řekněme v jedenácti? Další tři roky by se věnovali manuálním dovednostem. Během té doby by poznali, pro co mají největší vlohy a nastoupili na příslušné učiliště. Tam by se učili řemeslo a ne pro praktický život zbytečnou teorii, kterou, tak jako tak, rychle zapomenou.

Jejich zákazníkům bude totiž úplně jedno, jaké mají doma vysvědčení. Je zajímá, jak zvládají řemeslo a zda práci, kterou jim platí, odvádí kvalitně, výkonně, ochotně a za přiměřenou cenu.

Společnost by ušetřila spoustu peněz, které dnes mrhá na marné snažení se o nemožné. Kdy z dětí, které na to prostě nemají, chce udělat něco, co nikdy nebudou, i když budou vlastnit pakl vysvědčení.