Když je to stoleté výročí

28. 07. 2014 15:25:59
Rozhodl jsem se zveřejnit válečné zápisky dědy mé manželky. Začal je psát, když v lazaretu vyléčil tyfus a proto jsou to spíše vzpomínky vyléčeného na cestu domů, než na válečné útrapy. Protože zpáteční cesta přes Vladivostok neproběhla bez komplikací, jedná se o zajímavé čtení.

Na Sibiři jsem chytil tyfus. V lazaretu mne vyléčili a v dobytčákách mne spolu s dalšími bratry od 1. pluku Mistra Jana Husa odváželi do vlasti. Na nádraží vyhrávala místní plukovní hudba. Hned za Irkutskem ústí do Bajkalu řeka Ankara a jeji vody vytváří v šedé vodě jezera dlouhý zelený klín. Bajkalu se sice říká jezero, ale velké je jako moře. Jeli jsme kolem něj skoro celý den. Tvoří hranici mezi Sibiří a Mandžurií. Trať se táhne tunely, bylo jich tam víc než třicet. Po pravé straně jsme měli pohoří Altaj a nad ním se v dálce zdvihaly Himaláje. Na stanicích nám prodávali Burjati koňské mléko, kumys. Vypadají divoce, ale chovali se dobrácky. Věří v Budhu a patří k příhraničním čínským kmenům. Vedle koní chovají ovce a podivný rohatý dobytek a do potahu zapřahají velbloudy. Pak jsme vjeli na čínské území, na kterém mělo Rusko na léta smluvně pronajatou dráhu do Vladivostoku. Na dráze pracovali copatí čínští ajznpoňáci v modrých uniformách. Železniční domky byly chráněny vysokými zdmi se střílnami a telegrafní vedení bylo pod zemí, aby je nemohly loupežné bandy poškodit. Třebaže byly zapřaženy tři lokomotivy, příkrá stoupání překonával vlak skoro krokem. Někdy jsme objížděli horu a pak jsme z výšky uviděli hluboko pod námi místo, kde jsme byli před hodinami. Po pár dnech jízdy jsme přijeli do velkého města, jméno vám po těch létech neřeknu. Žili v něm jenom Číňané. V obchodech měli plno potravin, jako by ani válka nebyla. Jedni nabízeli spoustu zboží a jiní vedle nich žebrali. Po prašných cestách drkotaly početné džinrikši, dvoukolové vozíky tažené kuli, čínskými novodobými otroky. Nechal jsem se tam na chodníku za pár šupů oholit. Na ohništi si holič ve zprohýbaném plecháči vařil vodu. V ní nahřál polorozpadlý hadr, dal mi ho na tváře a chvilku počkal, až se vousy napaří. Z kapsy vytáhl široký nůž ostrý jako břitva a s ním mi zručně objel tváře. Pak jsme dlouhých deset dnů cestovali ošklivou krajinou do Vladivostoku. Když jsme přejížděli řeku Ussuri, na mostě stály hlídky amerických vojsk. Velkopansky nás přehlížely a když jsme je zdravili, neodpověděly. K večeru jsme spatřili moře a vjeli do Vladivostoku.

První noc jsme ještě spali ve vlaku a ráno nás rozvezli do ruských pevností. Čekání na loď bylo dlouhé a tak jsme čas krátili výlety do města a koupáním v moři. Vladivostok se nám nelíbil. Jedině hlavní třída, Světlanskaja, na které byly štáby spojeneckých vojsk, čajovnami, kavárnami a drobnými obchůdky dojem trochu vylepšovala. Kromě Čechů tam byli Američané, Angličané, Japonci, Číňané, Italové, Holanďané, Portugalci a samozřejmě Rusové. Vojenské velitelství tehdy řídili právě Čechoslováci a díky tomu se pátého července 1919 uspořádala velkolepá oslava památky našeho velkého národního hrdiny, Mistra Jana Husi. Vysoko nad přístavem, na hranici z mohutných klád, jsme postavili majestátní sochu mučedníka, uvázaného u kůlu. Na hlavě nechyběla ani papírová koruna s čerty. Po setmění zazářila na nebi červená světlice a po ní započal nádherný ohňostroj. S posledním rozprskem vzplála hranice a po ní se rozhořely ohně kolem celého Vladivostoku. Na molu spustila česká kapela „Čechy krásné, Čechy mé“. Do zálivu vypluly spojenecké křižníky, ozdobené osvícenou vlajkoslávou a pálily dělostřelecké salvy. Dojemná chvíle, kdy malému národu a jeho velkému synu, byla vzdána tak okázalá pocta. Koncem července dorazila americká loď Heffron. Vešlo se na ní tisíc dvě stě pasažérů a posádku tvořilo třicet pět mužů. Těsně před vyplutím se přišla rozloučit delegace z vlasti. Vedl ji prozatímní náčelník Vladivostoku generál Čeček. Zpravil nás o státním převratu, politické situaci a hlavně, že máme republiku. Svou, za kterou jsme trpěli a mnozí dotrpěli. Většina z nás propukla v pláč. Nakonec jsme zapěli hymnu a slova kde domov můj popisovala věrně naší situaci. Sbohem veliká Rusi, sbohem drazí kamarádi, kteří jste zde našli hrob. S ranním úsvitem, již uprostřed širého oceánu, jsme přivítali nádherný východ slunce. První dny plavby jsme trávili kvůli dusnu na palubě a sledovali, jak první důstojník do velké mapy zapisuje pomalý pohyb naší lodě. Mířili jsme pro náklad rýže do Šanghaje, tu jsme měli vyložit v Aténách a vylodění bylo v Terstu. Čtvrtý den plavby japonskými výsostnými vodami zesílilo vlnobití. Obloha byla bez mráčků a přesto se vlny stávaly od hodiny k hodině hrozivějšími. Zpočátku jsme brali vlnobití jako zajímavou podívanou. Postupně ale obličeje vážněly a když se na obzoru ukázala vlna obřích rozměrů, rychle jsme zmizeli v podpalubí. Nezatížená loď se stala hříčkou oceánu. Uvázali jsme se řemeny ke kavalcům a jen zvraceli. Pod tlakem vln se loď vždy nejdřív potopila a vzápětí jako špunt z moře vyskočila a tak pořád dokola. Když se lodní šroub dostal nad hladinu, k pekelnému rámusu se přidal nepopsatelný rachot. Lodní sirény jakoby dávaly světu poslední sbohem. Nebál jsem se smrti, ale bylo nesnesitelné jejímu příchodu jen tak bezmocně přihlížet. Dva dny nikdo na SOS vysílání nereagoval a třetí noc se ozvala strašná rána. Příď se protrhla o podmořskou skálu a útroby lodě se začaly plnit vodou. S rozbřeskem se moře trochu zklidnilo a major Beneš se vydal do kabiny kapitána. Ožralí američtí důstojníci leželi na podlaze a kapitán chrápal na posteli. Jak vlny houpaly s lodí, tak se mezi stěnami kutálely prázdné láhve od kořalky. Beneš kapitánovi navrhnul, aby zkusil volat o pomoc jménem československých vojsk. Netrvalo dlouho a byla zachycena odpověď z Tokia. Ne pro americkou loď, ale pro Čechoslováky byly zahájeny záchrané práce. Ráno vedle ztroskotaného Heffronu kotvily dvě lodě s technickým vybavením a osobní, která nás vzala na palubu. Než jsme odpluli, zvědavě jsme sledovali práci potápěčů, kteří zjišťovali rozsah škod. Stačilo, aby se prolomilo ještě jedno pole, voda by vnikla ke strojům a s námi by byl konec. Snad pomohlo, že jsme před odplutím z Vladivostoku zapěli vzhůru plavci, na palubu spějme, k odplutí se blíží hodina, v ruce božské již se odevzdejme, zdáli nám kyne drahá otčina. Snad andělé boží se přimlouvali za naší záchranu u trůnu Páně. Možná duchové zemřelých bratří z celé širé Rusi se zvedli na protest u Pána všehomíra a vyprosili naše životy. Kdo ví. Moře bylo klidné jako beránek a jen zpustošená loď byla důkazem prožité hrůzy. Vylodili nás v malém přístavu s pevností, který se jmenoval Modži a byl na ostrově Kin-Šin. Šli jsme na lehko, protože zavazadla zůstala ve vraku, který odtáhli do doků v Kobe. Obyvatelé ostrova, již dříve zpraveni o ztroskotání lodě, nás srdečně přivítali. Naše rota se do budovy americké Ymky nevešla a tak nás nastěhovali do plátěných stanů, postavených na přilehlém prostranství. Ráno jsme nastoupili k rozcvičce a hned byli obklopeni houfem kluků. Děvčátka chyběla. Nesměla nikam bez pozvání. Po snídani naši muzikanti spustili české písničky. Japonce nejvíc zaujala harmonika, kterou neznali. Místní si nás oblíbili a později jsme rukama, nohama pozvali i odrostlá děvčata. Směli jsme se pohybovat jen ve vymezeném prostoru. Přáli jsme si, když už nás sem osud zahnal, tuto zemi více poznat, ale platila pro nás spousta zákazů. Ani koupat v moři jsme se kvůli žralokům nesměli. Denně jsme jen pořádali koncerty a zpěvy na malém náměstíčku a zdejšímu lidu se představení líbila. Konečně správa města uvolnila jeden ze starých chrámů a já se rád přestěhoval ze stanu do sucha. Nesměli jsme si tam vzít jídlo ani pití a vcházet se smělo jen v ponožkách. Jednou nás při poobědní siestě vyděsilo dunění. Země se začala chvět a trvalo to pěknou dobu. Slunce zahalily mraky a do večera nevysvitlo. Zavládla pochmurná nálada. Krátce po zemětřesení nás převezli vlakem do Kobé. Jeli jsme jak namydlený blesk a za okny se střídaly obrazy jako v krásné pohádce. Nebetyčné hory, jako dlaně rýžová políčka, bambusové háje, malebná městečka a vesničky. Usměvavá krajina, stejně jako Japončíci. Ti snad s úsměvem na rtech i umírají. Na nádraží nás přivítali představitelé města a špalíry žactva. Po nezbytných proslovech jsme se ve čtyřstupu vydali ke kasárnám, provázeni pozdravy „Bonsaj Čeku“. Spustili jsme pochodové písně. Pořadový krok, vojenské držení těla a české písničky udělaly na Japončíky velký dojem. Zástupy nás doprovodily až k dřevěným ubikacím. S úředním povolením v kapse jsme se vydali širokými třídami na prohlídku velkoměsta. Ulice byly plné pruhů látek, popsaných pod sebe jdoucím písmem. Jednalo se o reklamy obchodníků. Všechny kšefty byly do noci otevřeny a venku vystavené zboží nikdo nehlídal ani kolemjdoucím nevnucoval. Byly tam krásně ilustrované pohádkové knihy, sošky božstev, samurajů, starobylých rytířů, japoneček i zvířátka vyřezaná z cedru, porcelánu, slonoviny nebo perleti. Když se setmělo, ulice ozářila spousta elektrických lampionů všech barev a velikostí. Široká třída Notomatschi Dori byla plná divadel a biografů a před nimi vystavené ručně malované obrazy znázorňovaly děj hry nebo námět filmu. Převážně se jednalo o historická témata se samuraji. Zašli jsme i do zábavného parku, kde bylo plno atrakcí s draky, ptáky, velbloudy, či psy s ohromnýma svítícíma očima a všechno se točilo, kývalo a vřeštělo.

„Jednoho dne nás pozvali na koncert studentů konzervatoře, kteří nám zahráli a zazpívali národní písně.Vrcholem produkce měla být hra na šamizén.Je to starý nástroj, druh jakéhosi dutého prkna, potaženého strunami.Hudba na něj nás nenadchla. Dojem vylepšil tanec gejš s vysokými účesy, oblečených v nádherných kimonech.Navštívili jsme i kino.U vchodu nám dali sandály, které jsme museli navléknout na obuv. Seděli jsme s nohama křížem na polštářku a sledovali krvavý děj.Hrálo se bez přestávky, diváci se měnili během promítání, rušili hlasitou mluvou a kouřili cigarety. Domy byly povětšinou z lehkého bambusu a stěny z papíru nebo celofánu. Obchody se nezavíraly, vystavené zboží se neuklízelo a nikoho nenapadlo něco odcizit, přestože je tam plno chudáků, jak už jsem vypravoval. Bude to výchovou. Od malička a po věky. Viděl jsem děcka, jak si toužebně prohlížela ovoce nebo pamlsky, žádné však nenapadlo, něco vzít. Budhismus učí, že bohové střeží kroky věrných. Náboženstvím to nebude. Máme desatero, v něm nepokradeš a koukněte kolem sebe. Ráj na zemi ale vypadá jinak a ani andělé tam nezpívali halelujá. Japonské zákony byly velmi tvrdé a drastické a těm, kteří se proti nim prohřešili nebylo pomoci. Studenti,se kterými jsme se seznámili,nám prozradili, jak účinně v Japonsku řešili krádeže. Po sepsání protokolu policejní lékař vykloubil delikventovi první článek malíčku na pravé ruce a operativně oddělil. Recidivista přišel postupně o prsty, až mu z rukou zbyly pahýly a neměl, čím by kradl. Za těžké zločiny, jako přepadení nebo vraždy, byly tresty smrti. Při jedné procházce venkovem mne pozvali do místní školy. Učitelé předvedli školní hry a postup vyučování. Ve sborovně jsem uviděl obraz hvězdáře a generála Štefánika. Bylo to pro mne překvapení a na můj dotaz, koho obraz představuje, mi bylo sděleno, že je to slavný astronom a přítel Japonska ze západních zemí. Vysvětlil jsem jim, že pocházím ze stejné země a byl jsem zahrnut zvláštními poctami. Jednou jsem se vypravil do blízkých kopců. Byla polovina září a rodil se krásný den.Výstup nebyl namáhavý. Všude vedly pohodlné cesty. Po osmi hodinách výstupu jsem se dostal na terasu, odkud byl výhled na nekonečné moře. Pode mnou se krčily vesničky obklopené rýžovými poli, bambusovými háji a v oparu byla vidět vzdálená města. Přímo nad propastí vodopádu stála útulná čajovna. Objednal jsem si čaj se zákusky z rýže. Popíjel jsem a vychutnával pohodu ve stínu mohutných moruší. Všiml jsem si, že vždy po setmění se na jednom návrší nad Kóbe objevilo množství světýlek. Jednou večer jsem se tam vypravil. Dostal jsem se na dětský hřbitov, přesněji dětský urnový háj. Ve velké zahradě na stráni, obklopeny květy, byly rozmístěny urny s popelem dětí. Od pozdního večera až do rozbřesku u každé svítilo světélko. Posadil jsem se v tom doslova hrobovém tichu a rozjímal nad pomíjivostí života. Spalování mrtvých je uzákoněno z toho prostého důvodu, že v této přelidněné zemi není dost místa pro pohřbívání do země. Ze zvědavosti jsem se zúčastnil i pohřbů. Když šlo o chuďase, v pohřební hodinu přišli do domu smutku dva zaměstnanci, označení na zádech bílým kolem s příslušnými znaky pohřebního podniku. Přinesli si dlouhou bambusovou tyč, nic víc. Po obřadním loučení, které provedl budhistický kněz, zabalili nebožtíka do smutečního roucha bílé barvy. Ta je v Japonsku, na rozdíl od nás, smuteční.Pak ho obalili rohoží a svázali lýkovými provazy, kterými u hlavy a nohou provlékli bambusovou tyč. Funebráci náklad zvedli na ramena a s průvodem pozůstalých vyšli z domu smutku. První byl nesen mrtvý, pak šel bonza a za ním pozůstalí. Jednalo-li se o osobu významnou, byl pohřeb okázalejší. Průvod vedl sluha pohřebního ústavu s dlouhou bambusovou tyčí, na níž byla do kruhu napsána modlitba. Následovala skupina kněží, sedících po jednom v rikšách. Za nimi nesli čtyři muži nosítka s bednou se zesnulým. V bocích měla otvory, kterými byla vidět sedící mrtvola, omotaná bílým plátnem. Pokud vlastnil koně, ten byl veden přímo za nosítky a za ním všechna zvířata, co měl v domě. Pes, kočka, pták v kleci, had a tak dále. Teprve po nich šli nebo byli v rikšách vezeni pozůstalí. V krematoriu se nejdřív rozloučili se zesnulým příbuzní a po nich kněží. Při obřadu nehrála hudba a chyběly věnce i květiny.

Prostranství za naší posádkou jednou obsadil cirkus. Hlavními protagonisty byli Korejci, poddaní Japonska. Postavou připomínali bájné kyklopy. Hlavu měli zepředu vyholenou a na temeni jim visel silný, dlouhý cop černých vlasů, lesklých jako koňské žíně. Město polepili plakáty, lákající diváky na neobvyklou podívanou.

V den vystoupení prošli městem. V čele průvodu šli dva obři, odění přes bedra převázanou šerpou a na bambusových tyčích nesli transparent s programem. Za nimi skupina bosých siláků vedla na řetězech mohutného medvěda. Průvod uzavíraly dva valníky, tažené pěti páry mohutných volů s dlouhými opentlenými rohy. Na nich seděli nejsilnější zápasníci. Představení jsme se zúčastnili. V cirku se sedělo, stejně jako v kině nebo v divadle, na zemi. Program byl prezentací síly. Jeden obr zvedal nad hlavu obrovské balvany, druhý se pral s medvědem, další trhal řetězy a lámal silné trámy. Dvě skupiny siláků se přetahovaly lanem, dokud ho nepřetrhly. Boxeři do sebe bušili jako šílení, dokud jeden nezůstal ležet v kaluži krve. Při zápasu v jiu-jitsu jednomu natrhli ucho a druhého museli v mrákotách odvézt do nemocnice. Čím větší surovost, tím větší jásot obecenstva. Přišel závěr představení. Na čtyřech velkých sudech stloukli pódium, na kterém snad z padesáti soudků vytvořili pyramidu. Na vrchol vyvlekli svázaného a pentlemi ozdobeného býka. Přišel největší ze siláků. Byl nahý a na zádech měl kožený polštář. Vlezl pod podium. V cirku nastalo hrobové ticho. Pódium se sudy i s býkem nadzvedl a začal otáčet, až ho postavil do původní polohy. Obecenstvo bylo ve varu a potlesk nebral konce. Představení skončilo, ale jak jsme později zjistili, neplatilo to pro nás. Po půlnoci nás probudil hluk. Zápasník z cirku vnikl do našeho tábora a strážný vážným zraněním doplatil na pokus o jeho zadržení. Vytrhl dveře ubikace a vojáky strhával z postelí jako loutky. Někteří se na něj vrhli a to ho ještě více rozzuřilo. Vzduchem začaly lítat postele a matrace. Nezbylo, než zavolat policii. Jak uviděl muže zákona, jako zázrakem zkrotl. Policajt vyndal z pouzdra na služebním opasku tenký provázek, svázal mu ruce a jako ovci odvedl. Kdyby se bránil, přišel by o hlavu. Zůstal po něm pach potu a špíny, který dlouho nešel vyvětrat.

Japonci, na rozdíl od Korejců, byli až úzkostlivě čistotní. Sprchy nebyly v domech, ale na malém dvorečku nebo přímo na chodníku. Každé ráno se celá rodina myla a bylo nepředstavitelné, aby se někdo z kolemjdoucích pozastavil nebo jen na ně pohlédl. Při jedné procházce jsem přišel na čajovou plantáž. Čajovými keři procházela řada žen. Zdrhovaly horní lístky a ve věrtelech je nosily do sušáren. Japonský čaj byl velmi kvalitní, ale k nám se tehdy nedovážel. V Čechách se pil čaj z Číny nebo z Indie. Importoval se i ruský čaj, ale jednalo se o Rusy nakoupený čaj v Číně. V Rusku se čaji nedařilo.

Udělali jsme sbírku a jako dar trosečníků z lodi Heffron koupili velkou čajovou soupravu pro pana presidenta Masaryka. Taky nás navštívil pan Kočvara, který v Kobe vlastnil pivovar. Omluvil se, že z důvodu nemoci nevyhledal krajany dříve a od této návštěvy jsme pili pivo za cenu, za jakou ho ve městě nešlo koupit. Když už nás osud tak daleko zavál, chtěli jsme to využít.Ještě před východem slunce jsme bez obav vyráželi na celodenní poznávací túry, kolikrát i na velmi odlehlá místa. Mysleli jsme, že v zemi, kde se každý usmívá, nemůže být špatnosti. Jednou za poledne, znaven vedrem, jsem usedl u cesty a závan vzduchu ke mně donesl hrozný zápach. Rozhrnul jsem křoviny a uviděl mrtvolu ženy v pokročilém rozkladu. Zbytek dne jsme strávil na policii. Po této příhodě jsem na opuštěná místa přestal chodit a přesto jsem se hrůze nevyhnul. Byl jsem na procházce nedaleko tábora a ze dvora policejní prefektury jsem uslyšel křik. Skulinou v plotu jsem spatřil, jak z budovy vyběhl do půl těla nahý člověk. V obličeji bílý jak sníh, běžel s vytřeštěnýma očima k plotu. Z výklenku budovy se vynořil urostlý kat, utíkajícímu nastavil nohu a dříve než upadl, mávnul širokým mečem a mistrovsky mu uťal hlavu, která daleko odletěla.Později jsem zjistil, že se jednalo o politického provinilce.

Protože se blížil čas odjezdu, připravil pro nás Červený kříž řadu zájezdů. Jeden den jsme jeli na výlet do poutního místa. Ve vlaku bylo úzkostlivě čisto. Ráz krajiny za velkými okny se rychle střídal. Nejdříve jsme jeli pod strmou skálou, za chvíli po mořském břehu, pak krásnými háji, jinde se otevřel nádherný pohled do polí, ve kterých byly rozesety vesničky. Vlak projel mnoha tunely, až jsme dorazili do Osaky, kde nám vyměnili mašiny a dál jsme pokračovali k cíli cesty. Po čtyřhodinové jízdě jsme konečně byli na místě. Seřadili jsme se do čtyřstupu a ti, co byli v přední řadě, nesli vlajku Japonska a Červeného kříže. V ulicích bylo naprosté ticho a já si mezi tolika lidmi připadal jako na pohřbu. Všude kolem tisíce mlčenlivých poutníků, kteří se opírali o dlouhé bambusové hole, na nichž byla vyřezána různá přísloví a pořekadla. Došli jsme před bránu, na které bylo napsáno PARK NARA-KOEN. Japonský tlumočník zajistil, aby nám v parku dělala průvodce chrámová policie. Byli jsme překvapeni jeho velikostí. Ohromné prostory byly zkrášleny kamennými sochami draků, lvů, jeleny a různými ptáky a po setmění osvětleny velikými svítilnami, věnovanými bohatými věřícími za vyslyšené prosby. Prošli jsme postupně několika menšími branami, zvanými Toria, až jsme došli k tajemnému chrámu. Mohutná budova ze dřeva byla zdobena lomenými střechami, ze kterých viseli rozmanití draci a ještěři. Než jsme vešli po širokém schodišti, ozval se hluboký hlas gongu. V příšeří chrámu sedělo na vyvýšeném místě ze dřeva vyřezané božstvo, kdysi bohatě zlacené. Bůh Kwan-on měl jedenáct různých obličejů. Pak jsme prošli chrámy boha dobra, zla, démonů, moře, úrody, zdraví, krásy a lásky. Na volném prostranství stála socha majestátního boha a ve stánku se prodávaly modlitby, tisknuté na pijákovém papíře. Japonci ze svazečku vytrhli tu, která odpovídala jejich prosbě, rozžvýkali v ústech a žmolky s úklonami prskali bohovi do tváře. Když se přilepily, bylo přání božstvem vyslyšeno. Vyléčení z těžkých nemocí se v chrámu nechávali ostříhat a mniši z vlasů pletli provazy ke gongům. Zavedli nás do velikého sálu. Zde nás očekával zvláštní posel dvora japonského císaře, císařský tajemník pan Jamada. Přivítal nás jménem samotného panovníka. Tuto poctu jsme si, podle jeho slov, zasloužili za boj o svobodu rodné země, což zde vysoce cenili. Byla pronesena nám drahá jména Masaryk a Štefánik, o kterých se také s nevšední úctou zmínil. Bonzaj čeku-sláva Čechům byla poslední slova projevu na naši počest. Opětovali jsme voláním Bonzaj Japan. Ve vedlejší místnosti nás poctili šálkem čaje z posvátné plantáže v okolí poutního místa a každý dostal balíček oplatků, na kterých byla vytlačena postava sedícího Budhy. Další dny jsme navštívili města Kamakuru a Kjoto. To druhé je staré sídelní místo japonských císařů.Ošuntělé paláce připomínaly dávnou slávu. Do Tokya jsem se nedostal. Nestačily peníze. Nechal jsem si o něm od šťastnějších vypravovat. Jak o Tokyu, tak o Yokohamě, která je nedaleko. Miliónová města a položená tak blízko sebe. Nad nimi se vypíná Fudžijama, stále živá sopka. Několik let po našem odjezdu obě města poničila a zahynulo tisíce lidí. V Japonsku byla však smrt chápána jinak než u nás. Když byl císař nemocný, za jeho zdraví spáchaly harakiri desítky Japonců. Nožem si rozpárali břicho, až střeva vyhřezla a rodiny sebevrahů se těšily mimořádné úctě. Měsíce uplynuly a stesk po domově zesílil. Jako na zavolanou přišla zpráva, že můžeme odplout. Dvacátého devátého října, přesně rok po státním převratu, jsme za zpěvu pochodových písní vyrazili k přístavu. Ulice byly i přes deštivé počasí plné lidí a ze všech stran se ozývalo “Bonzaj čeku“. Po nalodění se ozvala siréna a dali jsme se do pohybu. Z paluby zazněla z tisíce úst státní hymna.

Končím své zápisky, které jsem musel znovu sepsat po válce, když deník psaný během putování shořel při náletu na nákladní nádraží v Českých Budějovicích, poblíž kterého jsem bydlel. Zapsal Josef Srb, příslušník 1.pluku M.J.Husi.“

P.S. Zkrátil jsem, jak to šlo a upravil styl. Š. B.

Autor: Štěpán Bicera | pondělí 28.7.2014 15:25 | karma článku: 11.55 | přečteno: 300x

Další články blogera

Štěpán Bicera

Selské baroko. K22 Tři pohřby.

Pozoruji hospodskou pečlivě točící pivo a přemítám, proč Jednota, dokud ji hospoda patřila, nenabídla také vedle desítky i dvanáctku a polotmavé. Už se nese a vidím, že rozjásaný nemusí být jen obličej, ale i chůze.

2.2.2024 v 16:16 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 10 | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K21 Nenahraditelné ztráty

Slunce se dotklo okrajem Svineckého lesa v místech, kde se říká Na Americe. Za pět minut se schová za špičkami stromů a po chvíli ho bude následovat i Večernice. Za spoustu let se nebeské představení téměř nezměnilo.

7.8.2023 v 7:47 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 41 | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K 20 Zanedbatelné ztráty

Ostře znějící výstřely nemohly být z brokovnice, ale nepřipomínaly ani rány z kulovnic. Zkusil jsem si vybavit střelbu ze samopalu vzor 58, ale od vojny už uteklo příliš času, aby se mi to povedlo. Manželce jsem namluvil,

17.11.2022 v 13:27 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 59 | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K 19 Přijde hic

Dvířka do dvora visela jen na horní skobě a při otevření hlasitě zaskřípala. Sténající pant jsem použil místo zvonku, ale ani po opakovaném zavrzání se Bašta neobjevil. Nezbylo, než na nevábně vyhlížející dvůr vstoupit.

23.4.2022 v 12:00 | Karma článku: 3.11 | Přečteno: 117 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 26.62 | Přečteno: 487 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.41 | Přečteno: 298 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.78 | Přečteno: 521 | Diskuse
Počet článků 960 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1311

Jsme jako hokejoví brankáři. Naučili jsme se bez masky do střetnutí nechodit a jací doopravdy jsme, je těžko zodpověditelná otázka i pro nás samotné.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...