Okupace

Zažili jsme ji v minulém století dvakrát a pokaždé udělali to nejhorší, co mohli. Stáhnuli ocas mezi nohy a pro další generace zapsali do genů národa pocit zbabělosti a ponížení. Proto i dlouhá léta po tom máme stále potřebu jeho kompenzace.

Vzpomínáme a vyzdvihujeme vítězná období našich dějin a neúměrně významu oslavujeme sportovní šampiony.

Prožitá ponížení při pohledu na šiky agresorů, rachotící pásy tanků a dupající zástupy po dlažbě ulic by se dala přirovnat k pocitům manžela, nebránícího manželku a přinuceného přihlížet jejímu opakovanému znásilňování. Co je mu platné vědomí, že bránit ji proti přesile bylo předem odsouzeno k nezdaru? Pocitu, že se zachoval zbaběle, se do smrti nezbaví.

Podobně působí, když se národ nepostaví vetřelcům. K ničemu je statistika, dokazující, o kolik víc měl agresor tanků, děl, minometů, letadel, raket či ručních zbraní. Kolikrát napadeného převyšoval počtem vojáků.

Připouští se, že do genů jedince se mohou zakódovat strastiplné zážitky a v potomcích se potom projevit nějakou z dlouhé řady fóbií. Co udělá s genetickou výbavou národa okupace, proti které se bál postavit? Ani prohraná válka tolik škody v duších poražených nenadělá, co napáchá vyhnutí se boji.

Proto nemám rád jakékoliv vměšování do cizích záležitostí. Ať už jde o vznešené proklamace a slibování všemožných podpor či vyhrožování bojkoty, nebo strašení ozbrojeným zásahem. Co si kdo doma uvařil, to ať si tam také snědí.

Pokud si Ukrajina nadělala do bot, tak ať si to teď se vším všudy a pěkně sama vylíže. Ale když ji někdo napadne, tak ať se taky ze všech sil brání.