Selské baroko K 20 Zanedbatelné ztráty

Ostře znějící výstřely nemohly být z brokovnice, ale nepřipomínaly ani rány z kulovnic. Zkusil jsem si vybavit střelbu ze samopalu vzor 58, ale od vojny už uteklo příliš času, aby se mi to povedlo. Manželce jsem namluvil,

že jedu pomoct Vojtovi zakopat škodnou, naložil rýč a krompáč do kufru stopětky a vyrazil po návsi k cestě, která vede od kovárny k lesu. Z fronty u statku Moravce zůstal poslední zoufalec a u mostu se šplouchalo pár dětí  v chobotu návesního rybníka. Jinak v tomhle hicu nebyla venku živá duše a že jsem se pořádně rozhlížel, než jsem vjel na polní cestu k lesu.  U odbočky k rybníku Naděj byla odstavená maskáčově nalakovaná Toyota Land Cruiser. Vystoupil jsem a podle teploty hauptny zjistil, že tu nestojí dlouho. Zbytek cesty k lesu jsem se z opatrnosti rozhodl raději dojít. Přejel jsem rozpraskané napůl vyschlé mokřisko a auto ukryl v kukuřici. Krompáč jsem si hodil na jedno rameno, rýč na druhé a šel zvolna úzkou mezerou mezi vysokými stvoly.   

U louky, která lemuje les, jsem opatrně vyhlédl, abych provedl kontrolu terénu. Na posedech v dohledu kromě Balabána nikdo neseděl. Toho vymyslel a stvořil Jindra Kubík. Podle něj si zvěř časem zvykne na figurínu a nesplaší ji,  když si místo ní na posed sedne myslivec a Balabána schová pod sedačku. Upravil k tomuto účelu onu krasavici, kterou jeho manželka odmítla mít na zahradě. Protože je hračička, oblékl ji do obnošené myslivecké uniformy, opatřil ji slunečními brýlemi a dokonce pro ni obětoval obnošený myslivecký klobouk. Ozvalo se vrčení motoru a za chvíli k lesu přijela Toyota, u které jsem kontroloval teplotu motoru. Řidič za autem něco v předklonu řešil a při tom se oháněl po komárech. Pak za sebou cosi táhl a když se s tím dostal k plošině, poznal jsem Vojtu. S úlevou jsem k němu vyrazil spolu s houfem bzučících komárů. 

Pozdravil mě ledabyle, jakoby mě čekal a ukázal na jakýsi pytel. "V tomhle jsem měl skončit a touhle károu si to přivezl. Střílet ale uměl."

Zašklebil se a ukázal k posedu s Balabánem. "Jeho sako bychom měli pověsit v klubu vedle police Věčné loviště. Jsou v něm tři dírky přesně tady." Ruku si položil na hrudník nalevo od sterna."

Čtvrtý výstřel byl tvůj?"                                                                                                                             

Pokýval hlavou a zatvářil se tak, že by zahanbil i páva. "Pro případ, že by měl vestičku, jsem mu to poslal do sluchovodu." Obloukem mi hodil splasklou koženou peněženku. " Tohle je třeba spálit. Pjotr Bogomilov. Byl si tak jistý, že měl s sebou vedle dokladů  i zpáteční letenku do Moskvy. Fotka je jeho, ale průkaz, soudě podle ruského jména, bude patřit asi jeho předcházející oběti. Tohle je teď tvoje."     

Podal mi do uzlíčku svázaný kapesník. "Peníze z peněženky jsem si nechal a těchhle pár kousků zlata kvůli pověrčivosti nechci."

Pootevřel jsem jeden ze záhybů. "Jsou od krve."

"Jinak nešly sundat. Jsou z nejryzejšího zlata, jaké jsem kdy viděl. Měl je na všech prstech, kromě palců a jejich cena bude kolem padesáti tisíc. Náhrdelníky by se daly střelit za dvojnásobek. Nosit tu váhu na krku, tak si oddělám krční obratle." 

"Jsem také pověrčivý," 

"Tak je dej manželce pod stromeček," Zavrtěl jsem hlavou tak rozhodně, až se Vojta rozesmál.

"Zapomněl jsem, že jsi výjimka pohrdající hmotnými statky. Tak je daruj dceři cikána Dobře. Ta zbohatnout chce. Klukům ze vsi dává za padesátku a takový balík by ti měl stačit na sexuální pětiletku."                                                                                                                                         

Uzlíček jsem strčil do kapsy kalhot a aby nespadly, musel jsem o jednu dírku utáhnout opasek            

"Měl odstřelovačku jako já a ta teď bude tvoje.. Registraci zařídím. Na pět set metrů s ní trefíš krabičku od sirek." Ukázal na pouzdro na zbraně opřené o kazatelnu.                                                           

"Jako ty tenkrát?"                                                                                                                                 

Usmál se při vzpomínce na sázku, kterou obehrál všechny členy mysliveckého sdružení. "Tentokrát nebudeš muset, jako já lepit sto krabiček na sololit. ale samotnou postavíš na pařez."                            

"Jestli ho chceš zakopat, tak jsem přivezl rýč a krompáč."                                                                     

Mávnul rukou. "Kdo jinému hrob kopá, sám do něj padá."                                                                   

"Tak ho utopíme na blatech."                                                                                                             

"Zakopaná se dá vyhrabat, utopená může vyplavat. Tahle beze stopy zmizí a bez mrtvoly není vrah. Zejména když ho tady nebude nikdo postrádat."

Na pytli s mrtvolou, vypadající jako zvětšenina ohřívací láhve, kterou jsme si v mládí zahřívali postel, dotažením zipu uzavřel otvor, kterým na nás prázdně zíral snědý obličej. 

"Skončí stejně, jak jsem měl sám. Na rozdíl ode mne není tak objemný a  budeme to mít dřív odbytý."

Natáhnul se pro jeden z velkých kanystrů z umělé hmoty. Z vaku odšrouboval víčko a do otvoru zastrčil velký trychtýř. Na ruce navléknul gumové rukavice a z kanystru začal přelévat oranžovou tekutinu, ze které se začalo kouřit.

" Musí tady mít někde sklad, protože tohle by v letadle těžko přivezl. Říkají tomu chalódnaja kremácija." Znovu se bezstarostně rozchechtal. "Za chvíli bude z Čečence zabijačková polívka a až tam naliju obsah druhého kanystru, budou z něj cihly. Těmi podložím sloupky kazatelny, aby Balabánovi od země neshnily."

Znovu se rozesmál. "Petr to je skála, na které postavím posed svůj. Máme teď čas sednout na chvíli na posed, než do vývojky naleju ten ustalovač."                                   

"Budou i vypálené?"                                                                                                                             

Udiveně si mě prohlédnul. "Jak to, že pořád nepoznáš, kdy kecám? Roztok ze zeleně označeného kanystru vyvločkuje z kapaliny prach, za kterého nás Pán Bůh uplácal a do kterého se všichni, jak bys měl znát z křesťanského Vumlu, zase obrátíme." Nadzvedl víčka a přizvedl hlavu. "Slyším nějaké auto. Že by měl pomocníka?"

Podal mi pušku Čečence a správně odhadnul mé rozpoložení. "Rozdíl poznáš, jen co koukneš do puškohledu." 

"Z ryze racionálních důvodů bych to nechal na tobě. Za dvě úkladné vraždy je téměř stejný trest jako za jednu."                                                                                                                                                   

"Sichruji se pro případ, že by byli dva. Zalezme do kukuřice. Když neuvidí kámoše, budou opatrní."   

Netrvalo dlouho a auto vjelo na louku před lesem, kde zastavilo, Že v něm sedí minimálně tři, neušlo ani Vojtovi. Ten, co seděl vedle řidiče, zvednul k očím dalekohled a koukal na Balabána. Asi mu došlo, že jde jen o figurínu a pátraní přesunul k Toyotě. Plný pytel na korbě ho nejspíš přesvědčil, že akce dobře dopadla a auto se rozjelo směrem k nám.                                                                                 

Vojta zašeptal. " Nedá se svítit, musíš se připojit. Nalevo je tvůj. Střílej vzápětí po mně  Počkám, jestli se mi ti dva zbývající nepostaví do zákrytu."                                                                                   

Teréňák popojel k Toyotě a všichni tři vystoupili. Ten nejobjemnější přes postranní sajtnu několikrát štouchnul do pytle, ve kterém se rozpouštěl jejich kumpán. Něco řekl k těm dvěma a všichni se rozchechtali. Když vyšli před auto, do zákrytu se dostali dva stojící zleva a Vojta odkývnul  změnu plánu. Jeho výstřel můj následoval a všechny tři postavy se skácely naráz k zemi, jakoby je podsekl. Tlusťoch se snažil nadzvednout, ale další rána Vojty zafungovala jako záraz.  Poklepal mi na rameno a uznale se zatvářil. "Dělíme se ve všem spravedlivě. Ani tihle nevypadají na Moskvany."                         

"Jsou to vůbec lidi?"                                                                                                                                 

" Stejně jako my zatoužili  po mamonu, aby mohli žít v luxusu. Nám nabídl Klaus možnost zbohatnutí přes privatizaci, oni to zkouší nájemným zabíjením. Měl jsem být pro tebe varovným příkladem, abys jim vydal, co máme na účtu. Tobě by jen pálili chodidla, uřízli koule, ale nezabili. Jako mrtvola bys jim v bance miliony nevyzvednul."                                                                                                 

"Rovnou bych jim je dal."                                                                                                                     

"Kdo jezdí na tygru, nemůže slézt."                                                                                               

Zhluboka jsem vzdychnul. "Nebylo nám za socialismu líp?"                                                                     

"Změny patří k životu a převraty jsou opiem proletariátu. Ti, co z nich těžili, těží a těžiti budou, pokaždé zneužijí debilní dav, který od nepaměti bláhově doufá, že změna režimu mu zlepší živobytí. Proto jsme se jen v tomhle století s jásotem utrhli od Rakouska-Uherska, po protektorátu zvolili komunisty, v osmašedesátém toužili po socialismu s lidskou tváří a teď s nadšením oslavují hadrovku a nechápou, že jsou za blby. Když už nemůžeme patřit k opiové mafii, buďme aspoň dealeři."                                    

"Zatím jsme štvanci."                                                                                                                                 

"Tygři, co přemohli lovce. Tihle si studenou kremaci s sebou určitě nepřivezli a proto nezbývá, než je ponořit. Předpokládám, že to blatské jezírko, které mi připomíná letní Sibiř, je dost hluboké."

Pobaveně si mě prohlédnul. "Nečum jak jeliman. Vezmi to z pohledu nekonečnosti vesmíru a pochopíš, že je to míň než lapálie. Vysoce organizovaná hmota se po našem zásahu přesunula do jednodušší dimenze. Po nějakém tisíciletí dostane zase šanci zmoudřet, až z jejich těl vznikne rašelina, z ní zelenina a z té třeba část hmoty nějakého sapiense."                                                   

"Když jsem utopení navrhnul, tak jsi to zamítnul, protože by těla vyplavala."                                     

"Kdo si je vědom překážek, dokáže se jim vyhnout. Co má dutinu, z toho uděláme fašírku a nevyplavou." 

Následoval podrobný popis s názornou ukázkou, jakým způsobem, který jsem už neposlouchal ani nesledoval. Když byla řezničina hotová, Vojta na korbě toyoty poodsunul pytel se ztrácející se siluetou těla a zacouval ke třem vyrušeným mrtvolám.                                                         

 Po návratu od blatského jezírka, Vojta zastavil toyotu u auta, se kterým přijeli tři šikmoocí. "Jejich auta nejsou z půjčovny a tak už si tady nebo v Polsku opravdu stihli zřídit centrálu. Intermezzo bude tím pádem kratší, než jsem doufal."  Vzápětí mě chytil za rameno. "Slyšíš? Jedou sem další."                     

Z kabiny přinesl odstřelovačky a jednu podal mně. Na louku před lesem vyjela škodovka Kubíka a Vojta založil kulovnici do ramene.

Zakřičel jsem: "Vždyť je to Jindra." a chytil ho za loket. Vrazil mi do břicha konec pažby a pak si ji znovu opřel o rameno. V pádu nazad jsem ze sebe vypravil jen zoufalé néééé.                                      

Ucítil jsem chladnou ruku na čele a nad sebou spatřil ustaraný obličej manželky. "Muselo se ti zdát něco strašného."                                                                                                                           

Přikývnul jsem.  "Vyprávět ti to, měla bys mě za blázna."                                                                       

"To tě mám i tak."                                                                                                                                     

"Neslyšelas rány od lesa?"                                                                                                                         

Ukázala na hlasitě puštěnou televizi a pokrčila rameny. "Pes se asi před hodinou rozštěkal, jak to dělá, když slyší střelbu."                                                                                                                                     

"Jestli Vojta něco střelil, měl bych pro to dojet a pověsit to u hospodáře do lednice."                             

Manželka se klepla prstem do čela, udělala pár kroků ke kredenci a podala mi dvě stovky. "Byl tu pan Kubík a tohle má být tvůj honorář za nějaký nápad. Pro cizí se snažíš, ale na prasklé těsnění pod dřezem si nevzpomeneš. "                                                                                                                         

" Až přeteče ten kyblík."                                                                                                                         

"Jak může přetéci. když ho denně vylévám?"                                                                                           

Než jsem bankovky zastrčil do zadní kapsy kalhot, nad jejich brčálovou zelení mě napadlo, jestli neměl Gottwald v tomhle odpuzujícím provedení posloužit jako katalyzátor pádu režimu.                                  

Jindra mě na lavičce pod blatsky zdobeným štítem přivítal s teatrálně rozevřenou náručí. "Funguje to a ta tvoje exka..." několikrát zamlaskal, "prostě paráda na druhou." Následovala pauza, při které zkontroloval, zda jsou okna do ložnice zavřená. "Nechápu, jak jsi takovou kočku mohl pustit k vodě."   

"Sám nechápu, že jsi živý."                                                                                                                 

"Proč bych nebyl?"                                                                                                                                   

"Před pár hodinami jsi mě před ní varoval."                                                                                         

Mávnul rukou. "Pacient byl zdravý jak plzeňský pivo a tak jsem mu to po krátké, ale působivé exhibici zištně prozradil. Na to se rozzářil a chtěl mi vnutit tisícovku. Protože máme, co se dá dělat, kapitalistickou konkurenci, na truc Moravcovi jsem šel u prvního zákazníka dolů o stovku. Z prvního honoráře jsem pro tebe oddělil půlku a o tu druhou jsem se s Danou rozdělil. "                       

"To nebylo ani za mák tržní."                                                                                                                 

Kubík na mne nechápavě pohlédl. "Měl jsem mu říct, že je nemocný a předstírat léčení, jako to dělá Moravec? Na to nemám pajšl."                                                                                                           

"Měl jsi sebrat to kilo a tvářit se, že je to málo.  V očích zoufalých marodů bys nebyl dvakrát dražší, ale dvakrát lepší. Až se tohle Moravec dozví, bude se muset přizpůsobit. Ty potom slevíš na tři. On pak na dvě a budou z vás filantropové. Také nezapomeň, že se musíš dělit."                                             

Jindra na mě polekaně kouknul. "Myslím s Danou. Sám nechci ani tohle." Bankovky jsem na lavičce obrátil, aby byl Gottwald nahoře. "Platí ještě vůbec?"                                                                                                                                                                                                                                                    "V pátek jsem je dostal nazpět v konzumu."                                                                                                                                                                                                                                                            "Komouši po Únoru primitivy přesvědčili, že slaboch, alkoholik a syfilitik je charakterní velikán, myslící jen na to, jak pomoci svému národu. Teď antikomouši dělají totéž s Havlem a hlupáci jim to zase žerou." 

Otočil jsem se k odchodu a do zad mě doslova udeřilo: "Venca umřel. Z vyškrabané prostaty se uvolnil kousek sraženiny a došlo k plicní embolii."                                                                                                                                                                                                                                                                  Opřel jsem se ramenem o futro a cítil, jak poklesávám v kolenou. Jindra mi jednou rukou pomohl udržet rovnováhu a druhou mi do kapsy strčil stokorunu.       

"Dej ji Daně. Že to s ním špatně skončí, vím od naší návštěvy v nemocnici. Tohle moudro dědy Herzů jsem u něj našel na stole. To dej zase Frantovi, ať to založí do kroniky. Máš to přece při cestě."  

"Víš kam mám namířeno?"                                                                                                               

"Jedeš za Vojtou na Velkou stranu, abys mu pomohl s úlovkem."                                                     

"Nerozšíříš živnost o jasnovidectví?"                                                                                                 

"Vojtu jsem viděl zalézat do kukuřice a nesl dlouhé pouzdro, ve kterém měl asi kulovnici. Potom padlo několik ran a tak bych si vzal i rýč, protože mohl střílet po lišce."                                                       

Podal mi tvrdé desky mezi kterými byla čtvrtka popsaného papíru s nadpisem Moje desatero.        Prvorepublikovým krasopisem pod ním bylo napsáno: 1 Zasloužíte si jen to, co máte. 2. Pomocnou ruku najdete na konci svého ramene. 3. Změny jsou většinou k horšímu. 4. Nemluvte zle o mrtvých, protože to slyší a vrátí vám to  5. Než řízek na dluh, raději kaši z otrub. 6. Učte se od zvěře. 7. Nepouštějte si nikoho příliš k tělu a do vlasti cizince.  8. Dívejte se na hvězdy a hledejte tam odpovědi na nejsložitější otázky.  9. Poslouchejte svůj vnitřní hlas, kterým k vám promlouvá váš Anděl. 10. Nebojte se smrti. Končí s ní jen kapitola, než však román.

Když jsem vešel do čerstvě vybílené kuchyně, Dana klečela na polštáři před pecí a smetáčkem vymetala popel. Minisukně ji vyjela kamsi ke kostrči a do štěrbiny zařízlé kalhotky měly podobnou růžovou krajku, jako u Peřinové tehdy po honě. Zakašlal jsem a teatrální reakce mi potvrdila, že to na mě jen hraje. Marně se pokusila popotáhnout minisukni dál od oblých půlek, nakonec ji jen dlaní ometla a pak uhladila.     

Mlčky jsem ji podal stokorunu.                                                                                                             

Rozesmála se.  "Za víc ti nestojím?"                                                                                                     

"Na Kubíka jsi udělala velký dojem. Podíl na léčení jsem odmítnul a on se s tebou znovu dělí."             

"Na tebe už dojem nedělám?" 

"Kdy ses rozvedla?" "Půl roku tomu nazad a jak to mám se sexem? Abych z něj nevypadla, koupila jsem si bobíka."

Rozhlédl jsem se po kuchyni, kam to šlo i pod gauč  a otevřenými dveřmi nakouknul do ložnice.

"Tak říkám robertkovi." Pousmála se, vstala a ze zásuvky jídelního stolu vytáhla nástroj, průměrem připomínající váleček na nudle. "Vidíš to poprvé?"

"Dřív jen v reklamách."  Přejela si s ním po klíně. "Se mnou se i poučíš. Teď předvedu i názornou ukázku."

"Je to horší jak lízaný mariáš."

Chvilku na mě nechápavě koukala a pak se rozesmála. "Kolik je to už let?"

"Kolem třiceti." 

Zrychlila pohyb zápěstím a koukla mi do klína. "Když kvůli ženě nechceš, dělej s ním to samé."

"Úplně se vrátit do mládí?"

"Ty ses potom vyhonil?" Zkoumavě koukla nejdřív na mě a potom na opatlaný nástroj, který mezitím vytáhla.

"Co mi zbývalo?" 

"Tak promiň. Měla jsem strach z tvé nešikovnosti."         

Místo námitky jsem kouknul na hodinky.                                                                                               

"Musíš domů? Tam si s tou svou ulevíš."                                                                                      

"Pokud hned nevypadnu, neuvěří, že k ničemu nedošlo."

"Uděláme to ve vší slušnosti."

"To také jde?"

"Jen co to skončí, oba na to zapomeneme."

Obřadnou úklonou mi předvedla, že i nahoře je pořád co obdivovat, ukázala na dveře do dvora a nasadila provinilý výraz. "Musím se ti přiznat ke lži." 

"Jede Frau lügt."                                                                                                                                 

"Pořád blbneš s němčinou?"                                                                                                             

"Pořád lžeš?"                                                                                                                                         

"Děti jsem mít nemohla, protože jsem musela na vejškrab." Pobaveně si vychutnávala můj pochybovačný a zároveň napjatý výraz a s neskrývanou nadřazeností tiše dodala. "Gynekolog byl stejný nešika jako ty."                                 

"Nejmenuješ se Marie a na zázraky stejně nevěřím."                                                           

"Gynekolog mi potvrdil, že stačí jen přiložení."                                                                                         

"Proč jsi mi to tehdy neřekla?"                                                                                                                   

"Něco jako, jsem v tom a proto se k tobě vracím?"                                                                     

Neomaleným pousmáním mi připomněla Vojtu a vlnitými pohyby hada z ráje, svlíkajícího se z kůže. Na to, jak těsně ji koženková minisukně svírala pánev, sklouzla až nečekaně snadno.                                 

"Doufám, že to nebudeš troubit po vsi."                                                                                        

"Zhýralci, o kterém si celá ves šušká, že udělal kluka nejlepšímu kamarádovi, by to nemělo vadit."       

"Když na tobě Kubík nemohl uplatnit talent od Marťanů, tak tě obdaroval drby?"                                     

Zavrtěla hlavou. " Snad z vděčnosti, že jsem jim pomohla k pár stovkám, mě jeho manželka před tebou varovala. " Natáhla se na gauč v koutu kuchyně. "Prý jsi strašně bohatý."

"To ti také řekla?"

"Jen naznačila."

Široce rozevřenýma očima na mě koukala podobně, jako by se ji na Velký pátek otevřela skála a oči ji oslnila záře z truhly zlaťáků.

"Jak se něco takového naznačuje?" 

Zasmála se a pode mnou se místo jeskyně s pokladem do široka otevřel vypouklý klín. "Carpe diem. Neboj se, budu mlčet."                 

Bylo to tak podobné předehře s Peřinovou, že jsem kouknul na zeď, jestli tam nevisí obraz s andělíčkem. "Nemusíš mluvit. Postačí ty vaše vítězoslavné pohledy, kterými to dáváte manželkám najevo."                                                                                                         

"Koukám, že se z tebe v tomhle naturálním prostředí stal pěkný kanec. Vzít si tě, to bych si asi užila."    Vzpomněl jsem si na radu dědy ohledně vnitřního hlasu a s očima pozvednutýma ke stropu marně čekal na nápovědu. Jako jiní prchají před depresemi, stresem, úzkostí či neřešitelnou situací do náruče drog, sám jsem před tíživou realitou utekl aspoň na chvíli do objetí bezstarostné minulosti. 

S kalhoty jsem na sebe opět natáhnul špinavou šeď kapitalistické současnosti, kterou jsme si za socialismu malovali tak pastelově. Dana, která na rozdíl ode mne vypadala nadmíru spokojeně mi připomněla  slova ředitele, že všechny ženy po třicítce jsou zříceniny, jen různě opadané. 

"Opravdu jsi tak bohatý?"

"Bohatý je ten, komu stačí co má a nechce mít víc. To máš taky od Kubíkové?"

Zkoumavě si mě prohlížela. "Za mlada si vypadal jinak." Významně jsem kouknul na svěšená prsa, záhyby pod hrudníkem, řídnoucí a šedivějící vlasy a drobné vrásky kolem očí. "To platí i pro tebe."

"Tak to nemyslím. Tenkrát bych do tebe nikdy neřekla." na chvíli se zarazila a pak z ní doslova vyrazilo "vypadal jsi neschopně a nezodpovědně." 

Nechtělo se mi rozebírat, jak jsem před vojnou vypadal, protože bych ji musel dát za pravdu. Sebral jsem desky s dědovým desaterem a z vrozené slušnosti jsem poslal směrem ke gauči vzdušný polibek.

Odpověděla ještě větším roztažením stehen a podobně se zachoval i její úsměv. " V něčem jsi ale pořád stejný."

Pokrčil jsem rameny a otočil se ke dveřím. "Nezajímá tě, co jsem se ještě dozvěděla?"

"Když jsem se sem nastěhoval, tak jsem rok dělal doslova psí kusy, než mě mezi sebe přijali. Upsal se k hasičům, dal na myslivost, dokonce jsem předstíral, že v JZD kradu. Ty jsi tu pár dní a už ti vypravují drby."

"Pochybuji, že tohle bude drb a zrovna tebe by to zajímat mělo." 

"Tak to vybal."

"Co za to?" Prsty prohrábla ochlupení a nasadila rozpustilý výraz. "Bože, ty ses fakt nezměnil. Výčitky svědomí z tebe doslova kapou."

"Za to ty jsi úplně jiná."

Zavrtěla hlavou. "Jen vůči tvým vzpomínkám. Maloval sis mě moc na růžovo." Několikrát si zatleskala koleny a pak nohy vrátila do vyzývavé polohy."

"Spíš černá."

"Jako každá. Ta tvoje není výjimkou. Víš, že tě podvádí s tvým nejlepším kamarádem, kterému jsi udělal levobočka?" Chvíli si mě prohlížela. "Tobě to nevadí?"

" Mezi zdejší drbny parádně pasuješ."  Otočila se na břicho. Při pohledu na její plný zadek jsem si uvědomil, že to je jediné místo, které neopadává.