Selské baroko K 19 Přijde hic

Dvířka do dvora visela jen na horní skobě a při otevření hlasitě zaskřípala. Sténající pant jsem použil místo zvonku, ale ani po opakovaném zavrzání se Bašta neobjevil. Nezbylo, než na nevábně vyhlížející dvůr vstoupit. 

V prohlubni bývalého hnojiště bojovaly o místo na slunci kopřivy s bujnou lebedou a nad hromádkou osychajících výkalů poletovalo hejno much. Na place před dílnami, které si v bývalých stájích zřídilo JZD, se rozpadaly zbytky zemědělských strojů, které údržbáři nestihli před zrušením družstva opravit. Pod secím strojem s oprýskaným nápisem Agrostroj se několik slepic snažilo vyhrabat z vyprahlého dvora něco k snědku.

Ani zaklepání na přivřené dveře do chodby nevyvolalo kýženou odezvu, stejně jako několikeré zavolání hospodářova jména. Po špinavém, prošlapaném linoleu jsem zamířil do nejbližší místnosti, která ještě nedávno sloužila jako kancelář družstva. Na zakouřených stěnách byly světlé fleky po odnesených obrázcích pomalovány rádoby zátišími a v pravém dolním rohu nechyběly iniciály V. B. Nad neuměle vyvedenými kopretinami v červené váze, která dělala dojem, že se právě kácí, na háčku visela dlouho nepoužitá fajfka. Na protějším fleku byla nakreslená mísa s jablky popírající zásady perspektivy a nad ní byla skobičkou ke zdi přibita pootevřená peněženka, ze které vykukovala pomačkaná modrá a zelená bankovka, asi platná v době násilného vystěhování. Na psacím stole ležel ohmataný časopis Playboy. Z titulní stránky se do ponuré místnosti dívala  polonahá exotická krasavice a její blahobytné vzezření, korunované zasněným výrazem, vypadalo jako  nezávazný příslib lepších časů. 

Vrátil jsem se na dvůr a pár kroků od vrat stodoly jsem uslyšel mumlání. Škvírou pootevřených dveří padal na nezametený mlat pruh světla a v něm Bašta lomil v kleče rukama směrem k hrubě otesanému kříži a pokaždé horoucně zvolal "bože, pomoz mi". Když si všimnul pohybujícího se stínu, rychle povstal a proti mně ustrašeně napřímil paže. "Vávávás se to nenetýkakalo, protototože jste se přistěhohohoval až popotom."                                                                                                               

"Slyšel jsem jen konec. Víte, že jste nekoktal?"                                                                             

Mávnutím ruky dal najevo, jak málo mu vada řeči vadí. "Mumumusím nanajít tu svivivini."                   

"Uteklo vám prase?"                                                                                                                             

Několikrát zavrtěl hlavou. "Totoho, ccco fífízlům udddal, žžže mámáme revovovolver nnna ppppůdě."   

"Po tolika letech už bude nejspíš na pravdě boží."                                                                               

"Když nenenebude, tak mumumu tam popopomůžu. Kkkdyž bbbude, tttak ttto ooodnesou popopotomci. Stetetejně tatatady bybyli věvěvětšinou kokokomouši a ti sisisi nic jijijiného nezazazaslouží."                                                                                                                                 

"Také jsem byl do prosince loňského roku komunista."                                                                         

Kouknul na mě, jak na husí lejno na zápraží a zdálo se, že uvažuje, zda mě taky zařadit mezi viníky..

"Cococo tatady hhhledáte?"                                                                                                             

"Přišel jsem kvůli tomu jestřábovi."                                                                                                       

"Sososoudní znalec v něm našel čtytytyři brrroky, když ho v hlubobobockém zoooo pipipipipitval."    Jako o závod se k vratům stodoly s doširoka roztaženými křídly rozeběhly slepice, těšící se, že konečně zaženou hlad.                                   

"Lidé na vsi by měli žít jak jedna rodina."                                                                                                   

Sarkasticky se rozesmál. "Nezazazapřete, že ssste zzz Prahy. Tatatady nininikdy rodididina nenenebyla. Jjjen zázávist a zázázášť. Zazaslouží si popopomstu. Bubudou ssse didivit. Kokokolik let už tu jssste?"                                                                                                                                         

"Asi patnáct."                                                                                                                               

"Neneslyšel jjste něněněkdy, kkkdo tatatam momohl vividěl tttu pipipipipistoli?" Zklamané slepice se už nenechaly podruhé poplést a ať je nikdo neuráží, když k nim přirovnává ženské. 

Zavrtěl jsem hlavou.                                                                                                                           

"Tatatakový sssvinstvo momohl uuuudělat jjjen kokokomouš."                                                                 

Nesmiřitelnou záští mi bezděčně připomínal ty, kteří je vyhnali z gruntu.                                         

"Začnete hospodařit?"                                                                                                               

"Nenemám vovovo tom pápáru. Dědědělal jsem ve Frururutě a uuumím tttak aaakorát zavavavařovat kokokompoty a nanakládat oookurky. Od jejejezédé dododostanu tttraktor ssss nnnářařadím. Nenevíte, kkkdo bbby to kokokoupil?" Můj výraz správně pochopil, pokřižoval se a směrem k neuměle vyřezanému Kristovi několikrát pokýval hlavou.                                                                                         

"Co uděláme s tím jestřábem?"                                                                                                       

Pokrčil rameny. "Kukubíkovci tttam tttu pipipistoli tataky mmohli ddát. Kokomunisty sisisice nenebyli, aale měměli jen pár hehehektarů a uuurčitě zazazáviděli."                                                                       

Vzpomněl jsem na rčení, o kom se mluvívá, nedaleko bývá, když za mnou na rozloučenou skřípavě zapískala dvířka do Baštovy usedlosti.

Jindra se zády opíral o zeď svého statku mezi okny do ložnice, kde zřídil před časem čurítko. Obličej mu před paprsky odpoledního slunce stínila široká krempa klobouku a s vlasy k ramenům připomínal psohlavce Kozinu. Pohledem doprovázel z Prahy přivezeného východoněmeckého trabanta cikána Dobře, který pravidelně každé nedělní ráno zajíždí pro jeho starou, aby ji společně s dalšími věřícími odvezl do Soběslavi na mši. Auto bylo plné a při pohledu na upřený pohled Kubíka mě napadlo, který z nich to má spočítané.

Než jsem k němu došel, auto zahnulo za roh a Kubík začal pozorovat frontu před Moravcovým stavením. Všimnul si mě, až když jsem k němu z boku pronesl: "Cikán Dobře si z podpory špatně nežije, když může jezdit autem na mše."         

Jindra pokýval hlavou. "Podvodníkům, nicnedělkům a lhářům je teď hej. Přiklepli mu i doživotní rentu. Dojel si na nějaké ministerstvo s papírem se zákazem Prahy. Tam je přesvědčil, že to dostal kvůli tomu, že v pokeru rozčílil a připravil o prachy papaláše ze sovětské ambasády. Prý ho dokonce lanařili do Občanského fóra, ale z toho se vyvlíknul poukazem na negramotnost. Renta mu hodí měsíčně pár tisíc. Teď když už do Prahy zase může, hazardem si tam přijde na mnohem víc."                                    

"Co mu jiného zbývá? Co nás obehrál, už s ním tady nikdo hrát nechce. Co dělá čurítko? Pořád funguje jako stimulátor?"                                                                                                                 

 Místo odpovědi nafouknul pravou tvář, koutkem úst odfrknul a rukou ukázal k zástupu lidí. "Co pacient, to pětistovka. Za půl kila dává naději i těm, co brzy umřou." Rukou začal přejíždět po řadě marodů a občas klepnul ukazováčkem. "Deset minimálně."                                                                                     

"Bašta si nedá říct. Ohání se soudním znalcem, který našel v jestřábovi čtyři broky."                               

Kubík se přezíravě pousmál. "Zelení jsou jako brambory. Jak jednou zezelenají, už nevyblednou. Za komunistů by to na mě, coby nestraníka, stačilo. Teď tu ale máme, co se dá dělat, právní stát a prostoduchému Baštovi to ještě nedošlo. Broky dokazují čím, ale ne kým byl střelen." Znovu přejel pohledem frontu u Moravce, která se mezitím rozrostla o pár nových lazarů. "Proč nezajdou ke mně? Dostali by bez čekání pravdivou diagnózu bez čekání a lacinějc."                                                         

"K Moravci si jdou pro naději a on jim ji za půl kila poskytne. K čemu je tvoje pravda dobrá? Jak říká Vojta, was man nicht weiss, macht ihm nicht heiss."                                                                                                   

Kubík pokýval hlavou. "Máš na jazyky paměť. Vždycky jsem chtěl umět šprechtit. Jenomže bez talentu mi to jde jedním uchem dovnitř a druhým ven."                                                                             

"Pamatuješ si Leninovo učit se, učit se, učit se?"                                                                             

"Koukal jsem na to, když mi učitelé při schůzkách rodičů a přátel školy oznamovali mizerný prospěch kluka. Doma jsem pak s tímhle heslem prokládal rány rákoskou a i když jsem to opakoval aspoň desetkrát, nebylo to nic platný.  Lenin musel Rusy také pokládal  za hlupáky, když jim to připomínal natřikrát ."                                                                                                                                       

"Vladimír Iljič se neopakoval. Radil Rusům se učit, jak se učit, učit." Kubíkův pohled jsem tentokrát nerušil, protože na mne nekouknul jako na maroda, nýbrž jako na blba a tak jsem dodal, co by mohl pochopit. "Když chceš být v něčem chytrej, musíš to až do zblbnutí opakovat."                                     

"Co znamená tamto česky?"                                                                                                                     

"Co člověk neví, to ho nepálí."                                                                                                            

Kubík poděkoval pokývnutím. "A co tě nepálí, nehas. Má stará se tím neřídí a proto od ní vím, že Maier o nevěrách nekecal. Kdo by to do těch ženských řekl. Vypadají tak nevinně. " Znovu kouknul do zatáčky, kudy před chvílí odjel trabant s jeho starou. "Víš proč v desateru chybí, nepožádáš manžele bližního svého"?                                                                                                                                         

"Jedenáctka je blbý číslo."                                                               

"Protože by to baby stejně nedodržovaly."                                                                               

"Nedodržuje to nikdo. Církev s tím počítala a proto zavedla zpovědi."                                                      

Kubík mi tentokrát dal kývnutím za pravdu. "Zpověď je další ukázka mazanosti církve. Kdo jednou zhřešil, by s vírou seknul, protože by si pomyslel, stejně skončím v pekle, tak ať si za života aspoň užiju a církev by přišla o ovečku. Zpovědí a pomodlením několika Otčenášů mu dá šanci se očistit a než zase zhřeší a dojde k nové zpovědi, je na světě o jednoho hříšníka míň.. Ta moje jezdí hasit do Soběslavi hříchy všech zdejších hříšnic. Dokonce se chtěla za ně i vyzpovídat, ale to děkan nepřipustil."                                                                                                                                               

"I za tu mojí?".                                                                                                                                   

Kubíka moje otázka pobavila. "Všiml jsem si ve špitálu, jak ses zarazil, když Maier ukázal i na tebe. Můžeš být v klidu. Zato o tobě se po vsi povídá, že máš být otcem Vobornikova nejmladšího." Zkoumavě na mě kouknul.                                                                                                                         

"Nejsem a jestli rozeznáš i lhaní od pravdy, tak vidíš, že nekecám."                           

"Ty to máš napsané na čele."                                                                                         

Kubík se pousmál, když jsem si po něm přejel rukou. "Na Moravce čeká ještě tak deset tisíc čistá ruka." Vypnul hruď, natáhnul ruce k nebi a nemít klobouk, vypadal by s jeho dlouhými šedinami teď jako praotec Čech, pronášející na  Řípu legendární proroctví.

 "Jak jsi Bože mohl dopustit, že bývalí komunisté jsou na tom znovu líp než křesťané? Támhleten estébák den co den vydělává majlant a ani neděli nesvětí. Vojta přesedlal z chcíplé herky znárodňování na dostihového koně odstátňování a ty ses stal z komunistického náměstka jedním z prvních soběslavských kapitalistů. Bože řekni, co nás ještě čeká?" 

"Co nás nemine."                                                                                       

"Ty bys to mohl vědět. Jezdils přece léta na Západ. Jsou tam lidi spokojenější?"                         

"Všude se na špatné rychle zapomíná a zlepšení je v mžiku samozřejmostí.  Co bych dal ještě před pár měsíci za svobodu projevu a cestování.  Díky první vymoženosti mohou lidi nadávat na poměry hlasitě a tu druhou nevyužívají, protože jsou líni někam vyrazit."                         

"Chceš zamluvit, na co jsem se ptal?"                                                                                               

"Jestli jim je líp? Spím po hotelích a mluvím jen s odběrateli a ti patří k bohatší sortě. Vidím, že lidi nakupují v mnohem větších obchodech, ve kterých je o hodně pestřejší sortiment. Na dovolené lítají k moři. Mají kvalitnější a novější auta. Domy tam nejsou oprýskané, jako u nás. V zahradách nemají haldy haraburdí, ale vzorný pořádek."                                                                                                 

Kubík se ušklíbl. "Sám bych si ve velkém obchodě stejně koupil jen to, co teď pořídím v Jednotě. Proč lítat k moři, když se dá vykoupat v rybníku? K čemu by mi bylo nové auto, když staré pořád jezdí? Domy ve Vlastiboři mají fasády pravidelně opravované, protože na ně přispívají památkáři. Za barákem mám všechno, co budu možná někdy potřebovat." Kouknul na mě úkosem. "Za socialismu nás mělo hřát pomyšlení, že nám v komunismu budou lítat pečení holubi sami do huby a teď nebude nad prima pocit, že stačí jen vydělat prašule a všechno bychom mohli." Ušklíbl se a zvednul očí k nebi.             

"Jak to vypadá na Západě, jsem ti prozradil. Teď je řada na tobě, abys pověděl. jak to vypadá tam, kam právě koukáš, pokud jsi tam teda byl."                                                                                                     

"S mrtvými to není, jak nás učili. Duše tu s námi zůstávají. Pokud na ně v dobrém vzpomínáme, tak nám pomáhají. Třeba když potřebujeme přímluvu nahoře." Kouknul se znovu k nebi a sepnul ruce jako k modlitbě. "Vývoj je pevně předurčen. Jako se ze slepičího vejce musí narodit kuře, z husího house a z kachního kachně. Snažit se získat house ze slepičího vejce, nebo chtít po kuřeti, aby se místo po třech týdnech, narodilo už za čtrnáct dní, je naprostá kravina a přesto se najde plno pitomců, kteří o něco podobného usilují." 

Hlubokým nadechnutím mi dal příležitost jeho blouznění přerušit. "Moravec říká, že jsi zblbnul po pádu z posedu." 

S úsměvem mě dloubnul do žeber. "Tak pojďme prokazatelně spadlého ze židle navštívit. Třeba nám bídným, tenhle nebem osvícený mamonář, nabídne  orosenou sklenici piva a k ní vysvětlí, jak se v novém režimu vydělávají many".                                                                           

Vyšlapanou pěšinou jsme zamířili k frontě, která se nezkracovala. "Co kdybys využil svého talentu k založení pohřební firmy? Konkurence bude nešťastná, protože o mrtvolách víš v předstihu."                 

"S firmou je plno starostí."                                                                                                                   

"Tak nějaké dělej agenta."                                                                                                 

Kubík se zatvářil znechuceně. "Zazvonit u bytu s nevyléčitelným marodem a říct, ten váš  za čtrnáct dní zhebne, ale není třeba zoufat! Spolehlivá firma Sup a spol. vám zajistí rakev i se smutečním obřadem. Máme na stovky vděčných pozůstalých, pakl děkovných dopisů a plné vázy květinových darů?"                                                                                                                                                     

Při míjení fronty marodů jsem se díval stranou a chvátal, zatímco Kubík se zdržel potvrzováním správnosti z dálky stanovených diagnóz a na konci fronty do mých přihrbených zad s neskrývanou pýchou pronesl "Trefil jsem to na chlup přesně.".                                                                                       

Osvícen obchodním nápadem jsem se otočil k zástupu apatických lazarů a ukázal na Jindru: "Pan Kubík je také léčitel a teď jde s kolegou Moravcem konzultovat jeden medicínský problém." Na apatické marody informace nezapůsobila a Jindra se na mě zaškaredil.                                                         

Za dveřmi seděla u stolku s komodou Moravcová a kvůli vyvolání zdání serióznosti byla oblečená v blatském kroji. V přítmí předsíně ji venkovní světlo z otevřených dveří oslnilo a tak k nám až nečekaně milým hlasem pronesla: "Nezlobte se, ale léčíme jen po jednom." 

Jen co jsem zavřel dveře, změnila výraz i tón. "Co mu chcete? Neviděli jste tu frontu?"                           

Ze dveří s nápisem "ošetřovna" se vypotácel jakýsi zombík. Na to se jak po mávnutí kouzelnou hůlkou  vrátila k prvotní servilní podobě a z papíru, který si od něj vzala, přeuctivým hlasem, který by se spíš hodil k předčítání z Bible, pronesla "čaj číslo pět." Papír se zvolna snesl do plastikové sloní nohy a pětistovkovou bankovku zašustěním přivítaly její kolegyně v zásuvce stolku. Ze šuplete s číslicí pět Moravcová vyndala papírový sáček a obřadně, jako by šlo o svaté ostatky, ho podala očividně vážně nemocnému. Doprovázela ho mnohem uctivějším pohledem, než s jakým se obrátila k nám, když Kubík do přibouchnutých dveří suše pronesl "jedenáct.".                                                                         

Číslovku špatně pochopila a po nahlédnutí do rozevřeného sešitu oponovala. "Pětatřicet a viděli jste, kolik jich venku ještě čeká."                                                                                                                       

 Do dveří vstoupila shrbená žena, kterou jsem viděl na špici fronty. Tázavě se nejdřív podívala na nás a potom na Moravcovou, která k nám pronesla s důležitostí školníka základní školy: "Maximálně pět minut."                                                                                                                                                     

Stihli jsme to ještě dřív. Moravec o nějaké spolupráci slyšet nechtěl, nenadchla ho ani myšlenka, že by si Kubík naproti přes náves zařídil pohřebnictví a pivo nám nenalil. Když jsme při návratu došli na konec fronty, poznal jsem přicházející postavu, která na nemocnou nevypadala.                             

Kubíka jsem chytil za rukáv. "Vidíš támhletu?"                                                                                         

Kývnul a po pár vteřinách pronesl. "Zdravá jako řípa."                                                                         

Než k nám došla, měl jsem čas okouknout, co stačil odnést čas a místo pozdravu pronesl. "Že by se pověst o slavném léčiteli donesla až do Prahy?"                                                                                       

Zasmála se stejně jako před léty, tehdy ale měla zuby bělejší. "Přes realitku jsem koupila támhletu chalupu a včera jsem se nastěhovala. Vždycky jsem toužila bydlet na vesnici. Na dvorku drůbež, pod okny kytky a na záhonech čerstvou zeleninu." Ukázala směrem k domku po zabité babičce Douchové. 

"S rodinou?"                                                                                                                                   

"Nedávno jsem se rozvedla a děti jsme neměli." Vycítila, na co se chci zeptat. "Nepokládám se za tak dokonalou, abych tu po sobě zanechala potomky. Co ty?"                                                                     

"Kdo má rád všelijakou havěť, chce mít většinou i děti."                                                                           

"Ptala jsem se, co ty."                                                                                                                                  

"Dcera studuje v Praze na VŠE. Starší kluk bude maturovat na táborské průmyslovce a mladšího přijali na soběslavské gymnasium."                                                                                                             

"Manželce se v tomhle zapadákově líbí? Mně připadala vždycky tak trochu nóbl."                                 

"Šla sem kvůli dětem a za ta léta si zvykla. Proč ses rozvedla?"                                                               

"Moc nám to neklapalo ani neklepalo a  co je zrušili, nebylo s ním k vydržení." Všimla si mého tázavého výrazu. "Dělal v Bartolomějské v archivu estébé. Nechala jsem mu byt, dostala peníze za půlku a za ně pořídila tuhle chaloupku. Prý v ní žila nějaká stařenka." Poznala, že přemýšlím, zda ji říct, že byla zavražděná.                                                                                                                             

"Od bývalého vím, že to byl mord. Má tam stále kamarády a ti ví pořád všechno."                                 

"Vadilo by mi bydlet v místě vraždy."                                                                                               

Zasmála se. "Protože jsi byl vždycky přecitlivělý. Realitka dům nechala vybílit, na podlahu  položit dlažbu a včera jsem dlouho větrala."                                                                                             

"Po manželství se ti nestýská?"                                                                                                               

Vykouzlila dokonale pohrdavý úšklebek a místo odpovědi se zeptala "A tobě po mně?"                         

Pokrčil jsem rameny.                                                                                                                             

"Nikdy jsi mě nemiloval."                                                                                                                       

Podíval jsem se na ni s neskrývaným údivem. "Kdo mi ukázal fotku jakéhosi hezouna s tím, že mne nahradil?"                                                                                                                                     

"Zkoušela jsem tě.  Vzal's to na vědomí, jako kdybych řekla, že měním kadeřníka. Co mi pak zbývalo?" 

Kubík vedle mne několikrát přešlápnul z nohy na nohu.                                                                     

Pochopila, že se budeme loučit, chytla mě za ramena, stoupla si na špičky a dala mi na rozloučenou pusu na ústa.                                                                                                                                       

Kubík promluvil, až když jsme si před jeho vraty podávali ruce. "S první láskou to máš jako s alkoholismem. Stačí smočit rty a zase v tom lítáš. Zejména, když má takové kozy."

"Myslel jsem, že vnímáš jen nemoci."                                                                                                   

Kubík se zasmál a já dostal nápad, jak tenkrát s čurítkem. "Využij toho, že budoucí mrtvoly hravě poznáš. Ty nech Moravcovi a sám začni léčit ty, co si nemoc vsugerovali."                                         

"To mám Moravcovi z fronty luxovat hypochondry?"                                                                       

"Domluv se s tou, se kterou jsem mluvil. Postaví se jako do fronty a ty ji pěkně hlasitě navrhneš, že ji vyléčíš a bez fronty. Ona se k nim po chvíli vrátí a u těch, na které ukážeš, tě bude vychvalovat až do nebe, Jak ji znám, za pár pětek bude hrát jak suprhvězda." 

"Pojď mi raději zkontrolovat puškohled. Včera jsem s kulovnicí při slézání z posedu zavadil o žebřík."

Přes hledí a mušku jsem namířil na srdíčko ve dveřích latríny, která z nostalgie na dvoře zůstala a pohledem do puškohledu si potvrdil, že kříž je na stejném místě. Když jsem při cestě k domovu míjel šeřík vedle vrat do dvora, uslyšel jsem Vojtův naléhavý hlas.

"Nezastavuj, neohlížej se, jen nenápadně vejdi do dvora. Budeme spolu mluvit skrz vrata." 

Rozhlédl jsem se a pohledem skončil na šeříku. "Nevidíš mě, protože mám na sobě americký maskáče. Pokecáme, až budeš za vraty." 

Postavil jsem se za krajní škvíru a čekal, co z něj zase vyleze.                                                               

"Víš, kolik máš na kontě?"                                                                                                                   

"Kvůli tomu se schováváš? Výpisy jsi bance zakázal posílat a sám nemám čas jezdit do Prahy, abych se dozvěděl, o kolik jsem zase zbohatnul."                                                                                               

"V Praze jsou banky zvyklé na přesuny velkých peněz a tak jsi tam jen jeden z mnoha podobných. Pokud jde o výpisy, nemůžeš věřit ani pošťákům. Představ si, jak by tě tady měli rádi, kdyby zjistili, že ti na účtu přistálo tři sta milionů. To je také důvod, proč se tvůj štědrý kamarád musí schovávat."

Moje mlčení asi pochopil jako oněmění z údivu nad vyslovenou částkou. "To jsou jen drobné, ke kterým se mi podařilo dostat. Jiní teď kasírují miliardy. Vzpomeň, kolik jste vyváželi do Ruska a představ si, kolik to muselo dělat za celou republiku. Tomu v clearingu odpovídala výše dovozů surovin a to se teď ze státního přesouvá do soukromého. Neviděl jsi v té frontě nějakého černovlasého, hnědookého, vousatého, urostlého Rambíka?"                                                                 

"Stojí v ní samí lazaři a deset polomrtvol."                                                                                             

"Na co se tě ptala ta baba?"                                                                                                                 

"To je známá z Prahy. Koupila domek po Douchové. To je ta, co ji..."   

"Nejsem blbej. Dá se ji věřit?"                                                                                                                   

"Které ženské se dá věřit?"                                                                                                               

"Tohle není žádná prdel na filozofování. Jdou po mně zabijáci z Čečny, Život člověka má pro ně stejnou cenu jako život mouchy. Plác a nebudu."                                                                                 

"Cos jim provedl?"                                                                                                                                   

"Pro tebe bude lepší podrobnosti nevědět.. Předpokládám, že už zjistili, že firmu T.M.A. vlastníme společně. Když mne nenajdou doma, budou hledat tebe. Můžeš mě někde schovat?"                           

"Na půdě, nebo ve sklepě."                                                                                                                       

"Tam by mě našli."                                                                                                                               

"Kde máš auto?"                                                                                                                                         

 "Nechat tu stát auto, tak bych mohl rovnou vytroubit v místním rozhlase, že se tu schovávám. Žena mě vysadila a hned odjela ke vzdálené příbuzné."                                                                                 

"Můžeš přespat v seníku na Velké straně na měkkém a voňavém letošním seně." 

Pootevřenými vraty jsem se rozhlédnul po návsi. "Peepshow na Reeperbahnu jsem měl rád, ale tahle škvíra mne už nebaví. Polez do dvora, ve dveřích tě zakryju." 

"Vím jen o seníku na Borech."                                                                                                         

"Tenhle je blíž. Zahradou projdeš na humna a vydáš se k lesu cestou od kovárny. Tam se první šikmou  dáš do leva a po tři sta metrech dojdeš k seníku. V sedm se vydám na čekanou a přinesu ti něco k snědku a pár piv. "                                                                                                                               

Vyšel jsem před vrata, aby Vojta za mnou mohl v předklonu vklouznout za žebřiňák. V ruce nesl brašnu na pušku ze stejného maskovacího plátna, jaké měl na sobě. Vzápětí vyšla manželka na zápraží.  "Už ses s ní pozdravil? Určitě ti vyprávěla, že se rozvedla a je zas volná jako pták."                                     

Napadlo mě, jako nakonec už mnohokrát, jak jen to ty baby dělají, že jim nic neujde.                     

"Vím, že jsi ji potkal, tak nezkoušej lhát. Vyčíhala si tě a pak předstírala, že ji zajímá fronta marodů."

Zmohl jsem se jen na pokrčení rameny.                                                                                             

"Měli byste ji přibrat do vašeho mysliveckého spolku."                                                                               

"Má lovecký lístek?"                                                                                                                     

"Manželka pohrdavě vyprskla. "To nevím, ale určitě má lovecký talent. Jen co zjistila, že máš firmu, pořídila barabiznu po Douchové a je jí úplně jedno, že bude žít v domě mordu."

Všimla si Vojty za žebřiňákem. "Nebýt tady pana Marka, měl bys prd."                                        

Nenápadně jsem na něj mrknul a otočil se k manželce. "Taky klid a pohodu."                                         

Vojta škvírou ve vratech zkontroloval náves a popošel ke mně. "Umíš přesvědčivě lhát?"                     

"Manželce lhát neumím."                                                                                                                       

Ta si založila ruce v bok. "Lhát neumí. Co mám říct?"   

"Že jste mne už pár týdnů neviděla a ty, pokud u toho budeš, to jen kývnutím potvrdíš. Kapištó?"

Kývnul jsem. "Jede Frau lügt und wenn sie nicht lügt, ist sie nichts wert."

Manželka počkala až poodešel a pak tázavě nadzvedla obočí. "Není na čekanou moc brzy a cos to říkal německy?"                                                                                                                                         

"Aby si ještě před soumrakem nasbíral pár hub."                                                                                       

Sáhla za dveře a podala mi košík. "Do čeho by je dal?"                                                                           

Vojtu jsem dohonil na zahradě u jestřábího koše, kde se na chvíli zastavil. Bílá holubice byla ve spodním patře vmáčknutá do protilehlého kouta.

"Vem si košík. Řekl jsem manželce, že chvátáš na houby. Za humny vlez do kukuřice a když půjdeš pořád za sluncem, tak se dostaneš na cestu od kovárny." 

Vojta na mne kouknul podobně, jako když jsem mu chtěl vysvětlit, kdo je babička Douchů. Brašnu s puškou si hodil na záda a vlezl do kukuřice. Rozkývané vršky vzrostlých stvolů chvíli ukazovaly kudy jde a za chvíli to vypadalo, jako by zmizel stejně podivně, jak se v mém životě objevil. Napadlo mě, jestli nemám posloužit na Čečence podobně jako holubice na jestřába. Otevřel jsem dvířka a závistivě sledoval její let, než přisedla ke svému hejnu na hřebení střechy. Za socialismu jsem si přál mít na knížce Státní spořitelny milion. Za ročních dvacet tisíc úroků bych si užíval sice skromného, ale bezstarostného života a když bych něco přece jen dělal, tak jen to, na co bych měl právě chuť. Teď mám na účtu stovky milionů a závidím svobodu holubům.                                                                        

Cestou do dvora míjím Broka, který mne ve stínu černého bezu přátelsky zdraví klepáním prutu do vyprahlé země. Manželka se mezitím pustila do zametání zápraží a když k ní dojdu, koukne na mne s úšklebkem: "Nejsem já to kvočna, takhle se rozohnit?"                                                                           

"Té by nevadilo, kdyby její kohout měl deset jiných."                                                                           

 "Tak jsem husa?".                                                                                                                                      

Zavrtěl jsem hlavou. "Jsi labuť, která rozčilením zkrásněla."  Polichoceně se usmála a vešla do chodby. 

Tahle mě má jistého a pochybuje. Ta druhá mě nemá, ale je si jistá, že mě mít bude. Sám si nejsem jistý vůbec ničím a čím víc mám na účtu, tím jsem nejistější. Brok se mi otřel o lýtko.

"Kamaráde, tobě je hej. Ke spokojenosti ti stačí plná mísa, proběhnout se revírem, vystavět pár koroptví a pak se někam natáhnout a chrnět. Proč my se pořád za něčím ženeme? Proč musíme dokazovat okolí, oč jsme lepší, když to stejně neuzná? Nebylo nám líp, když jsme na tom byli všichni stejně? K čemu je nám ta slavná svoboda? Proč vyřvávat do světa svoje moudra o životě, když ve skutečnosti je jenom jedno a toho se děsíme natolik, že děláme psí kusy, abychom na něj nemysleli? K čemu je nám svoboda sdružování, když jsme i v největším davu sami? Proč courat po světě, když je všude dobře a doma nejlíp?"                                                                                                             

Manželka vyšla na dvůr s ošatkou zrní pro slepice a podívala se na mě podobně jako Kubík. "To budeš mít z toho hicu.                                                                                                                                     

Zavrtěl jsem hlavou: "Ten teprve přijde."