Selské baroko K 17 New Deal

Krátce po mém zesoukromničení se mi Moravec pochlubil, že je také podnikatel. Začalo to návštěvou u soběslavského děkana, který se o jeho cestě vzhůru dozvěděl od Kubíkové a pozval si ho jako oživení  nedělní mše,  

Babička Honsová z Komárova na kázání chyběla.. Protože také chtěla poznat člověka, který už byl tam, kam se ona cílevědomě chystala, přijela za ním do Vlastiboře na kole. Když Moravec popis cesty do nebe a zpět dokončil, svěřila se mu s dlouholetým trápením. Doktoři na její letitou plíseň na chodidlech vyzkoušeli leccos a přesto se medicínské snažení míjelo účinkem. Moravec si vzpomněl, jak plíseň, kterou si přivezl z vojny, na radu tchána včelaře, vyléčil propolisem.

 Babičku dlaněmi s roztaženými prsty několikrát objel a Zdrávas Maria doplnil o prosbu k vyléčení. V koupelně namočil v propolisové tinktuře vatu a postižená místa s ní poťukal. Na závěr zopakoval rituál s dlaněmi a pozval ji na následující den.

To už stačil obývací pokoj na obřad náležitě upravit. Obraz Klementa Gottwalda, gestikulujícího nad zaplněným Staroměstským náměstím, nahradil kříž s vyřezávaným Kristem, který se tak po letech strávených v ložnici, vrátil společně se svatými obrázky na svoje místo ve svátečním pokoji. Místnost provoněl františkem a do magnetofonu vložil kazetu s varhanním koncertem. Léčil jí týden, ani o víkendu nevynechal a plíseň zmizela. Když se zeptala, kolik je dlužná, poklekl před křížem, sepjal ruce a na stole našel pětistovku.                         

Babička Honsů to rozhlásila nejen po Komárově a okolních vsích, ale zvěst o vyléčení dala k dobrému i v chrámu páně. Pod oltářem zázrak názorně předvedla i když se kvůli tomu musela vysvléknout z punčocháčů. 

Od té chvíle před Moravcovým stavením den po dni rostla fronta lazarů. Na průjmy dával čaj z rozdrcené dubové kůry, na nespavost meduňku a na mokvavé rány propolis. Početné pacienty s bolestmi zad a kloubů léčil kostivalovou tinkturou a masážemi, na kterých se domluvil s Vlastou Maiera, která se kvůli tomu k milenci natrvalo nastěhovala. Zakoupil jí termolampu, za půlhodinové masírování jí nechával stokorunu a sám inkasoval čtyřnásobek. Manželka Moravce postavila do chodby za vstupní dveře stolek se zásuvkami a vzala si na starost vydávání léků a vybírání peněz. Jeho nehamižná konkurence Kubík mu kolem plotu lemující cestu ke dvoru, stloukl za pár stovek dlouhou řadu lavic. Za nepříznivého počasí věšel Moravec mezi plaňky desítky reklamních deštníků Komerční banky, které dostal zdarma, když jimi podmínil zřízení podnikatelského účtu. Jeden jsem si teď zapůjčil, abych cestou k Maierovi nepromokl na kůži.

 Opakovaně jsem zmáčknul zvonek a směrem k Vojtovi za volantem Volhy, kterou si ještě stačil za babku odkoupit, než je definitivně zrušili, hodil nechápavý výraz. Teprve po zapískání na prsty se nade mnou otevřelo okno a z něj se vyklonil Maier. "Myslel jsem, že zase zvoní policajti."                       

„Jedeme zakrmovat a potřebujeme odemknout stodolu.“ Hodil jsem hlavou k prodejně Jednoty, kde stál Favorit Veřejné bezpečnosti a černá Volha. "Něco se stalo?"                                                   

"Nějaký grázl zabil starou Douchovou. Jako každou neděli se pro ni Cikán Dobře cestou na mši zastavil a když venku nečekala, šel dovnitř. Ležela před sporákem v kaluži krve a vrah chrápal na otomanu. Byl tak sťatej, že se probudil, až když mu policajti nasadili klepeta. Když mu řekli, co provedl, dal se do nářku, že za to mohou ti, co ho na Havlovu amnestii vyhnali z vězení. Ven prý nechtěl a marně to všem v lapáku říkal. Našli u něj pár stokorun a snubní prstýnek, který ji stáhnul s prstu. To je všechno, co mi Kubík stačil vyslepičit.“                                                                                   

Ve stodole zalovil v seně a vytáhnul baňatou láhev Zubrovky. „Dáte si se mnou? Když jsem měl flašky ve špajzu, byly hned vypité. Jen co se ke mně přistěhovala Vlasta, musely z domu a tak jsem je rozhodil, jako to má Luboš. Kam teď šlápnu, tam něco zraje. Piju o něco víc, ale mám při tom dobrý pocit, že pohybem prospívám zdraví." Poklepal si na pupek. "Asi to funguje, protože hubnu." 

Ve stodole jsme naplnili pytle zadenkem a Maier mi s ním pomohl na rameno. 

„Za týden potluču první várku kuřat."                                                                                                

"Nech mi jich deset jako posledně."

„Radši si to zapíšu.“ 

Zamířili jsme ke chlévu, ve kterém měli kdysi dojnice. Zůstal jsem s Vojtou u otevřených dveří a přemýšlel, jak je možné, že kuřata v tom smradu nechcípnou. 

V odchovně se ještě víc setmělo, když se do dveří vedle mne postavil Kubík. „Už oba odvezli. Taková hodná babička. Než se tu postavila mateřská školka, tak se léta starala o vlastibořský potěr, když dospělí rolničili, nebo museli za něčím do města." 

Maier přikývnul a uznale vyšpulil rty. "Na její buchty nezapomenu." U okénka s kovanou mříží odsunul eternitovou šablonu a klepnutím o zeď z ní shodil slepičince. Do sešitu, který byl pod ní, připsal ke sloupci mých deset brojlerů a otevřel láhev vaječňáku, která úkryt sdílela. Napil se a láhev nechal kolovat.                                                     

Vojta po loku vaječňáku několikrát otevřel pusu, jakoby se bál, že zůstane slepená. "Trestu smrti unikne." 

Kubík přikývnul. "Na rakovinu jícnu umře do půl roku. “     

Vojta se pousmál. "Havel se postará o zrušení trestu smrti."

Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. "Proč to dělá? Nejdřív nesmyslnou amnestii a teď další nonsens?"

Vojta mávnul rukou. " Jde o záměr těch, co světu vládnou. Zrušení trestu smrti je začátek. Postupně přijdou na řadu další a další voloviny a zánikem západní civilizace to časem skončí."

"Co z toho budou mít?"

"Evropany nahradí občané na nižším stupni vývoje. Skromnější, pracovitější, hloupější,

a hlavně povolnější." .                       

Otočil jsem se raději ke Kubíkovi. „Kdo ji má na svědomí?“                                                                       

„Nějaký vzdálený příbuzný. Jako kluk byl u ní párkrát na prázdninách. Po amnestii neměl kam jít, tak vyrazil sem."                                                                                                                                         

Maier nechápavě zavrtěl hlavou. "Amnestovali i vrahy?"                                                                       

"Při loupežné vraždě nevědomky zabil velitele milice. Teď z něj udělali politického a mazal na svobodu." Jen co domluvil, přilepil mi oči na hrudník, ale stačil jen přizvednout víčka. Na diagnózu jsem nečekal a na rameno jsem si tentokrát hodil pytel sám. "Chvátáme. Musíme na Borech a v Doubí zakrmit."                                                                                                                 

Maier nás doprovodil k vratům do dvora a proti nebi si prohlédnul napůl prázdnou láhev. "Když už máme tu svobodu, tak si pořádně a od srdce ulevím."

Na jedno přiložení k ústům láhev vyprázdnil, zeširoka se rozmáchnul a jak se tříštila o protější zeď, ze všech sil zařval "intelektuál jeden korunovanej." S udiveným výrazem se otočil k Vojtovi. "Koukám, že jsem už zase na té špatné straně."

Na návsí stál napříč přes ulici velký stěhovací vůz, zádí nacouvaný k úřadovně JZD.  Vojta zastavil u přihlížejícího Wagenknechta. "Kdo se k nám stěhuje?"                                                               

„Bašta se po čtyřiceti letech vrací.“

Stáhnul jsem okénko předních dveří. "O jeho vyhnání mi vypravoval děda Herzů."                        

„Mluvím o mladém. Starý umřel v Jáchymově krátce po odsouzení a zanedlouho za ním šla i ta jeho. Tohle je syn, taky Václav.“                                                                                                                 

„Slyšel jsem, že na ně komouši ušili boudu.“   

„Vypadalo to tak. Když jim na anonymní udání prohledávali půdu, za trámem našli německou pistoli s plným zásobníkem. Krátce před tím ale překládali tašky na střeše a pomáhalo jim několik sousedů, kteří by tu pistoli museli vidět.“

"Co tu chce dělat?"                                                                                                                                 

"Vrátili mu grunt, tak asi sedlačit. JZD teď musí kanceláře a vůbec všechno, co mají v jeho statku, přemístit do areálu."                                                                                                                             

"Jak vypadá?"                                                                                                                                     

"Divně. Vzpomněl si, jak jsme spolu chytali raky na mrtvou žábu, ale než mi to řekl, tak by zasmrádla. Pojďme k Manhofovi. Stáčel rybízák."                                                         

Uvítalo nás vyděšené kvokání a kývnutí Manhofové, která v natažené ruce držela kohouta, kterému z kymácejícího krku odkapávala krev.                                                                           

„Pomáhej Pán Bůh, teta. Není takového fešáka škoda?“                                                                         

„Co přestala Dobřeho famílie dělat v kravíně, začala se po vsi ztrácet drůbež. Raději z něj udělám polívku a maso dám do rizota.“                                       

"S dobytkem si při tom tak rozuměli. Všechny krávy měli pojmenované a vyhráli s nimi dokonce okresní soutěž v dojivosti." 

Manhofová utřela krev z dlaní do zástěry a opatrně koukla k otevřeným vratům. "Přistěhovali se k nim nějací příbuzní ze Slovenska a ti jim nakukali, že jen blbí dřou na gádže." 

Manhofová se sehnula pro odseknutou hlavu se zplihlým hřebínkem a zvedla ji k očím. “Jsi další obětí nové doby. Jdete za starým?" Opatrně koukla ke dveřím do stodoly a šeptem dodala. "Stává se z něj morous. Chtěla jsem mu peřinou s ovčím rounem udělat radost a on mi vynadal, že vyhazuji peníze za kraviny."           

V otevřených vratech do dvora se objevil zachmuřený Peřina a jen co uslyšel o peřině, zamračil se ještě víc. "Přijdu z práce a v chodbě málem padnu do našich dvou peřin z prachového peří, které jsem dostal od rodičů jako svatební dar. Ta moje je vyměnila za prošívané deky, co měly být plněné ovčím rounem a ještě doplatila osm tisíc."   

Z kapsy vyndal pomačkaný papír a zamával nám s ním před očima. " Nechala se zblbnout tímhle cancem a tvrdila, že i Manhofovi pochopili, v čem spočívá budoucnost. Spokojené spaní jen v ovčím rounu. V prdeli leda. Rozpáral jsem u těch těžkých žoků švy a uvnitř byla prachsprostá pucfol. Stejná s jakou v pátek blejskám po šichtě erpětku. Osm tisíc a dvě suprový peřiny v čudu." 

Manhof ho poslouchal ve dveřích stodoly s láhvemi rybízového vína v náručí. "Žádní Manhofovi, ale pouze Manhofová. Jednu láhev podal Peřinovi.  "Spláchni svůj žal domácím mokem. Ta moje pořídila jednu za pět tisíc, protože víc jsme doma naštěstí neměli." Kouknul se na manželku, zavrtěl hlavou a oči zvednul k nebi. "Do čehos to, bože, duši dal. Slyšíš to? Mám spát pod pucfolí?"   

Peřinu pohled na rozčíleného souseda uklidnil. "Pro ty prachové peřiny se cestou zpátky mají zastavit. Napadlo mne, že ve dvou bychom mohli dokázat ty grázly přinutit zrušit celou transakci ."

Vojta kývnul a ukázal na mě s Lubošem. "V pěti. Děda měl pravdu s těmi králíky. Vyhnaní z kotců jsme teď pro tuhle škodnou snadnou kořistí."

Manhof naštvaně kouknul na manželku a poklepal si na čelo. "Jako hospodská ve Vídni. Berte to jako školné. Jan Ámos."

Než venku zatroubilo auto, rybízové víno bylo dopito, nezvykle zakřiknutá Peřinová pro nás obětovala i láhev doma dělaného vaječňáku a z Pražského výběru udělala svařák. Přes záclonu jsme uviděli letitou Avii a před ní přičmoudlého pořízka, který z chodníku do přivřeného okna zavolal: „Teta, konečně se těch alergických potvor zbavíte."                                                                                   

Peřina vystrčil manželku před záclonu a do zátylku ji zašeptal. “Chtěj zpátky peníze.“                           

“Já si to rozmyslela. Peřiny si nechám, deky si odvezte a peníze vraťte.“

„Tak to ne, paničko." Všimnul si jména na zvonku a usmál se." "Nechte si ty vaše všechny peřiny, ale deky jsou jednou pro vždy vaše. V tomhle případě ovšem doplaťte tisícovku, kterou jsme vám slevili a my táhneme dál. Víte, kolik kšeftů na nás ještě čeká?“ Následovalo dlouhé zazvonění a zacloumání vrškem plotu. 

Tonda se postavil  v okně vedle manželky. „Není v nich rouno, ale obyčejná pucfol."   

„Tohle na nás, dědo, nezkoušej. Vaši ženě jsme prodali dvě deky s ovčím rounem a jestli jste prvotřídní jehněčí vlnu vyměnili za pucfol, tak na takový lumpárny nejsme stavění. Tisícovku, nebo jinak.“ Rázně vzal za kliku, ale vrátka byla zamčená.                                                                     

S Wagenknechtem a Manhofem jsme vyšli před dveře. „Jinak nebude nic. Policie už je na cestě a necháme na ní, kdo z nás je lump.“ V mžiku seděl za volantem a než zabouchnul u Avie notně otlučené dveře, výhružně zavrčel. „ O tomhle si popovídáme později.“ 

Peřina nastavil křídlo okna, aby se v něm viděl. “Nevíte, proč mi říkal dědo?“                                          

Peřinová na něj shovívavě koukla a k nám pronesla. "Pojďte ještě na kafe, zasloužíte si ho. Můj puberťák by je nezastrašil." 

Právě turka přelévala vroucí vodou, když znovu zaznělo  zvonění. Kývnul jsem na Wagenknechta a vyrazili jsme zopakovat předcházející výstup. Za plotem místo urostlého chasníka stály dvě smutně vyhlížející chudinky, které se na nás útrpně usmály.                                                                                 

"Tondo, máš tu další návštěvu".                                                                                                                  

Větší hýbala ústy, ale co říká, slyšet nebylo.                                                                                             

Tonda si položil si dlaň za ucho a zakřičel. “Tišeji by to nešlo?“

Teprve když jsme k nim popošli, z nesrozumitelného skřehotání jsme pochopili, že by chtěly pustit dovnitř.                                                   

„Kdepak. Moje manželka je měkkosrdcatá a vábení by snadno podlehla." Rozhlédnul se vpravo i vlevo. "Copak jste nám přivezly? Deky už máme."                                                                               

„Boží lásku a spasení. Jsme Svědci Jehovovi.“                                                                                       

"Co za to chcete?"                                                                                                                               

"Nic a navíc dostanete tohle." Od kolegyně si vzala tašku a z ní vytáhla časopis.                             

Popošel jsem, aby na mne viděla. „Proč tak hvízdáte?“                                                                            

Ukázala na krk zamotaný do šály. „Mám slavíka.“                                                                             

„Proč nemluví kámoška?“                                                                                                                     

„Je hluchoněmá.“                                                                                                                                     

Peřina zavrtěl nechápavě hlavou„ Co to máte za Boha, když za to, co pro něj děláte, vás místo odměny trestá?"                                                                                                                                 

„Koho Pán Bůh miluje, toho křížem navštěvuje.“                                                                                 

Vrátil jsem ji časopis. "Na vsi s tímhle neuspějete. Tady se myslí prakticky."   

Peřina nasadil výraz, po kterém se ještě víc scvrkly a o krok couvly. "Ten váš Pánbůh je horší než komouši. Těm stačilo kývat a nechali nás v klidu žít. Nechcete koupit zázračné deky s ovčím rounem? Dám vám je se slevou." Poslední větu jim už říkal do přihrbených zad.                                       

Wagenknecht smutně pokýval hlavou. "Člověk není jen věčný pochybovač, ale i věčný věřící. Ony se přidaly ke Svědkům a věří, že se jedné vrátí hlas a sluch a druhá, že se uzdraví. Sám jsem z víry vstoupil do OF. Zanedlouho půjdeme k urnám svobodně volit ty, kterým věříme, že si za chvíli budeme žít blahobytně jako Němci. Až nás první zklamou, hodíme to v dalších volbách druhým a pak třetím, čtvrtým. Místo slibovaných zázraků se pokaždé objeví ve Strakovce jen noví šmejdi a nám ze všech slibů zbyde akorát tak pucfol v peřině.