Selské baroko K 15 Šťastný a veselý.

Myslivci se na povel hospodáře vyhrnuli před hospodu, ale museli uhnout, aby udělali místo přijíždějícím Mercedesům. Velký a hranatý řídil Günther a u menšího byla za volantem Alenka. Vesele nám zamávali a všem rozdali lahvičky.

 U každého Jägermeistra  byla i malá sklenička s nápisem mnoho štěstí novomanželům. Wagenknecht, sledován spokojeně se tvářící Alenkou, nevěřícně zíral na autoklíčky s třícípou hvězdou, visící na oušku skleničky.

"Gunther se tobě a mamce tímhle omlouvá, že jsme svatbu odbyli bez vás. Řadí úplně samo a jezdí božsky."

Nehtem jsem sloupnul  malou mušku přilepenou na reflektoru a k Lubošovi pronesl: "Takhle vypadá štěstí."

Ten poodstoupil, hlavu sklonil k pravému rameni a fungl nového meďáka si prohlížel jako Monu Lisu v Louvru.

"Budu se s tím bát jezdit." 

"Jen co komouši vypadnou, s takovými fáry budeme jezdit všichni." Peřina kývnul směrem k Markovi, který dělal, že neslyší.

"Hledáš si už nějaké zaměstnání?" Marek si ho stále mlčky prohlížel. "Tu vaši inkvizici přece musí zrušit jako první."

Fajt přiložil borlici ke rtům, ale místo zatroubení se nakonec raději připojil k hloučku. Hospodská se postavila přímo za Alenku a hltala každé slovo o zásnubách, krásných a čistých městech, zbožím přeplněných obchodech, usměvavých a vlídných lidech. Využila přestávky, kdy se Alenka napila z lahvičky Jägermeistru a tiše ke mně pronesla." Tohle není spravedlivé. Zavinili válku a mají blahobyt."

Kubík ji zaslechl a stejně tiše se přidal. „Stačí, když porovnám reklamy. U nás přiblblý vejce a Vitana vaří za vás. Na Rakousku trvají i deset minut a nejkrásnější jsou na prací prášky a na višně v čokoládě.“

Přikývnul jsem, protože stejně jako Kubíkovi už taky máme doma barevnou televizi. Sice mne, na rozdíl od Kubíka, který si ji vystřílel, stála deset tisíc a bez známosti v Prioru bych ji nesehnal, ale rakouské reklamy jsou v ní skutečně nádherné. 

Všimnul jsem si nevěřících pohledů a pokládal za vhodné Jindru podpořit. "Všechno je tam nádherné. Za týden se jede do Vídně na výlet a tak se o tom rozdílu můžete přesvědčit."

Peřina přitakal. "Byl jsem v Rakousku už ve středu. Sice jenom na otočku za hraničním přechodem v Halámkách, ale i tak ten pocit svobody stál za to. Když jsem pohraničníkům z okénka podával pas, tak jen mávnuli rukou a v Rakousku mi dali rovnou najevo, abych nezastavoval. Tak jsem popojel, udělal otočku a jel zas kolem nich nazpět. Došlo jim, o co mi šlo a chechtali se úplně stejně, jako se smějeme my."

Vojta se přidal ke mně a Peřinovi a vyrazili jsme vypustit bažanty z voliéry. Očekával jsem, že se bažanti po otevření dveří budou ven přímo hrnout . Místo toho se vmáčkli do nejzazšího kouta a nespokojeně pokvokávali. Ačkoli nás Tonda nabádal, že je nesmíme splašit, protože by po vyběhnutí  mohli vzlétnout a přistát až u sousedů v Luhu, tak teď prásknul holí do trubkové konstrukce voliéry.

 "Žrali jste do sytosti. Pili podle chuti. Léčení jste měli mají zadarmo. Škodná na vás nemohla. Nevážili jste si toho a dělali pochodová cvičení kolem pletiva a toužili po volnosti." Holí tentokrát praštil do plechu zásypu. „ Mažte na svobodu, poserové, sám do ní taky musím."       

Hon se vydařil. Na výřadu leželo přes dvě stě bažantů a králem honu byl s dvaceti úlovky Günther. Pacholka mu u mysliveckého soudu dělala Alenka, která měla o dva méně. Vysvětlila nám, že se střílet naučila během týdne na brokové střelnici u Würzburgu a ještě teď má na rameni modřinu od několika tisíc výstřelů. Marek mi cestou do hospody položil ruku na zlomenou brokovnici. "Všechno je to jen o tréninku. Hodili ji tisícovku asfalťáků a naučila se střílet. Tady se podobně hodí do luftu odnárodněné fabriky a ti, co se nebudou bát, se naučí podnikat."

Když jsme vešli do hospody, zamířil Vojta k polici s loutkami a do ruky vzal dědu Herzů. “Kdo byl první?"

„Stojí na pravém okraji. Zajíc. Ty první ještě dělal táta dnešního loutkáře. Pak  je Šídlo, Smrž, Holec, Podlaha, Dušek, Trník, Starý, Prokopec."

Maier si vzal od Vojty loutku dědy Herzů a poopravil polohu brašny na náboje. "Zanedlouho budu stát vedle něj. Hospodská, vezměte foťák, dokud ještě trochu vypadám a podejte mi flašku rumu, ať loutkař ví, jak mě má uplácat."

"To jsou ale hloupé řeči."

"Reálné. Testy dopadly mizerně a musím na operaci. Zašel jsem i za Kubíkem, jak jste mi radili. Oči mu málem vypadly a místo útěchy mi dal poslední sbohem."

"Cos u Kubíka hledal?"

"Rozkřiklo se, že umí léčit. Prý to má od pádu z posedu. Jenomže on říká, že z žádného posedu nesletěl. Něco ho prý v noci v revíru potkalo a od té doby pozná, co koho trápí. Stačí mu potkat někoho nemocného a spustí se to samo. Asi nekecá, protože jen mě uviděl, vypadal s vyvalenýma očima jak vodník z Lucerny. Proto mezi nás nechodí. Podle něj jsme nemocní všichni a nechce si dělat zle. Když musel k obvoďákovi pro prášky na tlak, tak mu na oplátku prozradil, že má ve žlučníku dva kameny, v levé ledvině cystu a vedle nadlimitní kyseliny močové i vyšší cholesterol. Ten ho poslal k psychiatrovi a toho taky diagnostikoval. Za to Kubíka nasměroval do blázince. Tam primářovi sdělil, že má cukrovku a vysoký krevní tlak. Ten přitakal, poslal Jindru domů a poradil mu věštit jen těm, kteří si o to řeknou."

Když jsem šel už za tmy před hospodu nadýchat se čerstvého vzduchu, po návsi se přískoky pohyboval Mercedes a před schody do šenku razantně zabrzdil. Wagenknecht se přitom nazdvedl a třebaže se opíral o volant, hlavou narazil do čelního skla. Na jeho výrazu bylo znát, že o svědka svého snažení nestál.

"Učím se levou brzdit, ale zatím mi to moc nejde.“

"Günther ti měl vysvětlit, že u automatu si levou můžeš strčit klidně do zadku a oba pedály ovládáš na střídačku pravou."

Wagenknecht se na mne nevěřícně podíval. "To mám levou nechat flákat?" Z terasy nás poslouchal Maier. „U mě to potkalo tu prostřední."

Doma mne přivítala rozjařená Štěpánka.

„Slyšela jsem od mamky, žes byl v úterý na demonstraci. To byla nádhera, viď? Už je to tady, už je to tady, už je to tady.“

"Podobné nadšení jsme zažívali, když jsme po osmašedesátém porazili v hokeji Rusy. Na Václaváku to bylo podobné, jen o něco silnější. Chvíli se jásá a pak přijdou ještě horší časy."               

Nechápavě na mě koukla. „Ale no tak. Řekni, že to bylo o moc silnější. Ať to i mamce dojde.“  Manželka za jejími zády nechápavě zavrtěla hlavou a mrknutím naznačila, že bude lepší poslechnout. 

„Chápete? Půjdou od válu. Bylo to o moc silnější?“

„Ano. Měl jsem skoro strach, že přestanu chladně uvažovat a skončím jako součást zmanipulovaného davu.“                                                                                                                                                 

„Přišli jsme tam dobrovolně. Tobě fakt není pomoci.“

„Co když půjde od válu i tvůj táta?“ Manželka se zatvářila ustaraně a sám jsem se přidal.

"Nebo ta profesorka marxismu-leninismu, přes kterou tě na vysokou Vojta protlačil?"                         

"Pořád se něčeho bojíte."                                                                                                               

"Revoluce připomíná kvasný proces a revolucionáři plní úlohu kvasinek. Nakonec je zahubí to, co vyprodukovali a vínečko budou popíjet ti, kteří je do toho hodili.“                                                       

"Kážeš jak pan farář."                                                                                                                                 

"Ten za podobnou moudrost uslyší od oveček Bohu díky."                                                           

 Smíchy vyprskla. " Bééé, tati díky."

V neděli jsem vzal manželku do soběslavského kina, kde nás měl zástupce čerstvě založeného Občanského fóra informovat o politickém vývoji. Když citoval program, jeho hlavním cílem byl boj proti KSČ. Na závěr položil řečnickou  otázku: "kolik  myslíte, že vydělávali komunističtí lídři?".

Chvíli listoval papíry, aby posluchače napnul a oznámil sumy, které se pohybovaly od dvě stě padesáti do tři sta padesáti tisíc za rok. Když celé kino nenávistně vzdychlo, s uspokojením pokýval hlavou.

"Vám slibovali světlé zítřky a sami si dopřávali blahobytné dnešky."

Na závěr se na pódiu objevil Wagenknecht a vyzval nás k diskuzi. Nastalo trapné ticho, které znám ze stranických schůzí. Nedbaje na manželku, která se mě snažila přidržet na židli, jsem povstal a zeptal se, zda nová vláda a politické špičky budou mít platy nižší než komunističtí pohlaváři.                 

Zástupce OF mrknutím poděkoval za otázku, až to skoro vypadalo, jako bychom byli domluveni. „Nastupující politici v čele s Václavem Havlem jsou prostí a skromní občané, kteří nemají panské manýry jako komunisté. Co může být lepším důkazem než prohlášení pana Havla a Schwarzenberka o zřeknutí se dědických nároků na rodinný majetek, který jim po Únoru zestátnili?“     

Když jsme se po opuštění kina trochu vzdálili od hlavního proudu, manželka spustila. “ Musíš na sebe upozorňovat? V téhle době mlč, nebo si vezmi příklad z Wagenknechta.“                                 

 Cestou do Vídně náš autobus zastavila skupina okrojovaných Rakušáků a rozdali nám po pomeranči a banánu. Ve Vídni nás řidič vypustil u železničního nádraží a určil čas srazu. Na hlavní nákupní třídě byl na dveřích všech obchodů umístěn nápis "Češi nekraďte". Pomyslel jsem si, které Čechy asi mají Vídeňáci na mysli, ale stejně mě to pobouřilo a s manželkou jsme proto raději zamířili za pamětihodnostmi.

Když jsme vyšli z chrámu sv. Štěpána, přidala se k nám hospodská, která s obíháním obchodů přestala, když ji v drogerii podezírali z krádeže a musela se nechat prohledat. V nedalekém parku jsme se posadili na lavičku. Snědli jsme nasmažené řízky, z termosky vypili čaj s rumem a nakonec jsme se dali do loupání darovaných pomerančů. Kolem procházející Vídeňáci si nás prohlíželi podobně soucitně jako pokladní v muzeu, když jsem ji vysvětloval, že jsme z Československa a máme vstup grátis.  Nízké prosincové slunce se do nás opíralo s neobvyklou silou a po najedení a napití se mi tělem rozlévala ospalá spokojenost. 

„Nekoupíte prsteny z ryzího zlata? Mám je od syrských imigrantů.“ Rozvázal uzel na ušmudlaném plátýnku a ukázal pět prstýnků.  

Prohlédnul jsem si mladíka v černém kabátě s vyhrnutým límcem a v kšiltovce, naražené hluboko do čela, který bez zaváhání poznal, že jsme krajané. 

Hospodské se rozzářily oči. „Fakt jsou zlaté?“                                                                                 

„Ryzozlaté." Ukázal punc na vnitřní straně. "Na plošku si můžete nechat vyrýt monogram nebo ornament.“                                                                                                                                   

Manželka se na můj zamítavý výraz zaškaredila a jazykem přejela po řezácích. „Potřebuji korunku na zub.“                                                                                                                                                       

„To bych nedoporučoval.  Každý zubař vás při výměně ryzího zlata za zubní slitinu pořádně natáhne.“

„Mám marky.“ Hospodská položila ruku na kapsu s peněženkou, kde měla výsledek vekslu s Güntherem. "Kolik chcete za jeden?"   

„Sto. Pokud byste koupila všechny, dám je krajance za čtyři sta.“

Manželka se nechala vtáhnout do hry. „Vzal byste i koruny?“                                                   

Dobrotivý krajan zavrtěl hlavou a nasadil výraz, jakoby řekla nějaké hodně sprosté slovo.           

„Žijete ve Vídni?“                                                                                                                       

„Emigroval jsem v osmdesátém a od té doby se tu protloukám.“ 

„Teď se můžete vrátit.“                                                                                                                 

„Nemám kam.“                                                                                                                           

Manželka jeden prsten navlékla na špičku prstu a kousnutím se chtěla přesvědčit, že jde opravdu o cenný kov.                                                                                                                                       

“Říkám, že je to ryzí zlato. Důlkem prsten znehodnotíte a pak si ho už budete muset koupit.“

„Vyměnili nám jen padesát marek na pas.“                                                                                       

Krajan vrátil prstýnky do hadříku. “Kvůli týhle bídě jsem pláchnul. Abyste neřekli, že jsem ras na rodáky, půjdu na osmdesát za jeden a tři sta padesát za všech pět.“                                             

Hospodská se rozhodla smlouvat a nezačala hloupě. "Ztrácíte s námi čas. Raději nakoupíme dětem drobnosti pod stromeček."                                                                                                                 

"Když je ten Advent, slevil bych až na padesát a dvě stě za všechny." Zatvářil se lhostejně, hadr s prstýnky strčil do kapsy a vykročil směrem ke svému kolu.                                                                        Manželka hru kdo s koho vzdala. "Za čtyřicet jeden beru."

"Ta sleva je množstevní. Za jeden chci padesát." 

Hospodská vytáhla z peněženky dvě stě marek a křečovitě je sevřela v prstech.

Krajan si všimnul nadité peněženky. "Nechcete nějaké marky směnit za šilinky, než vás vykukové ve směnárnách oškubou? Za sto marek by vám dali kolem sedmi set šilinků a já vám dám o stovku víc."

Hospodská vytáhla dalších dvě stě marek a krajan vyndal z kapsy svazek bankovek. "Počítejte se mnou."

Hospodská mu pomáhala prsty a v duchu určitě kalkulovala, kolik na směně vydělá. Krajan uhladil bankovky dlaní, sáhnul do kapsy a přetáhnul je gumičkou.                                                                     

“Z ruky do ruky.“ Hospodská mu podala marky a rychle hmátla po právě nabytém majetku. Krajan naskočil na kolo opřené o letitý platan a než zmizel v zatáčce cestičky, na dálku nám přátelsky pokynul.

Hospodská pozdrav opětovala a pro sebe pronesla "Jak říkával děda Herzů. Elita národa emigrovala."

Po rozvázání uzlíku našla pět narezlých matiček a klesla na lavičku. V neblahém tušení sundala ze svazku šilinků gumičku a zjistila, že bankovky jsou jen zespoda a shora. Mezi čistými papíry byl na tom horním nápis “BERTE TO JAKO ŠKOLNÉ. JAN ÁMOS.“

Jednu rezatou matici podala manželce. „Čtyřicet marek.“ 

„Zbláznila ses?“                                                                                                                             

"Chtělas koupit jeden a takhle jsem ho pořídila levněji."

"Za zrezlou matici chceš čtyřicet marek?" Manželka se chraplavě zasmála a hospodská nasadila studený čumák.

Cestou k parkovišti jsme šli vedle sebe jak hluchoněmí. U autobusu postával Voborník a o kus dál naštvaně stepovala jeho žena. Potřebovala si ulevit a v pauzách mezi nadechnutím vysílala k manželovi opovržlivé pohledy. Potkalo je něco podobného. Na Máriahilfeštráse se na chvíli zastavili u skořápkáře, který právě oškubal postaršího a od pohledu nepříliš bystrého venkovana, kterého by Vojta nazval mistbauerem. Voborníka povzbudilo, že na rozdíl od toho burana pokaždé viděl skořápku, pod kterou kulička zajela a proto se nechal snadno přemluvit. První tři hry vyhrál, ale pak se mu přestalo dařit a přišel o všechny peníze i s koženou peněženkou.  Do šopinsity, kam jsme se měli po prohlídce Vídně vydat na nákupy, se už nejelo. Okradení byli bez peněz a zbytek dostal z Vídně strach. 

Právě jsem sekretářce přikývnutím poděkoval za šálek kávy, když se rozezvonil telefon. “Vojta. Čau. Ruší péesáky a večer do Vlastiboře přivezou z Horního Dvořiště hlásku. Ukaž řidiči, kde ji má na střelnici složit. Uděláme z ní vysokou věž. Likviduje se i milice. Než odvezou výstroj, odnes si ze šatny maskáče, teplušky a kanady. Na myslivost se budou hodit.“                     

„Tak nás, matko, rozpustili.“ Balík s milicionářským oblečením jsem hodil na jídelní stůl.             

“Podnik?“ Polekaně se otočila od smažení cibulky. 

„Milici. Lepší dárek pod stromeček jsem už dlouho nedostal.“                                                           

Hřbetem dlaně odhrnula vlasy, padající do čela. „Telefonoval Marek, abys prý nezapomněl na nějakou hlásku.“                                                                                                                                         

„Nejsem sklerotik.“                                                                                                                             

„Taky volal Peřina, jestli jsi Güntherovi s Alenkou poslal Frohe Weihnachten.“                                   

“Na poště jsou do čtyř?“                                                                                                               

„Telegraf do pěti. Víš, že je zítra Štědrý den a my jsme bez stromku?“                                         

"Vezmu to jedním vrzem."

Nejdřív jsem sjel do Soběslavi na poštu a potom jsem u asfaltky, která vede oborou, uříznul slušný smrček z náletu. Nakonec jsem zamířil k Voborníkovi.                                                                   

"Zrovna stahuju kapra." Ukázal na zástěru s vyšitým nápisem "Kde se skvěle vaří, tam se dobře daří."

"Vojta volal, že večer přivezou od hranic hlásku pohraniční stráže, ze které uděláme vysokou věž a máš řidiči ukázat, kam ji na střelnici složit. "

Mávnul  rezignovaně rukou a kouknul na stromek na střeše auta. „ Chytří kradou za poledne, blbci o půlnoci. S jedním jsem se kolem té včerejší potkal. Čekal jsem v Krajince na černou a když měsíc skoro zapadl, z lesa vyšel kňour jak stodola. Odjistím, natáhnu štechr, zamířím na krk a když jsem chtěl zmáčknout, všimnu si hrbu na zádech a vzpomněl jsem si na tebe. Tobě se to přece taky stalo a musím potvrdit, že silueta opravdu vypadá jak kňour." 

"V hospodě je třeba rozhlásit, aby kradené stromky nesli spodkem dopředu."                                 

Voborník se pousmál. "Kdo ví, co bude napřesrok. Komunističtí poslanci jednomyslně zvolí prezidenta, kterému ještě před měsícem nemohli přijít na jméno a on se bez uzardění stane hlavou socialistické republiky."

Na chvíli se zamyslel. "Příští vánoce si je mnozí už uříznou ve svém lese a těm bez lesů se v soukromém bude hůř krást, než ve státním."                                                                     

"Mezi ty patřím. Šťastný a veselý."