Selské baroko K13 Pohřeb

Děda vyměnil s hospodskou růženec a fotku Marienky za kastrůlek se svíčkovou. Po posledním soustu si hřbetem ruky otřel pusu a za okoralými rty objel jazykem obě protézy. "Teď by bodlo kafe. Nějak se mi klíží zraky a nechtěl bych

zubatou po tak dlouhém vartování zaspat.“

Hospodská mu vrátila jeho poklady a vydala se do kuchyně, odkud se za chvíli ozvalo rachocení nádobí.

Sklíčenému Vencovi jsem z kouta ložnice přisunul tonetku. Po usednutí nenápadně porovnal v nohavici hadičku katétru, ale děda už zase koukal na fotku své dávné milé a mezi prsty probíral kuličky růžence.

"Představte si, že Bene a jeho příbuzní dostali v Praze od dederonů úplně zadarmo tři trabanty.“ V dědových očích přečetl "proč" a zopakoval mu, co se dozvěděl na Svobodné Evropě.

"Názorný příklad pomíjivosti věcných hodnot. Víc než deset let otrocky čekali, až se proplíží na konec pořadníku. Pak auto víc leštili, než s ním jezdili a nakonec tenhle po léta vysněný idol vymění za iluzi svobody."

Vencu dědova odpověď překvapila. "Jakápak iluze? Zbaví se Štasi, místo tráboše pořídí meďáka a písky Balatonu vystřídají plážemi celého světa."

"Když na to budou mít." Hospodská se na Vencu zaškaredila a dědovi podala hrnek s kávou. „Na revanš mi prozraďte, jak se dožít takového požehnaného věku a co nás asi tak teď čeká.“

Děda zamyšleně točil lžičkou v hrnku s cibulákem a tak po chvíli otázku zopakovala.

  "Život je jako ten darovaný trabant, ke kterému od toho nahoře navrch dostaneme i sudy s benzínem. Je pravda, že někdo víc, jiný méně. Pokud však první projíždí životem cestou-necestou a stylem brzda-plyn, často vyprázdní barely rychleji než ten druhý" Významně kouknul na Vencu. "Zdraví je pro většinu lidí danajský dar."

Hospodská s očima upřenýma na jeho ústa hltala každé jeho slovo a když domluvil, tiše pronesla: "Nadarmo se neříká, že se stářím přichází moudrost. Jenomže jí měla otázky dvě".                                    Pohybem ukazováčku projevil nesouhlas. "S věkem se dostaví jen sešlost těla. Co vypadá jako moudrost, bývá jen smíření se smrtí. Se stářím přichází hlavně osamění. Na reálce nás bylo ve třídě pětadvacet. Každých pět let jsme se setkávali v nějaké  hospodě v Táboře. Nejdřív vymřeli spolužáci, po nich spolužačky a na poslední setkání jsem už nemusel nikam jezdit. Koupil jsem si malou láhvinku sektu a před zrcadlem jsem ji vypil na památku spolužáků. A k té druhé. Socialismus nás všechny, bez ohledu na kladné či záporné schopnosti , zglajchšaltoval a to s jeho koncem skončilo. Ale pokud jde o naší posici, tak ta se nezmění, jen jednu řiť vyměníme za jinou. Jak jsme si libovali v kremelské, tak teď si budeme užívat řitního tepla v nějaké jiné. Jsme snad  k tomu i tvarem území předurčeni."

Usrknul kávy a kouknul na Vencu. „Až tu zítra objevíš mou tělesnou schránku, z dolní zásuvky nočního stolku si vezmi  zvoneček. Na zápraží zazvoň, aby nahoře věděli, že mají otevřít bránu.“

Venca pohladil hadičku v nohavici. „Vy zase cestou vzhůru dělejte kratší kroky.“ Děda na něj tázavě pohlédnul. “Abyste mi prošlápnul cestu.“

"Ty půjdeš opačným směrem." Peřina hospodskou rozesmál, ale vzápětí ji smích ztuhnul na rtech. Děda krátce zachrčel, hlavu zvrátil do polštářů za zády a v koutku pootevřených úst se mu objevila bíle potažená špička jazyka .

S Tondou jsme na sebe překvapeně koukli a hospodská před námi hlasitě vykřikla. Revanší zainteresovaný Maier otevřel okno, z nočního stolku vyndal zvonek, vyběhl na zápraží a tam začal zvonit jako na formuli před posledním kolem.    

Krátce na to jsem ho hlasitým křiknutím zarazil a okno zavřel. Po návratu udiveně pohlédnul na obživlého dědu, který se na něj pousmál. „Vidím, že je na tebe spolehnutí. Potom však cinkej pomaleji. Nebude hořet, jen dohasínat.“  

Druhý den jsme ho našli už studeného a zkrabatělá kůže obličeje připomínala šedý krepový papír. Víčka k tvářím přilepil leukoplastí, aby se v agónii neotevřela a ze stejného důvodu měl pod ústy kolem hlavy ovázanou šálu, připomínající svěšenými konci slechy Lubošova ohaře. Bez zubních protéz, vykukujících z hrnečku na nočním stolku, se sinalé rty přimáčknuté k nosním dírkám vyšpulily jako k polibku. Na prsou sepnuté dlaně byly zastrčené v jednom palčáku. Na nočním stolku ležel krasopisně popsaný list papíru a na něm stářím poznamenaná fotka Marienky. Za zvuku zvonku z terasy jsem fotografii položil dědovi na hrudník.  Se vzkazem jsem z šera místnosti popošel k otevřenému oknu a po návratu Vency jsem začal nahlas číst.

Mým myslivcům.

1) Dům s pozemky odkazuji mysliveckému sdružení Vlastiboř

2) Na ohledání ať paní hospodská zavolá doktora

3) Zároveň může volat i pohřební službě 

4) Církevní obřad s pohřbem je u soběslavského děkana zaplacen

5) Peníze na pohřební pohoštění jsou v zásuvce nočního stolku

6) Válečné zápisky daruji knihovně v Soběslavi

7) Hrob mám na hřbitově v Nedvědicích. Za bránou nalevo, čtvrtý v druhé řadě

8) Foto Marienky přiložte do rakve

9) Pozor na pocit nezlomného zdraví

10) Až to praskne, buďte na sebe hodní

Z odlepených náplastí jsem mezi prsty sežmoulal nelepivou kuličku a vyhodil ji oknem na dlouho nesekaný trávník. Z hlavy jsem dědovi stáhnul šálu a spolu s palčákem ji položil na noční stolek.. Peřina chtěl poopravit polohu dlaní, ale jen se jich dotknul, prudce ucuknul a celý se otřásl.

"Jsou strašně studené." Omluvně kouknul na mrtvolu. "Proč se vzhled lidí po smrti tak změní, zatímco střelená zvěř vypadá pořád stejně?" Připomněl mi potrhlou Máňu s její nedávnou otázkou, proč se mýlí člověk a ne zvířata.

Hospodské stačilo na nás kouknout. Se slzami na tvářích došla k polici Věčné loviště a před loutkou dědy zapálila předem připravenou hřbitovní svíčku. Maier na nálevní pult položil novou, pronikavě zelenou stokorunu s Gottwaldem. “Fernet pro všechny a jednoho navíc.“ Z tácu vzal štamprli, došel na terasu a tam ji vyšplíchnul na trávník. Po návratu mu do prázdné skleničky hospodská strčila stočenou bankovku. "Klementa nechte zarámovat coby připomínku těchto podivných časů a pověste ho za dědu."

Manhof, který mne, Vojtu a Voborníka doplnil do čtveřice nosičů már s rakví, přiložil na tepnu pod dlaní palec druhé ruky. "Být hřbitov o pár metrů dál, pohřbívali jste dva. Nikdy bych neřekl, že bude tak těžký." 

Wagenknecht si zvednutým půllitrem řekl o přiťuknutí s Vojtou. "Všimnul sis, čím končí děda své desatero?"

"Pro nás je důležitější začátek. V pondělí na jeho dům narukuje parta pozemáků a během pár týdnů z něj udělají přepychovou mysliveckou klubovnu." Zhluboka se napil. "Za pár šupů."

"Pro mne je přesto důležitější bod poslední. Všude kolem se to hroutí, tak proč bychom měli být výjimkou?"

Vojta pokrčil rameny. "Takhle bych chtěl v devadesáti také skončit.." 

Manhof vycítil příležitost pochlubit se znalostmi z Encyklopedie zdraví. "Hlavně se vyhnout těm dvou Němcům  a skleróze..."

Hospodká kývla na Vojtu. "Také bych takhle chtěla v devadesáti skončit."

Peřina rychle dopil, aby ji mohl podat prázdný půllitr. "Když to psal, nemohl být při smyslech. Jak by to tady mohlo prasknout? Komoušů je přes půldruhého milionu. Pod palcem mají armádu, lidové milice, esenbáky a se Sovětským svazem chtějí být na věčné časy." 

Wagenknecht vytáhnul ze šosu obálku. "Se Sovětským svazem na věčnost a nikdy jinak". Na stůl nechal vypadnout barevné fotografie. "Slyšel jsem ho taky blábolit, že to, co přijde po komouších, bude ještě horší než socialismus. Tyhle fotky poslala Alenka ze Západního  Německa."

Všichni kromě Vojty jsme na něj překvapeně kouknuli a hospodská se za nás zeptala: " To ji tam propašoval v kufru auta?"

"Na pondělek přespali v Alcronu a už dopoledne si ji Günther v libeňském zámečku vzal za manželku. Že to mohlo jít tak rychle, děkují v dopise Vojtovi." Uznale se na něj podíval. " Potom se prodrali bivakujícími endéráky na západoněmecké velvyslanectví, kde vyřídili nezbytné formality a večer přes Rozvadov s ním opustila rodnou vlast. Bydlí v nějaké vsi za Würzburgem," kouknul do dopisu, "ve Freudenbergu. Má méně obyvatel jak Soběslav a koukněte na ty obchody, auta, domy. Alenka píše, že na zahradách nemají ovocné stromy ani záhony se zeleninou, jen trávníky a konifery."

Přikývnul jsem. "Hlavně tam nemají bordel jako my."

Hospodská se natáhnula po fotkách. "Není všechno zlato, co se třpytí." 

Naklonil jsem se k Vojtovi. "Krach sám předpovídáš, tak proč Luboše nepodpoříš?"

"Znát dopředu čísla tutovky ve Sportce, jen hlupák by je troubil do světa a pak se s ostatními o výhru dělil. Zatímco si dav bude křepčit nad koncem vlády jedné strany, my uděláme opak Února. Kdo jiný by měl napravovat chyby, než ten, kdo je způsobil?" Šibalsky zamrkal. " Doneslo se mi, že nejvyšší svazáci si už teď mezi sebou začínají dělit majetek SSM. Z nejšikovnějších budou miliardáři." Můj výraz si špatně vyložil.  "Neboj, z nás budou větší."

Wagenknecht mi podal vějíř fotografií. "Günther je jako ty obchodním náměstkem v nábytkářské továrně."

Peřina si už fotky prohlédnul. "V globálu jste na tom stejně. Také máš auto, dům, zahradu, myslivecký revír, psa, pušky a manželku. "

Hospodská mi přes rameno kouknula na snímek, kde šťastná novomanželka stojí v otevřených dveřích luxusní vily a obdivně pronesla: "Jak Alenka v říši divů."

Wagenknecht přikývnul. " Nebo z pohádky o chudém Honzovi, který ke štěstí přišel."

Maier se postavil a několikrát si odkašlal. 

"Vážení hosté..." V hospodském šumu nebyl téměř slyšet a tak bezradně kouknul na hospodskou. Ta půllitrem několikrát zabubnovala do překližkového sedáku židle. "Mlčte, pijte, poslouchejte."

„Vážení smuteční hosté. Děkuji jménem zesnulého za účast na pohřbu. Budeme na něj vzpomínat jako na prima kamaráda a na mně je, abych splnil jeho poslední přání. Pro ty, co nechodí na pivo. Děda za první světové narukoval na Sibiř a domů se vracel přes Japonsko. Protože nestihl vyprávění dokončit, dnes to dočtu za něj. Předem se omlouvám, že v mém podání to nebude ono."

Několikrát odkašlal a pak se zhluboka nadechnul. "Blížil se čas odjezdu. Na závěr pobytu pro nás Červený kříž připravil řadu zájezdů. Zadarmo bohužel nebyly a sám jsem měl peníze jen na výlet do poutního místa,“ Maier se zblízka zahleděl do textu, “snad Nazy nebo Nary. Ve vlaku bylo až úzkostlivě čisto. Chvíli jsem jeli mezi strmými skálami jak někde v horách a za moment jsme obdivovali písčité pláže nekonečného moře. Líbezné háje střídaly tkaničky  polí a titěrné vesničky rozlehlá města. Po čtyřhodinové jízdě jsme se na nástupišti seřadili do trojstupu a vojáci stojící v první řadě zdvihli nad hlavu vlajky Japonska, Československa a Červeného kříže. Cílem pochodu byl PARK NARA-KOEN." Maier si přidržel brýle, krátce odkašlal a dlouze se napil. "Takže Nara. Rozlehlé plochy trávníků byly posety kamennými sochami draků, lvů, jelenů, pohádkovými ptáky a působivý dojem ještě zesílil po setmění, kdy se rozsvítily veliké svítilny, věnované bohatými věřícími za vyslyšené prosby. Prošli jsme postupně několika menšími branami, nazývané Toria, až jsme došli k  majestátnímu chrámu. Mohutná budova ze dřeva a s lomenými střechami byla zdobená draky a ještěry. Jakmile jsme vstoupili, ozval se hluboký tón gongu. Na vyvýšeném místě tam trůnila socha boha Kwan-on s jedenácti různými obličeji. Postupně jsme prošli sály bohů dobra, zla, moře, úrody, zdraví, krásy a lásky. Ve stáncích se tam prodávaly sbírky modliteb, tisknutých na pijákovém papíře. Japonci ze svazku vytrhli list s tou nejvíce odpovídající jejich prosbě, rozžvýkali ji v ústech a žmolky s úklonami prskali bohovi do tváře. Když se přilepily, bylo přání vyslyšeno. Uzdravení, kterým bohové pomohli od těžkých nemocí, se nechávali ostříhat a mniši z vlasů pletli provazy ke gongům. Na závěr návštěvy nás zavedli do velikého sálu, kde nás jménem samotného panovníka pozdravil císařův tajemník pan Jamada. Tuto poctu jsme si podle jeho slov zasloužili za boj o svobodu rodné země, což se v Japonsku vysoce cení. S nevšední úctou pronesl i nám drahá jména Tomáše Garyka Masaryka a Rostislava Štefánika. Bonzaj čeku, co znamená sláva Čechům, byla poslední slova jeho projevu. Unisono jsme odpověděli Bonzaj Japan. Ve vedlejší místnosti nás poctili šálkem čaje z posvátné plantáže, která je součástí poutního místa a každý dostal balíček oplatků, na kterých byla vytlačena postava sedícího Budhy. Další dny jsme ještě navštívili města Kamakuru a Kjoto. To druhé je staré sídelní místo japonských císařů. Do Tokia jsem se z důvodu nedostatku peněz nedostal. Nechal jsem si jen o něm od majetnějších kamarádů vypravovat. Také o Yokohamě, která je nedaleko. Miliónová města a položená tak blízko sebe. Nad nimi se vypíná stále činná sopka Fudžijama. Několik let po našem odjezdu obě města poničila a zahubila tisíce lidí. V Japonsku se smrt chápe jinak než u nás. Když byl císař nemocný, desítky Japonců za jeho zdraví spáchaly harakiri. Jejich rodiny se pak léta těšily mimořádné úctě. Stesk po domově každým dnem sílil a jako na zavolanou přišla zpráva, že loď je opravena. Dvacátého devátého října, rok po státním převratu, jsme za zpěvu pochodových písní vyrazili k přístavu. Přes deštivé počasí byly ulice plné lidí a ze všech stran se ozývalo známé “Bonzaj čeku“. Po nalodění se ozvala siréna a loď vyplula na cestu k domovu. Končím vypravování, které jsem musel znovu sepsat po válce, když deník psaný během putování mi  shořel  po náletu amerických letadel na nákladové  nádraží v Českých  Budějovicích, poblíž kterého jsem bydlel.  František Herza, příslušník 1. pluku M. J. Husi.“ Maier si zhluboka oddechl.

Hospodská zmuchlaným kapesníkem osušila oči a potom se do něj hlasitě vysmrkala. „Měla jsem ho moc ráda.“

Maier ji podal svazek bankovek. „Dejte každému štamprli ferneta, ať připijeme dědovi na lehké spočinutí na nebesích.“

Hospodská je letmo prolistovala. „ Přinesu rovnou láhve a ještě vám nasmažím fůru topinek s ďábelskou pomazánkou.“ Za pomoci nebývale ochotných myslivců postavila na desku našeho stolu dvanáct flašek do tvaru kříže.

“Právě opisuji synovci na psacím stroji diplomovou práci a v Táboře mu ji svážou. Napadlo mě, že bych mohla přepsat i dědovy zápisky a přidat je k diplomkám. Soběslavské knihovně bychom tak místo zápisků rovnou věnovali knížku.“ Ukázala na horní část kříže. “Tři flašky by to spravily.“

Peřina vycenil zuby a hrozivě zavrčel. „Psovi se do žrádla nesahá.“

Vojta se postavil, aby ho všichni slyšeli. “Kdo má zájem o zakoupení knihy s dědovými zápisky?" Zvedl se plot paží. "Všimnul si, že hospodská sahá po tužce. "Se mnou začněte." 

Wagenknecht vyšel ze záchodu a za Markem se zastavil. “Víte, jaký je rozdíl mezi zjevením a zázrakem? Zjevení by bylo, kdyby se komoušům ukázal Duch svatý a řekl jim, že to vedou na hovno. Zázrak by byl, kdyby na to přišli sami.“

Vojta nasadil shovívavý úsměv. "Takový zázrak nečekej ani od vlád, které přijdou po nás."

Rozzářený Peřina se otočil k Lubošovi. "Děda nekecal."