Selské baroko K11 Příliš mnoho Grácií

V týdnu jsem kontrahoval dodávky nábytku v Prešově, kde játra pokaždé hodně trpí. Po celodenní štrapáci referentským autem, na mne doma čekal vzkaz od Franty. Naházel jsem do sebe večeři, omluvně kouknul na manželku a zase zmizel.

Všechny obsazené židle byly natočené směrem k dědovi Herzů, který mi tentokrát připadal scvrklejší než jindy. Hospodská se opírala lokty o nálevní pult a pohled, kterým mne vítala, byl podobný tomu, který mne před chvílí vyprovázel. Kývnutím jsem poděkoval, že se přiměla natočit mi pivo a usedl vedle předsedy. Po pár větách mi bylo jasné, že se děda dostal těsně před vyplutí k domovu.

"Na prostranství za naší posádkou Korejci postavili šapitó a nádherně malované plakáty zlákaly i české vojáky.  V cirku se sedělo na zemi, stejně jako v kině nebo divadle. Představení zahájil šikmooký obr, zvedající těžké balvany jako oblázky. Po něm se stejně urostlý chasník pral s medvědem. Korejský Muromec trhal silné řetězy a jako sirky lámal silné trámy. Potem lesknoucí se boxeři do sebe bušili, dokud jeden nelehnul v kaluži krve. Při jiu-jitsu jednomu natrhli ucho a druhého odvezla sanitka. Čím větší surovost, tím větší jásot obecenstva. Představení skončilo nekonečným aplausem, ale nás čekalo ještě pokračování. Tábor se totiž znelíbil opilému zápasníkovi. Ranou pěstí uspal strážného, vytrhnul z futra zamčené dveře ubikace a vnikl dovnitř. Vojáky strhával z postelí jako loutky a když se na něj někteří vrhli, lítaly s nimi vzduchem i palandy. Obr jako zázrakem zkrotnul, jakmile se v díře po dveřích objevil přivolaný policajt. Ruce si nechal svázat papírovým provázkem a jako poslušný beránek cupital za strážcem pořádku. Bránit se, přišel by o hlavu. Krátce nato naši posádku navštívil v Kobe žijíci český rodák pan Kočvara, majitel největšího pivovaru ve městě. Omluvil se, že z důvodu nemoci nepřišel dřív a na pár zbývajících dní nám poskytl pivo s výraznou slevou."

Děda se rozhlédl po ztichlém lokálu a okružní procházku skončil na své loutce na polici s nápisem Věčné loviště. “Teď nezbývá, než se chystat na dlouhou cestu.“

 Hospodská s tázavým výrazem zvedla nedopitý půllitr a druhou ruku natáhla pro pár drobných. "Dneska vám to nějak nebralo."

Koukl jsem na tácek Franty a kolem sedících myslivců. "Koukám, že ani vám."

"Přišli jsme krátce před tebou. Vojta tě nechává pozdravovat. To je teda dáreček." Vyčítavě si mě prohlédl. "Dřeli jsme až do tmy, jak burlaci na Volze. V lese nařezat tyčovinu. U Dálky stlouct deset vorů. Na ně připevnit Grácie. K dlaním jim přivázat dýmovnice. Už nás ty jeho blbiny fakt přestávají bavit." Rozhlédl se, aby vychutnal souhlasné pohledy ostatních myslivců.

"Rád bych pomohl, ale byl jsem na kontraktech u východňárů."

"To víme od tvojí. Co říkala tý babě?"

Poznal, že nevím, o čem mluví.

"Osm figurín zbylo a tak jsme si je rozebrali. Na tebe vyšla ta nejprsatější." Franta se na chvíli zasnil. "Je podobná Lolobrigitě. Chtěl jsem ji mít hned vedle vchodu pod tou košatou jabloní. Mý starý se bohužel nelíbila a tak tam bude za Evu ta, co připomíná Twiggy."

"Neměli jste připravovat hon na kachny?"

"To jsme si mysleli také. Jenomže tvůj kámoš nejspíš neobrátil kalendář a udělal z brigády přípravu na masopustní maškary." Mávnutím ruky dal najevo, že nemá chuť ani sílu na další vysvětlování. "Zítra uvidíš."

"Už třikrát ti volal Vojta a prý zavolá i počtvrté." Manželčin výraz bych přirovnal k pohledu naší fyzikářky, když jsem ji v šesté třídě přesvědčoval, že jsem objevil perpetuum mobile.

"Telefonuje každých pět minut." Koukla na kukačky a rovnou zamířila k telefonu. Ten se vzápětí rozezvonil. Sluchátko bylo ještě na cestě mezi mnou a manželkou a už jsem slyšel Vojtův nadšený hlas. "Tak, co tomu říkáš?"

"Čemu?"

"Přece tomu nápadu. To bude scéna jak od Dalího."

"Přidal jsem se k myslivcům až v hospodě. Tam jsem si vyposlechl epilog dědovy anabáze a od Franty se dozvěděl, že stloukali vory, na ně dali nějaké Grácie a ty, co zbyly, rozvezli po vsi."

Nezvyklé ticho dlouho nevydrželo. "Tak to víš opravdu málo. O to víc budeš zítra koukat."

Vrátil jsem sluchátko manželce. "Tu fiflenu jim vrátíš."

"Nebuď úzkoprsá!"

"Tak to tahle rozhodně není."

Přidělili mi štont na hrázi a opravdu jsem koukal. Pode mnou se na vlnách pohupovala hliníková pramice, kterou si už léta půjčujeme ze sádek a z prostředka rybníka si nás přezíravě prohlíželo početné hejno březňaček. Zneklidněly, až když Vojta připevnil na konstrukci stlučených klacků na přídi lodě  jakousi plachtu v podobě roztažených orlích perutí. Hospodář bidlem odpíchl loď od hráze a společně s Vojtou zapálili dýmovnice, upevněné na konci křídel. Na to krátce zatroubil na povelku. Z rákosí, lemující hladinu rybníka, vyplula desítka vorů, na kterých stály nahé figuríny, které znám z výloh prodejen dámských oděvů. V ladně rozpažených rukách držely dýmovnice chrlící červené, modré a bílé stuhy dýmu, jaké zůstávají za křídly tryskáčů při leteckých dnech. Čekal jsem, že tahle maškaráda bude všem k smíchu, ale na výrazech hostů z Hlavatců byl znát spíš údiv než výsměch. Vyděšené kachny vzlétly a jen co se ozvalo opakované zatroubení, začala palba. Postupně se menšící hejno březňaček neustále kroužilo nad rybníkem, jakoby se i kačeny nemohly nabažit surrealistického představení. S vyprázdněním nábojových pasů se vyčistilo od kachen i blankytné nebe. Cáry trojbarevného dýmu odvál vítr nad louku a odkryl pohled na hladinu posetou úlovky. Hospodář s Vojtou je hromadili v pramici, nimrodi pustili do vody psy a honci sbírali kachny popadané kolem rybníka. Když loďka naplněná úlovky přirazila k hrázi, Peřina až nečekaně bujaře vyskočil a uvázal loď ke stavidlům. Vojta počkal až se přestala houpat, po tělech nebohých ptáků přešel na záď a nataženou rukou si řekl, abych mu pomohl na břeh. Vítězoslavně se podíval nejdříve na spokojeného hospodáře a potom na mne.

"Neříkal jsem to? Jako vlaštovky." Ukázal na náklad lodě a pak na zástup honců snášející kachny na výřad. "Zásluhou střelnice jsme se naučili trefovat a za týden to tam všem předvedeme. Telku pro nejlepšího střelce už mám doma."

V den oficiálního otevření po vsi vyhrávala hudba jak ráno na Prvního máje a vlahý jižní vítr ji donesl až na střelnici. V rytmu písně Babička Méry, Peřina s Wagenknechtem kolem mne nesli kovovou tyč s předuzeným a do alobalu zabaleným pašíkem. Cestou k ohni se museli vyhnout několika stolům vrchovatě zaplněných cenami pro střelce. 

"Už pětkrát jsem stál frontu na barevný televizor a pokaždé marně." Maier žádostivě kouknul na karton s nápisem Oravan a potom na hospodskou. “Máte dost těsta na cmundy?“

Ta ukázala na velký hrnec přikrytý pokličkou. 

„Tak začněte smažit. Podívejte na tu šňůru.“ Po cestě přijíždělo v těsném závěsu aspoň dvacet aut a další vyjížděla ze vsi.  

„Jak Čecháček uslyší, že je něco zadara, tak nesmí chybět, i kdyby ho to mělo stát majlant. Kvůli támhletomu mrazáku budou chtít střílet i báby, co to v životě nedržely v rukou.“

Předvídavá hospodská na něj  pohoršeně koukla hodně dřív, než domluvil. Povzbuzený Maier vytáhl z kapsy hračku s Beruškou a Ferdou Mravencem a mačkáním na dno ho přiměl k přirážení. Hospodská jen mávla rukou, s rezignovaným výrazem přistoupila k rozměrné pánvi a velkou sběračkou do ní pleskla čtyři kruhy bramborového těsta. Olej párkrát zaprskal a vzduch se provoněl česnekem a majoránkou.  

 Peřina vyrazil k početné a stále narůstající skupině s brokovnicemi. „Připravte si lovecký lístek. Taky členský průkaz a z pušek sundejte řemeny.“

Když počet střelců přesáhl stovku, rozhodl Vojta, že před samotnou soutěží zařadí kvalifikaci a postoupí jen ten, kdo na jedničce trefí všechny tři holuby. To se povedlo pětatřiceti střelcům, mezi které jsem nepatřil. Stoupl jsem si mezi diváky vedle posmutnělého Maiera, kterého potkal podobný úděl. Zarmouceně se podíval směrem k cenám. „Je tu i televize.“

„Ta nám pane říkat nebude.“

„Přijeli nás filmovat, kapištó?“ Otočil jsem se ve směru jeho pohledu a pochopil, o čem mluví. Z dvanáctsettrojky zaparkované u stožáru, vystoupila dlouhonohá kočka, postavou připomínající figuríny na lodích. Neobvyklá návštěva přitáhla pozornost většiny diváků a přispěchavší Vojta dal najevo, že  i tohle má na svědomí. Pozdravil se s nimi jako se starými známými a mávnutím přivolal hospodáře. Zvědavý dav ho následoval a mě s Maierem tlačil před sebou.

„Máte to tady moc pěkné, soudruhu…“

„Antonín Peřina. Jsem myslivecký hospodář.

„Na pozvání soudruha Marka jsme k vám přijeli natočit krátkou reportáž pro regionální zprávy."

Jak jí podobné vyděsily při honu dýmovnicemi kachny, tak tahle podobně působila na našeho hospodáře. Všimla si toho a konejšivým tónem, jakým hovoří sestřičky v nemocnicích k dětským a starým pacientům, se ho pokusila uklidnit.

"Položím vám jen dvě otázky. Kdy a proč jste si postavili tuhle střelnici. Promyslete si odpovědi a v duchu si je několikrát zkuste říct.“

Vyžilý muž v baretu upevnil kameru na stojan. Zaberu vás se střelnicí v pozadí a tak se natočte k tamtěm břízkám." Peřina se k němu postavil bokem.  

"Člověče, kam to koukáte?“

„K břízám.“

„Myslel jsem tyhle.“ Ukázal za sebe.

„To jsou osiky."

Reportérka přizvedla mikrofon. „Před kamerou máme předsedu mysliveckého sdružení...“

Peřina ožil. “Moment. Předsedu hned zavolám. Frantóó.“ Sám se pokusil vzdálit, ale moderátorka ho včas chytila za rukáv.

"Přeřekla jsem se. Promiňte.“

„Pozvali jsme k mikrofonu hospodského mysliveckého sdružení Hájek Vlastiboř, soudruha Antonína Peřinu.“

„U nás ve vsi máme akorát hospodskou a ta támhle smaží cmundy. Já jsem hospodář.“

„To se mi snad zdá.“ Kameraman se plácl do čela, až se mu baret ještě víc posunul na ucho.

„Pozvali jsme k mikrofonu hospodáře mysliveckého sdružení Hájek Vlastiboř. Soudruhu Peřino, kdy jste přišli na nápad postavit střelnici na asfaltové holuby?“

„V květnu nám to poradil jeden Němec, když tu byl na odstřelu srnců.“

„Toho Němce vynechte.“ Vyštěkl kameraman a zatvářil se otráveně.

„Tenhle byl východní. Západní přijedou až na bažanty“ Nesměle namítl Peřina.

„Pozvali jsme si k mikrofonu hospodáře mysliveckého sdružení Hájek Vlastiboř. Soudruhu Peřino, kdy jste přišli na nápad postavit střelnici na asfaltové holuby?“

"V květnu.“

„Proč zrovna střelnici?“

„V přírodě zvěř už není a tak nezbývá, než bouchat do asfalťáků.“

Kameraman zvedl oči k nebi. „Mluvíte do televize, kterou sledují miliony diváků. Ti to pochopí tak, že jste všechnu zvěř sami postříleli a snědli.“

„Mám teda dlouze vysvětlit, že za to může chemie, zemědělská technika a spousta aut na silnicích?“

„Řekněte, že raději střílíte do terčů, než do zvěře.

„Pozvali jsme si,“ reportérka začala naučenou písničku a kameraman si v zoufalství shodil baret z lysiny.

"Nezačínej pořád od začátku. To se sestřihá.

„Proč zrovna střelnici?“

„Střílíme raději do terčů, než do zvěře.“ Kameraman snad desetkrát pokýval hlavou a opakovanými pohyby připomněl Ferdu mravence laškujícího s Beruškou.

„Jak vidíte, vlastibořští myslivci nesedí se založenýma rukama, ale iniciativně si život na vsi zpříjemňují.“ Zhluboka si oddychla.

„Stačí. Udělám ještě pár záběrů střeleného holuba a finíto.“ Nadzvedl baret a kapesníkem otřel zpocenou pleš. Peřinu odvedla reportérka k dodávce, aby mu vyplatila honorář. Strčil peníze do zadní kapsy kalhot a se ztrhaným výrazem se postavil mezi mne a Maiera.

“Kolik to hodilo?“

„Dvě stovky. Jsou milé, ale všem myslivcům, co to ve zprávách uvidí, budu k smíchu. Slyšel jsi to? Musel jsem říct, že se nám tohle líbí víc, než střílení zvěře."

Zombíkovi s baretem se podařilo udělat parádní snímek terče, který se po zásahu proměnil v obláček prachu a reportáž ukončil záběrem třech mladých břízek, mezi které jsem postavil nebohou Grácii, která nejdřív přišla o předvádění prádla XXL ve výkladních skříních a potom ji byla zapovězena i naše zahrada. 

Kubík vypnul barevnou televizi, kterou postavil v ložnici vedle čurítka. " Zrní to, protože na barvu je tu slabý signál. Vojta slíbil, že sežene zesilovač."

"Nevěděl jsem, že jsi tak dobrý střelec."

"Já taky ne. Na trému jsem vypil pár panáků a vlastně ani nevím, jak jsem trefoval. Zavolal jsem hop, holub vylítl a aniž bych přemýšlel, kolik předsadit, puškou jsem se za ním rozjel a po každém zásahu se divil."

V kuchyni sebral krajáč s mlékem a na zápraží ho vylil do otlučeného pekáče. Ze všech stran se kolem mléka srotily kočky a seřazením připomínaly loukotě kola bez obruče.

"Na co máš tolik koček?"

„Aby dopily mléko od kozy."

"Proč máš kozu?"

"Manželce doporučil obvoďák vypít každý den půllitr kozího mléka. Nezeptáš se, na co mám manželku?" Zasmál se a té nejtlustší přejel dlaní po lesklé srsti na hřbetu.

"To by stálo větší přemýšlení. Máme kočky rádi. V listopadu ty největší klepnu do hlavy ocílkou a kožky prodám. Za stržené peníze si s manželkou navzájem koupíme pod stromeček bačkory s kožešinkou a  když do nich vklouzneme, jako by s námi pořád byly."

Kočky, neznajíce svůj těžký úděl, spokojeně vylizovaly poslední kapky mléka a hlavu z pekáče nezdvihly ani po hlasitém zavrzání vrat stodoly. Od ní se k nám přesouvala pohledná figurína s umně domalovaným obličejem a velkými dvorci bradavek. V klíně měla přilepený trojúhelník černé kožešiny a umělecký dojem kazilo jen po stranách vykukující daleko objemnější tělo hospodyně.

"Vezměte si ji, pane Kocourek. Ať je máte do páru."

"Ta naše už pár dní hlídá střelnici."

Rázně se otočila k manželovi a Grácii mu předala. "Tak ji tam přidej. Aspoň ji tam nebude smutno." 

Stejně jak před chvílí pohladil kočku, teď přejel rukou po kožešině v klíně. "Není nad hodně chlupatý a s velkými dvorci. Ženská s oholenou a malými bradavkami nestojí za nic." Uznale koukl na manželku. Ta se polichoceně usmála a daleko mírněji pokračovala. "Pane Kocourek, mám pravdu, že z ní udělal kýč?"