Selské baroko K 10 Židovská moudrost

Tři muži se potápějí bez koupacích čepic a když se vynoří, jen dva mají mokré vlasy. Jak je to možné? Wagenknecht se rozhlédl po přítomných a několikrát přizvedl obočí, aby je povzbudil k odpovědi. Pak se rozesmál a řekl: 

"Tím třetím byl tady děda."

Ten si pohladil následek sibiřského tyfu. "Na to pasuje jedna židovská moudrost." Vytáhnul ze šosu fajfku s pytlíkem tabáku a začal s pěchováním.

Hostinská před něj postavila pivo. "Přece si ji nenecháte pro sebe."

Děda poopravil půllitr, aby byl ouškem k němu a pustil se do čistění troubele.

"Když se něco nakousne, má se to i dojíst."

Děda se dál věnuje fajfce a tváří se, jakoby neslyšel. Až když hospodská nasliněným palcem vygumovala z porcelánového tácku právě připsanou čárku, nasadil úsměv, který by si nezadal s výrazem Julia Caesara po ukončení válek galských. Zároveň vztyčil směrem k hospodské palec a několikrát s ním pohoupal. Udělat to samé Maier, dostal by pěknou držkovou.

"Po stvoření živočichů, začal Pánbůh rozdělovat roky života a člověku, opici, oslovi a psovi dal stejně po čtyřiceti. To se Adamovi nelíbilo a argumentoval, že pán tvorstva si zaslouží být na světě déle, než nějaká hovádka. Bůh po chvíli rozmýšlení vyhověl.  Proto do čtyřicítky žijeme, až na smutné výjimky, jak se na člověka sluší a patří. Pak přijde na řadu život osla. Abychom se na to vykoledované stáří zabezpečili, na ohnutém hřbetu taháme na postupně se zvětšující hromádku další a další mamon a někteří supr oslové se chovají, jakoby tu měli být na věky. Následuje život psa, kdy vrčíme na každého, který se k majetku přiblíží. Na konec nás čeká život opice. Chodíme ohnutí a jsme, právě jako teď já od Wagenknechta, cílem vtipů a posměchu."

Hospodská zatleskala. "Kam se moudrostí hrabeme na židy." Přezíravě kouknula na Wagenknechta.    " A vy na dědu."

"Moudrost to je, jenomže právě na židy pasuje nejvíc. Ti žijí život osla, jen co se postaví na nohy."

Práskly dveře. Vešel Vojta a hned od vchodu naznačil hospodské, aby mu jedno natočila. Kývnul na cikána Bene a volnou židli od jeho stolu vsunul do mezery mezi mne a Voborníka. Než se posadil, bodře nás poplácal po zádech.

"Od státních rybářů jsem jako protislužbu získal pět set březňaček. Na Velkou a Malou dálku se vejdou tři stovky a po stovce dáme na Hluboký a Nadymáček. Z rybníku neuletí a proto nepotřebují žádnou voliéru. Nakrmí se žabincem a tím, co sesbírají ze dna. Rybám jen prospěje, když vodu prohnojí."

Na něm vidím, že je od rybářů řádně proškolen a na Voborníkovi, jak se mu nelíbí, když někdo kromě něj a hospodáře, rozhoduje o sdružení.

"Máš pravdu. Neuletí. Ony se totiž z hladiny nezvednou ani při honu."  

Vojta se zarazil, protože tohle mu rybáři pochopitelně neprozradili. "Kachny a neumí létat?"

Voborníkovi se vrátila na chvíli ztracená převaha. "Umí, ale nechtějí. Po prvním proletu jim rychle dojde, že když jsou ve vzduchu, tak se na ně střílí a podruhé tu hloupost neudělají. Stáhnou se doprostřed rybníka a když se je myslivci na lodi snaží splašit, tak před nimi nevzrušeně plují od hráze do chobotu a pak zase zpátky. Do vzduchu je nedostanou ani tlučením bidlem do dna lodě a že to jsou rány."

Na Vojtovi je znát, že novou informaci bere jako výzvu. "Žádné obavy. Ty naše budou lítat jako vlaštovky." Rozšafně se rozhlédl po přítomných myslivcích. "Potřebujeme přece nějaký program na léto. V červenci a srpnu si trefování nacvičíme na střelnici. V září si zastřílíme na kachny a od listopadu začnou hony na bažanty."

Otočil se k Maierovi. "Do tvé stodoly přivezou tento týden z Vlašimi deset tisíc trapových nábojů. Porouchal se jim potiskovací stroj a nápisy na nich rozmazal. Nám to nevadí, exportovat se ale nedaly. Díky nám se jich zbaví."

Všimnul si mého tázavého pohledu. "Samozřejmě, že budou zadarmo. Nepomoct jim, museli je nechat sešrotovat a u munice to přijde sakra draho."

"Proč je neprodají se slevou? Středočeští jednoťáci mi občas takové přivezou."

"Tyhle si objednal starosta New Yorku jako suvenýry pro víajpáky a na jeho přání je na nich nápis NEW YORK CAPUT REGNI. Pustit je volně na trh, tak jedni z toho pochopí, že si přejeme, aby byl New York kaput a ti, co rčení znají, to vezmou jako vychvalování symbolu Západu." Pohledem obkroužil myslivecký stůl. "Kolikrát jste si už zatrénovali na střelnici?"  

Předseda přiznal barvu. "Tohle střílení pro nás není. Když už obětujeme tři koruny za patronu, tak za to chceme odměnu v podobě zvěře a ne hromádku střepů."

"Koncem srpna pro všechny zájemce uspořádám střeleckou soutěž. Sám si vezmu na starost i ceny pro nejšikovnější střelce. Co byste řekli barevné televize Oravan?" Odmlčel se, aby si vychutnal probuzený zájem myslivců. "Kvůli té se přece vyplatí zadarmo si natrénovat trefování. Nábojů na to máte habaděj a pokud by holuby docházely, stačí dát vědět a z Hradce nechám dovézt nové."

Jako propagátor toho, co si umane, nemá Vojta konkurenci. Dokonce i na Voborníkovi bylo znát, že změknul. "Když nepozveš toho Benedikta."

 Vojta se rozesmál. "Bena jsem pozval jen na otevření, aby vám ukázal, že střílení je vlastně sranda."

Byl jsem u toho. Tenhle junior patří do širšího kádru reprezentace a když ho každodenní porce jednotvárného skeetu začaly nudit, naučil se střílet holuby od boku. Přiznal se, že na to padlo tak na tři tisíce nábojů. Myslivci, netrefující terče ani puškou založenou do ramene, se pochopitelně cítili poněkud krutým pohledem pravdě do očí zesměšněni. Na střelnici zanevřeli a podobný vztah začínají mít i vůči ostatním Vojtovým nápadům. Příliš rychle nám mění zažité zvyklosti, které bohatě stačí ke spokojenosti. Párkrát za rok si střelit srnčí. Když se to povede i divočáka, pár kachen na tahu a ze tří podzimních honů přinést domů zajíce s bažanty. V lednu myslivecký ples. Na jaře sesbírat jezeďákům kámen z polí a v létě z balíků slámy poskládat stoh. Občas postavit posedy či krmelce a pro obec na Den dětí udělat soutěž ve střelbě vzduchovkou. S příchodem Vojty práce přibylo a jak je vidět, neustále přibývá. To se začíná zajídat a přijde mi, že předsedovi ještě víc, jak hospodáři.

Jakoby mi to chtěl potvrdil, otočil se Voborník k Vojtovi. "Náboje zadara jsou samozřejmě fajn. Těch tři sta kachen sežere žabinec z Dálky během týdne a kdo je potom bude krmit? To ti nestačí těch pět set bažantů?"

Vojta nasadil výraz z krajského výboru, který jsem tady u něj  ještě neviděl. "Za prvé. Bažantů nebude  pět set, ale tisíc. Naše voliéra má rozměr dvacet krát sto metrů a na jeden zobák tak akorát vychází ty potřebný dva metry čtvereční."

Všimnul si dalšího Voborníkova nesouhlasu. "Šest set máme prodáno skopčákům, tak ta původně zamýšlená pětistovka by stejně nestačila. A vy si přece taky chcete zastřílet. Za druhé. Na poplatkovém honě vyděláme plno peněz. Stejně jako Kubík za bažanty, bude odměněn i ten, kdo si vezme na starost kachny."                                                                                 

Kubík navnaděný šestnácti stovkami za doprovod Němce, horlivě přikývnul. "Nikoho nehledejte. Zvládnu i kachny."

Děda dopil a vedle tácku upravil do sloupečku drobné za dvě piva. Potom se zkoumavě podíval na Vojtův nos. "Poslyš, nemáš židovské předky? Příjmení máš biblické a podnikatelského ducha na rozdávání." 

Vojta zavrtěl hlavou. "O žádných nevím."

Hospodská shrábnula útratu do dlaně. "Žid by to dělal, jen kdyby na tom sám něco trhnul."

Děda si pohladil pleš. "Věkem patříš do období osla a to bys měl hrabat pod sebe." Odsunul židli a doprovázen nechápavým pohledem Vojty, zamířil šouravým krokem ke dveřím. 

Na střelnici jsme si dali sraz první sobotu v červenci. Na stožár jsme vytáhli výstražnou vlajku a k cestě dali tabuli s nápisem "Pozor! Střelnice". Začali jsme mysliveckým kolem a radost nám neudělalo. Nejlíp z nás nastřílel Maier, ale trefených čtrnáct zásahů by na barevnou televizi jen sotva stačilo. Hospodář s předsedou trefili nejmíň holubů, ačkoliv na honech patří ke střelecké šlechtě. O přestávce jsme sesedli k bednám piva. Svou láhev jsem podal Voborníkovi, aby mi ji o víčko té svojí otevřel.

Vrátil mi ji s otázkou. "Myslíš, že to s tou televizí myslel vážně?"  Přikývnul jsem.

"Je fakt barevná?"

"Sám tuhle přes prioráky sháním. Je barevná, uhlopříčku má čtyřicet tři centimetrů a stojí deset tisíc. Když nemáš známý, minimálně o tisíc víc vedoucímu prodejny."

"Jak to dělá, že všechno dostane zadarmo?" Franta zvednul láhev budvaru a pil, dokud nebyla prázdná.

"Protislužby. Jedna taková nám teď třeba plave po rybnících. Loni strana a vláda zatrhnula řediteli rybářů výjezd na odstřel kamzíka v alpském revíru jednoho z Rakušáků, kteří na jejich rybnících každoročně střílí. Po kachním honě se s ním opil a ze žalu, že ke špalíru trofejí jelenů, muflonů, daňků a srnců nepřidá kamzíka, si před ním pustil hubu na špacír. Byl u toho i někdo jako Moravec. Dokud Vojta nezakročil, hrozilo, že přijde o ředitelování. Za to jsme dostali kachny, které odepsali jako úhyn. Podobně to funguje u holubů, nábojů, péessáků, bažantů. Většinou protislužba, někdy jen prevence. Říká, že to bere jako trénink na komunismus."

Vojta sice říká na kapitalismus, ale proč mu vylepšovat image něčím, čemu by stejně nikdo nevěřil. Na cestě ke střelnici se objevila Volha a potvrdila rčení, o kom se povídá, nedaleko bývá.  Vojta na nás zamával, z kufru vytáhnul dvě stlučené latě a opřel je o břízu. Nejdřív kouknul na vystřílené nábojnice povalující se kolem štontů, pak na výrazy myslivců a nasadil soustrastný výraz.

Voborník rozhodil bezradně rukama. "Nevíme, jak je střílet a nejhorší je to na čtyřce. Tam jsou na nás moc rychlý." Peřina horlivě přitakával. 

Vojta sáhnul do přepravky po láhvi Budvaru a otevřel ji o spodní řezáky. "Je to jednoduchá matematika."

Zhluboka se napil a prázdnou láhev vrátil do přepravky. "Holub by se měl střílet nad kůlem. To je od všech štontů zhruba dvacet metrů. Startuje rychlostí asi pětatřicet metrů za vteřinu a řekněme, že nad kůlem letí o pět metrů pomaleji. Broky mají úsťovou rychlost čtyři sta metrů za vteřinu. Zbrzdění na dvaceti metrech zanedbáme. Za jak dlouho urazí broky vzdálenost dvaceti metrů ke kůlu?" Kouknul na nechápající myslivce a sám si odpověděl." Za jednu dvacetinu vteřiny. Jakou vzdálenost za tu dobu uletí holub? Jednu dvacetinu ze třiceti a to je jeden a půl metru. Učený z nebe nespadnul a protože jsem něco podobného čekal, přivezl jsem támhletu názornou pomůcku."

Sebral ji i s povalujícím kamenem a u červenobílé tyčky ji zatloukl do země. "Ta vodorovná je jeden a půl metru dlouhá a odpovídá potřebnému předsazení, jak jsem vám před chvílí vypočetl. Z jednotlivých štontů se jeví, v důsledku odlišných úhlů pohledu, různě dlouhá a o tuhle délku střílejte před terč. A je to."  

 Povzbuzení myslivci se vydali to prubnout a já uvažoval, proč největší dojem na nás udělá to, čemu nerozumíme. Zneužívají to i někteří učitelé, kteří žákům i jednoduché věci podávají zbytečně složitě jen proto, aby si u nich zvýšili prestiž. Vojta chvíli sledoval marnost snažení střelců, pak rezignoval a sednul si vedle mne. "Copak, že ses nepřidal?"

"Pěkně jsi je tou latí zblbnul. Místo, aby se soustředili na cíl, porovnávají předstih s délkou latě a holuby střílí, až když přistávají za věžemi. Kdo ti tuhle hloupost poradil?"

"Na myslivecké střelnici v Budějcích takhle instruují adepty, když je tam mají na kontrolních střelbách."

"Jenomže Ben radil holuba zezadu dojet a jen se ho hlaveň dotkne, zmáčknout spoušť."

Vojta si mne chvíli s neskrývaným zalíbením prohlížel. "Umíš naslouchat a tím se liší chytří od blbých. Těmhle to Ben taky říkal. Jenomže tehdy nešlo o telku a tak jim to bylo fuk."

Na stožáru v náhlém poryvu větru hlasitě zapleskala rudá vlajka. "Červený hadr nebyl nikde k sehnání. Tak jsem z vlajky Sovětského svazu odstřihnul srp a kladivo."              

"I bez toho nářadí pořád vypadá sovětsky."

V záklonu se dlouze napil a přitom sledoval, jak vlajka ve slábnoucím větru plihne. "Zanedlouho se podobně odstřihneme od socialismu. Stejně jako ta fangle, i my se budeme jen těžko zbavovat toho srpu s kladivem, kterým jsme za léta načichli,."

Vypitou láhev vrátil do přepravky a vzal si třetí. "Znám na to jedno židovské rčení. Co do sudu přijde nejdřív, tím je cítit napořád."