Selské baroko. K9 Několik vět

Děda poopravil na své sošce na polici brašnu a brýle a když se posadil, zeptal se sousedů. "Kde jsem posledně skončil?" Maier byl nejpohotovější. "S rukou na ňadru. Bohužel nebyla vaše, ale soběslavského uhlíře." 

Cikán Bene zvednul pohled od tácku, kde ho má většinou zaparkován. "Nene, useknutým prstem." Děda se pousmál a určitě to platilo faktu, že si každý pamatuje, co je mu blíž.

"Dnes se dostaneme až do Kobé. Ve zdejších docích se opravoval vrak Heffronu a nás poslali za ním. Vlak uháněl jak namydlený blesk a za okny se promítaly scény jako v krásné pohádce. Nebetyčné hory, jako dlaně velká rýžová políčka, bambusové háje, malebná městečka. Usměvavá krajina, stejně jako Japončíci. V cíli cesty nás na nádraží přivítali představitelé města a špalíry žactva. Po nezbytných proslovech jsme se ve čtyřstupu vydali ke kasárnám, provázeni pozdravy „Bonsaj Čeku“. Pořadový krok, vojenské držení těla a české písničky udělaly na Japončíky velký dojem. Zástupy nás doprovodily až k dřevěným ubikacím, kde už čekala naše zavazadla vynesená z poškozené lodě. S úředním povolením v kapse jsme se vydali na prohlídku velkoměsta. Chodili jsme křivolakými uličkami s nízkými chatrčemi, ale i širokými třídami s patrovými paláci. Stěny komerčních budov byly ověšeny pruhy látek, popsaných pod sebe jdoucími kresbami. Jednalo se o reklamy obchodníků. Všechny kšefty byly dlouho do noci otevřeny. Na chodnících ponechané zboží nikdo nehlídal. Kdo by taky toužil po dlaních bez prstů."

Děda prubnul jedním prstem zvednout půllitr a po několika pokusech to vzdal. Cikán Bene to zkusil po něm, trochu si pomohl dlaní a z půllitru se i napil. Děda uznale pokýval hlavou. "Po setmění ozářily třídu Notomatschi Dori girlandy elektrických lampionů. Byla ulicí divadel a biografů. Před každým stály na chodníku ručně malované obrazy přibližující kolemjdoucím děj představení nebo  námět filmu. Převážně šlo o historická témata se samuraji. Zašli jsme i do zábavného parku, kde bylo plno atrakcí s draky, ptáky, velbloudy, či psy s ohromnýma svítícíma očima a všechno se točilo a kývalo.

Wagenknecht využil dědova napití. „Znáte nejlepší politickej? Na ten když i po letech vzpomenete, tak se řehtáte, až se za mříže popadáte.“

“Znám to z protektorátu. Na o plátku. Víte, proč Japonci neztráceli klíče?" Wagenknecht se zamyslel, ale děda na jeho odpověď nečekal. "Neměli je. Všechny dveře byly bez zámků. Dokonce chyběly i u obchodů a zboží vystavené v podloubích na noc neuklízeli." Cikán Bene se zatvářil, jako když věřící uslyší o ráji. "Měli svého Budhu, ale tím to nebude. Křesťané také mají v desateru nepokradeš a koukněte kolem sebe. Báli se trestu. Jak jsem minule zmínil, zloději se za každou krádež amputovaly prsty. Za první zlodějnu přišel o článek malíčku. Za další rovnou o prst nebo i dva. Podle závažnosti.  Za těžké zločiny, jako přepadení nebo vraždu, následoval hned po dopadení krátký soud a vzápětí po vynesení rozsudku poprava."

Pokračování znám. Ze zvědavosti se děda vypraví na jedno návrší, kde každou noc zářilo množství světýlek. Byl to hřbitov dětí. V háji byly těsně vedle sebe poskládány urny s fotografiemi různě starých chudáčků, kteří neměli ani to štěstí, dožít se dospělosti. U každé urny hořely svíčky, které z dálky viděl. Japonci mrtvé zásadně spalují. Je jich na těch pár ostrovů příliš mnoho a místa pro nové hřbitovy nejsou. Chudáka spálí bez okázalostí. Zabalí ho do bílého prostěradla, ovážou provazy a v doprovodu pozůstalých funebráci přenesou nebožtíka na márách ke krematoriu. Když umře boháč, nese zřízenec pohřebního ústavu v čele smutečního průvodu  dlouhou bambusovou tyč s modlitbou. Následuje skupina kněží v rikšách. Hned za nimi nesou čtyři muži nosítka se zesnulým. Je usazen v jakési bedně s otvory, aby na něj bylo vidět. Pak jde kůň, pokud ho vlastnil a po něm jsou vedena všechna zvířata z jeho domu. Koza, pes i kočka na vodítku, pták v kleci, had v teráriu a tak dál. Teprve za nimi jdou pozůstalí. V Japonsku, na rozdíl od našich pohřbů, nehrají hudebníci trauermarše a chybí věnce s pugéty květin. Přemýšlím, kolikrát jsem to už od něj na posedech slyšel, ale k přesnému číslu se nedopátrám. Mockrát. Československé vojáky také pozvali do japonské školy, kde jim žáci předvedli japonský folklór a oni jim za to zazpívali pár lidovek. Co mne překvapilo, že tam na zdi sborovny děda spatřil obraz Štefánika. Pro nás je jen celkem zanedbatelnou postavou z nedávné historie a Japonci si ho už za jeho života velmi vážili jako slavného hvězdáře, vědce a přítele Japonska. Když jim děda sdělil, že je to jejich rodák, všichni se československým vojákům klaněli.

 Dveře se rozlítly a do šenku vrazil Kubík. „Něco se žene. Měl jsem to jen tak tak.“ Rozhlédl se po lokále. „Dobře, že je vás tu tolik. Mám vyřídit, že se fena zase hárá." Kývnul na hospodskou. "Když tu jsem, jedno dám.“

Wagenknecht se postavil a s půllitrem v ruce pohrozil Kubíkovi. "Opovaž se zas něco vymyslet. Starý smrděly nohy přes týden." Rozesmál se. " Na všem špatným, je vždycky něco dobrého. Vymlouval jsem se na to celý měsíc. To mi připomnělo bezva fór. Z křoví se vyřítí  chlap a vrhne se na parkem procházející ženu. Při zapínání poklopce povídá, až se to narodí, můžeš mu říkat  Franta. Ta na něj, až se to projeví, říkej tomu třeba chřipka.“  

Děda mávnul na hospodskou. "Zaplatím, než začne se sprostejma. Nechci se v tomhle věku červenat."  
Wagenknecht se k němu prudce otočil. “Přece byste pro několik vět nezrudnul.“

S Vojtou jsme se s placením přidali k dědovi a vyšli z hospody. Přeháňka právě dopršela a na zmoklé terase čekal Moravec. “Soudruhu Marku, slyšel jste to? To byly narážky na Několik vět.“

„Co nejde, soudruhu, dokázat, je lepší neslyšet. Čest.“

„Čest práci, soudruhu.“ Moravec zvedl ruku na pozdrav, který by, s přimhouřením oka, obstál i za Hitlera a připomněl mi tak vrátného z krajského výboru. I jeho bych nejraději nakopal.

Mlčky jsme došli k Vojtovu autu. 

„O co mu šlo?“

„Koukám, že neposloucháš Svobodnou. Disidenti sepsali jakési provolání a nazvali ho Několik vět. Zajímavé je, že jak se pod něj podepíše někdo slavný, hned to už večer troubí do éteru.“

"Na to říkáš, psi štěkají a karavana jde dál.“

„Jenomže bez direktiv z Moskvy naši beduíni neví kudy kam a velbloudi se přestávají hrbit.“ Pokynul na pozdrav a s výrazem, co jsem ti tehdy říkal, usednul za volant. Díval jsem se za ním a žasnul, jak perfektně řídí i s tolika vypitými pivy a rumy.

Navzdory dobře míněné rady Vojty, jsem i tentokrát při vstupu do zasedačky pozdravil čest poctivé práci a přinutil tak papaláše z okresu zvednout hlavu od rozprostřených lejster a zkoumavě si mne prohlédnout.

"Soudruzi !" Významně si odkašlal. "Pamflet Několik vět, který byl sepsán v disidentských kruzích na popud CIA je příčinou, proč vás zdržuji od společensky prospěšné práce. Už jim nestačí párkrát za rok v malé skupince demonstrovat na Václaváku a tak se rozhodli svými zoufalými výkřiky otravovat národ. Za příklad si vzali dvacet staré provolání k národu nazvané Dva tisíce slov. Bylo jim zřejmé, že něco tak dlouhého by dnes nikdo nečetl a tak text zkrátili. Protože je jasné, že členové naší strany štvavé vysílačky neposlouchají, přijel jsem, abych vás s textem seznámil. Vynechám pindy z úvodu a rovnou začnu těmi větami. První. Propustit politické vězně. Druhá. Neomezovat svobodu shromažďování. Třetí. Nekriminalizovat a nepronásledovat různé nezávislé iniciativy a dovolit vznik nových občanských hnutí, nezávislých odborů, svazů a spolků. Čtvrtá. Sdělovací prostředky i veškerou činnost zbavit všech forem politické manipulace a skryté cenzury a otevřít je svobodné výměně názorů. Současně i legalizovat sdělovací prostředky působící dosud nezávisle na oficiálních strukturách. Pátá. Respektovat oprávněné požadavky věřících. Šestá. Všechny chystané a uskutečňované projekty ovlivňující životní prostředí v naší zemi a předurčující život budoucích generací neodkladně předložit k všestrannému posouzení odborníků a veřejnosti. A sedmá poslední. Zahájit svobodnou diskuzi nejen o padesátých letech, ale i o Pražském jaru, invazi pěti států Varšavské smlouvy a následné normalizaci."

Papaláš zvedl hlavu od lejstra, aby se podíval, jaký to na nás udělalo dojem. "Nakonec vyzývají k podpisu všechny, kdo s tímto stanoviskem souhlasí. Jak vidíte, jde o další provokaci dobře známých firem kolem toho Havla. Neváží si, že žijí v míru i v přiměřené svobodě. Co by za to lidé na kapitalistickém Západě dali, mít zaručené právo na práci." Přejel otcovským pohledem po svěšených hlavách. "Nebojte se, my s nimi zatočíme."

Vzpomněl jsem si na Vojtovu vizi o blízkém krachu režimu a požádal o slovo. Papaláše to očividně překvapilo.  "Co si přeješ, soudruhu?"

"Slibuješ, že jim to zatrhnete. Nebylo by rozumnější o jednotlivých bodech s nimi debatovat? Na pár bodů by se dalo i kývnout. Mně samotnému připomíná současný vývoj a to nejen u nás, utržené vagóny, řítící se po trati.  Ajznpoňáci proti nim pošlou lokomotivu. Ta se v dostatečném předstihu přizpůsobí pohybu vagonů a nechá je na sebe dojet. Potom začne brzdit a tak je zastaví. To bych pokládal za rozumnější řešení, než jít do střetu, který musí skončit nárazem, který pro nás nemusí dobře dopadnout." Rozhlédl jsem se.

Spolustraníci dál koukali tupě do stolu, zatímco pracovník z okresu čuměl, jako bych mluvil maďarsky.  

"Řekl jsem něco špatného?"

Papaláš si dlaní uhladil vlasy a po hlubokém nadechnutí se konečně zmohl na odpověď. "Soudruhu, to by byl projev oportunismu a slabosti." Zachránila mě sekretářka, která mi přišla oznámit, že volá soudruh Marek z KV KSČ. Telefon jsem si vzal na vrátnici.

„Čest. Jsem u šéfa  Interlovu. Koupí u nás pro Němce hon na bažanty. Budou to sice západní, buržousti zasraní, ale za každého trefeného bažanta nám dají dvacet mařen. To máš dvě stovky za kus a střelit jich chtějí šest set.“ 

Zamotal si jazyk a na chvíli zmlknul. “Oškubeme ideologického nepřítele do posledního brka.“ Bylo znát, že si už litkup odbyl.

„Krom toho, je tu s námi jeden soudruh z NDR a ten by si chtěl u nás střelit pár srnců. Za každého pět tisíc. Co říkáš?“

„Nic.“

„Tak si to vezmi na starost. Kubíkovi řekni, že se za doprovod s vybělením trofeje platí osm set korun a jsem si jist, že bude chtít vystřílet celý revír. Bude mít s sebou průvodce, ten mu přeloží, co bude potřeba. Přijedou pozítří."

Sekal jsem s kosou zahradu, když u plotu zastavila volha a z ní vystoupil řidič a dva pasažéři. 

„Tak nás tady máte.“

„Neměli jste přijet zítra?

„Nemohl se dočkat. Ráno ulovil moc pěkného na české Sibiři. Do odpoledne mu trofej vybělili a rovnou vyrazil, aby nepřišel o ranní lov.“ Z kufru auta vytáhl postarší muž vypreparovanou trofej pohledného šesteráka, kterou mi podal. Jsem Láďa. Průvodce.“

„Franta. Na kolik ho přišel? “

„Má to grátis. Náklady platí strana a vláda.“

„Guten Abend, Günther Fröhlich.

„Guten Abend, Franta Kocourek.“ Ukázal jsem rukou směr do zahrady, kde stál pod ořešákem stůl s pěti skládacími židlemi z našeho provozu v Zalužanech.

„Pojďte dál. Přinesu něco k snědku a napití.“ Průvodce to Güntherovi přeložil.

Vodku z mrazáku vypili dřív, než jinovatka na láhvi roztála a podobný osud potkal i láhev rumu, se kterou nám už pomohl Vojta, který mezitím dorazil.

Když nebylo chvíli co pít, Vojta zanotoval "Škoda lásky". S Güntherem se objali a Červenka s dalšími sousedy mohli porovnávat, jestli se k melodii lépe hodí škoda lásky nebo Rosamunde. Když dohulákali, dojedli na plátky nakrájenou uzenou kotletu s kyselými okurkami, kterými byla obložená.

“Máme teď hoňku. Lezou nám sem emigranti z NDR a soudruh Fröhlich v Praze domlouvá, jak to řešit. Někteří táhnou přes Maďarsko do Rakouska a ti hloupější to zkouší od nás. V Bratislavě jeden dederon přeplaval  Dunaj a když na druhém břehu jásal, že je v Rakousku, zabásli ho slovenští příslušníci." Vojta se rozchechtal. "Řekli mu, že není v Rakousku, ale v riti".

Po návratu z práce jsem něco pojedl a měl právě namířeno s Rudým právem na gauč, když Kubík vešel do předsíně.

„Tak jsem, vole, přišel k raportu.“

Ukázal trofej, kterou držel za zády. „Střelil jsem ho za poledne, vole a večer jdeme, vole, na dalšího.“

„Neměl ho střelit Dederon?“

"Jsou to děsní mrťafové, vole. Láďa není lovecký průvodce, vole, ale průvodce z Muzea dělnického hnutí. Günther nebyl ani na vojně a pušku chtěl držet za hlaveň. Na posedu, vole, kouřili, mluvili, chrchlali, smrkali a představ si, vole, ten trouba jim přesto vylezl. Günther, vole, bez míření vystřelil. Jediný co trefil, vole, tak pažbou pravý oko, na kterém má pěknýho moncla. Tohodle jsem střelil vole, za poledne u Jordánku, když se šel napít a jim řeknu, vole, že jsem toho z rána dohledal. Nezapomeň, že za preparaci mám nárok, vole, na osm set. Taky ti mám vyřídit, vole, že dolovná začíná už odpoledne. Jdeme sice, vole, ještě v pět sednout, ale jak se znám, vole, za hodinu jsme zpátky i s trofejí.“

„Takže máš i druhého?“

Kývnul. „U něj je, vole, úplně vyloučeno, že by trefil."
Dopadlo to, jak Kubík předpokládal. Günther minul, Kubík mu pogratuloval k zásahu, dovedl ho do hospody a sám šel jako dohledávat, ale ve skutečnosti dokončil bělení. My zatím trofeje úspěšně zapíjeli. Pár prázdných lahví od rumu stálo na stole jako svědci našeho snažení a Wagenknecht se lopotil s plechovým uzávěrem další láhve a s nadávkami vzpomínal na špunty.

Podnapilý Vojta mu problém vysvětlil v politických souvislostech. „Korek dovážíme za  nedostatkové devizy z kapitalistického Portugalska, zatímco hliník vyrábíme ve Žiaru nad Hronom z bauxitu ze spřáteleného Maďarska.“ 

„Tak mi hospodská podejte nůž z oceli ze spřáteleného Sovětského svazu.“

Chvíli se snažil v místě perforace uzávěr odříznout, nakonec mávnul rukou a nůž vrátil hostinské. 
„Z hliníku ze spřáteleného Maďarska bychom měli vyrábět nože a z oceli od bratrů z Ruska víčka.“

Voborský seděl vedle muzejního průvodce  a poslouchal překlady žvanění Günthera, který se rozhodl, stát se myslivcem, když má ke střílení takový talent.

Kubík se objevil ve dveřích a v ruce držel hlavu srnce a igelitku.

„Oba visí, vole, v mé stodole a tady máte játra z obou.“

Lačnýma očima sledoval, jak se tisícikoruny stěhují od průvodce k Voborníkovi a čekal na pokračování turnusu. Když se nedočkal, chytnul průvodce za rameno.

„Nezapomněls na mne, vole? Mluvilo se, vole, o osmi stovkách za každou vydělanou trofej a jsou dvě.“

„Odměna doprovodu je započtena v ceně trofejí.“

Kubík se otočil k předsedovi. „Nestrkej je do šosu, vole. Jak přijdou do pokladny, vole, tak se nad nimi zavře voda.“

„Nedělej ostudu, to se vyřeší potom.“ 

„Žádný potom. Tady mi položte, vole, tisíc šest set korun a není třeba, vole, nic řešit.“

Průvodce si všimnul zvědavého výrazu Günthera. „Naštěstí nerozumí, ale hlas nezvedejte. To dělá špatný dojem. Víte co? Přidám k těm deseti tisícům extra pro vás osm set.“

Kubík se otočil k předsedovi. "Teď je řada na tobě, vole."

Frölich se naklonil k průvodci. “Was ist das, wole?“

Ten chvíli přemýšlel. “ Das ist etwas ähnliches wie Genosse, aber viel mehr familiär.“

Kubík se natáhl jednou rukou po bankovkách a do druhé popadnul poslední štamprli rumu.

Když dojedli poslední topinky pomazané hořčicí, průvodce si vzal slovo. “Rád bych chtěl všem,  soudruzi, za mne i za soudruha z NDR, poděkovat. Bylo nám tu, soudruzi, opravdu dobře.“

Opilému Güntherovi se po chvíli úsilí podařilo postavit a ke Kubíkovi napřáhnul pravici. “Danke schön für alles, wole.“

Při loučení s průvodcem se ho Kubík zeptal. “Vole, co znamená v němčině vole?“                                  

Ten se pousmál. “ Něco jako soudruhu, ale daleko důvěrnější.“

“Tak to už, vole, do smrti vole neřeknu.“