Selské baroko K 8 Srnec

Než schůze začala, postavil jsem na dlouhý stůl se zelenými ubrusy pět lahví rumu a pět zelených a ke každé židli dal talíř s plátky šunky, gothaje, turisty a loveckého salámu. Alkohol zajistil Vojta v Hradci a uzeniny v Plané.

S hospodskou jsme je nakrájeli a ozdobily okurkou a různobarevnými plátky paprik. Za odměnu dostala dvě láhve gruzíňáku, který Vojta vyfasoval při návštěvě sovětského velvyslanectví. Volby přišly na řadu až na závěr schůze. S uspokojením jsem si prohlédl plot zdvižených paží a vydal se do výčepu k telefonu.

„Stal ses členem sdružení.“

Odpověděl mi podrážděný ženský hlas. „Rodičů a přátel školy?“

„To není Marek?“

„Ne, to je Lukáš.“

"Myslel jsem, že mluvím s Vojtou. Promiňte, mohl bych ho dostat k telefonu?“

„To sotva." Slyším šustění a po chvíli znovu ten ženský hlas, ale tentokrát už zní mnohem příjemněji.

"Pokouším se dostat horu k Mohamedovi.“ Slyším šum a pak znovu ten řízný tón, až jsem mimoděk odsunul sluchátko od hlavy.

„Jako by staří kamarádi nestačili. Podívej, jak ses s nimi zřídil. Jsi na krupici.“ Ozvala se řada nedefinovatelných zvuků a pak opilý Markův hlas. “Kdo je?“

„Franta, Vlastiboř. Jednohlasně jsme tě přijali za člena. Také jsi dostal povolenku na srnce první věkové. Odstřel začíná pozítří.“

„Dopoledne jsem byl pro tekutou munici v Hradci a trochu jsem si tam i zastřílel. Přivezl šofér tu baterii?“ Jazyk měl pořádně těžký.

„Právě ji likvidujeme jako třídního nepřítele.“

„Čest vaší ušlechtilé práci.“ Chraplavě se rozesmál. "Koukám, žes mě nakazil. Budu si na tebe muset dát větší pozor. A co ti péesáci?" Zakašlal a několikrát si odkrknul. "Udělali voliéru, jak jste chtěli?"

"Jen dvakrát větší. V tom týdnu zvládli postavit i střelnici a o čarodějnicích se poprali s místní omladinou o májku a pár holek. "

Vojta se rozesmál. " Odjakživa jako Marx tvrdím, že venkov je zárukou zdravé budoucnosti, třebaže je málo revoluční." Opakované zakašlání. "Kamaráde, já jsem snad vystřízlivěl. Za hodinku vám s tou baterií pomůžu."

Ve dveřích hospody se objevil už za třičtvrtěhodinky a před sebou nesl karton s plachetnicí. U pultu si právě připíjel Voborník s Kubíkem.  Na rozdíl od hospodské, náklad přivítali s velkým jásotem a hned ho od Vojty převzali. Ten si přišoupnul volnou židli od Moravcova stolu a bodře mě poplácal po rameni.

"Střelnici s voliérou jsme zvládli. Co naplánujeme teď?"

Moravec byl od nás na doslech a tak jsem raději ztišil hlas.

"Nejedná se o rozkrádačku?"

"Co šeptáš? Jakápak rozkrádačka. Za vaše, vlastně teď už za naše myslivecké sdružení jsem podepsal družební smlouvu s rotou pohraniční stráže z Nové Bystřice. V rámci bratrské spolupráce lidové armády s dělnickou třídou nám v rámci výcviku pomohli a obohatili tím jinak těžký život na vsi o pár druhů zábavy."

"Jenomže na voliéru použili fungl nové pletivo a na střelnici přivezli dvě automatické vrhačky ovládané na dálku. Odhaduji, že to muselo stát aspoň třicet tisíc."

Na Vojtovi jsem poznal, že to bylo mnohem víc. "Starou Jiráčkovou zavřeli skoro na rok za to, že z vepřína odnášela v dědkových velkých gumákách krmení pro jejich pašíka."

"Srovnáváš nesrovnatelné. Žrádlo nosila soukromému praseti a tak šlo o rozkrádání socialistického majetku. V našem případě šlo jen o pouhý přesun socialistického majetku z jednoho místa na druhý. A pokud jde o ty vrhačky, tak v družební smlouvě je psáno, že se na vaší střelnici budou cvičit pohraničníci z Nové Bystřice ve střelbě na běžící a letící cíle. Zrovna nedávno jeden narušitel přelétl v balonu hranici u Znojma. Netrefení se svádělo na velký vítr. Už jsem si zjistil, že z vrhačky letí holub rychlostí čtyřicet metrů za vteřinu a to je kolik kilometrů za hodinu?"

Můj výraz si vysvětlil, že to neumím spočítat a s neskrývaným potěšením to udělal za mne. "Veletucet. Tudíž letí rychleji než orkán a ten se u nás vyskytuje jednou za čtyřicet let." Nesmírně spokojen sám sebou rozjařeně mávnul na hospodskou. "Jedno orosený, soudružko. Kecám a nepiju."

"Tvoje říkala, žes na mol. To ses nebál sám řídit?"

"Za prvé, moje má sklon k přehánění. Za druhé, kdo se bojí, sere v síni. Měl jsem otravovat služebního šoféra? Mám ve zvyku se k podřízeným chovat ohleduplně. Většina z dopravky jsou kámoši a kdyby ne, od toho mám průkaz." Se zalíbením si proti světlu prohlédl obsah půllitru a pil tak lačně, až mu ohryzek poskakoval. 

 

Slunce spěchalo načervenalým oparem ke kulise lesa a prodlužovalo jeho stín, až se rozplynul v soumraku. Ptáci naráz, jakoby na povel, utichli. Vojta s dalekohledem na očích přejel pole až k rybníčku, kterému se říká Jordánek a když triedr odtáhnul, bylo na něm znát zklamání.

„ Zatím jsou v lese, nebo zalehlí v osení.“

"My jsme se uměli narodit nejen do krásné země, ale i do krásné doby. Moje babička přišla na svět s koncem minulého století. Za stejný čas, co my si užíváme mírové pohody, ona protrpěla hospodářskou krizi, odsun ze Sudet a dvě války a než jsme se z té druhé vzpamatovali, umřela. My máme práci  jistou, peněz akorát, střechu nad hlavou, dobré pití, hodné ženy. No řekni, co nám chybí?" Rozesmál se. "Zapomněl jsem na ty tvoje rohlíky. Ty se musíme ještě naučit péct, aby byly stejně dobré, jako bývaly ty od pekaře Jakeše."  

"Jaška. Milouš byl také pekařem?"

"Elektrikářem. Vyučil se u Bati."

Kolem vodárny a Holcové louce vyběhla na pole plná koza se šmolkou. Poklepal jsem Vojtovi na rameno. "Teď už jenom šeptem a bez ykavek." Netrvalo dlouho a z mlází před Žaldovo loukou, tak sto metrů od nás, vyšel i mnou obeznaný bulkař. Vojta se na mne tázavě podíval. Opatrně, aby řemen nezavrzal, jsem mu podal kulovnici.

„Klepu e, jak tenkrát na praeti a tak to imou nebude."

Rukou jsem naznačil, ať nikam nespěchá. Roček udělal několik kroků do pole a jistil. Znovu popošel a začal s pastvením. Vítr od vsi přinesl hlášení veřejného rozhlasu. Srnec přizvednul hlavu a ideálně se natočil. Vojta zamířil. "Připomíná mi partaj. Taky i neuvědomuje, že už je koro v pánu."

Po ráně se srnec prohnul, jako by mu položili pytel s mokrým zrním na záda a po pár krocích zalehl.

“Trefil jsem ho?“

„Přebij a zajisti. Dostal to na měkko.“

„Co to znamená?“

„Ránu do střev.“

„Co budeme dělat?“

„Dáme mu půl hodiny a pak  kvůli tmě k němu budeme muset. Myslíš, že to krachne?“

Vojta se podíval do nebe, jako by čekal, že mu seshora napoví. "Dávám tomu tak nejvýš rok. Naháněním strachu by se to dalo udržet i déle, ale nahoře není zájem. Koho by taky bavilo roky vládnout a být pořád chudý. Na dovolenou jezdit na Krym a na výlety moskvičem. Hlavním handicapem socialismu je, že neumožňuje těm nahoře zbohatnout. I kdyby si k penězům nějak pomohli, nesměli by to dát najevo a to je k vzteku."

"Svoláte sjezd, na kterém se usnesete, že socialismus změníte na kapitalismus?"

Vojta se rozesmál. "Je tu plno týpků, kteří se na vládnutí  třesou. Těm předáme kormidlo za slib, že nás nechají v pohodě podnikat a vysloužilým dají pořádnou penzi. S tvými známostmi v republice a s mými i v RVHP to pak bude máček."

"Pošlou sem tanky, jak v osmašedesátým."

"V Kremlu už mají chudého socialismu taky plný zuby. Ve Svazu podnikat, jsem za pár let nejbohatší muž Evropy a tavárišči si také moc dobře uvědomují jaké možnosti nabízí širá Rus."

"Nejvyšší čas jít ho omrknout."

Když jsme se k bulkaři přiblížili, několikrát se marně pokusil dostat na běhy a pak už jen vyděšenýma očima sledoval přibližující se konec. Přiklekl jsem, dýkou udělal záraz a najednou se mě zmocnil vztek. Nejen na Vojtovu mizernou ránu, ale i na myslivost, kvůli které si kazím nádherný večer zabíjením tvora, který nikomu nic neprovedl. Vztek jsem měl i na srnce, že měl místo paroží jen dvě bulky a proto musel skončit. Zlost jsem měl i na komunistické papaláše, kteří z jinak dobré myšlenky svou blbostí a strachem o koryta udělali podobného zmršence na odstřel a který se zajídá i jim. S ostnatými dráty a závorami na hranicích, záchovnými dávkami místo platů, prázdnými pulty obchodů a tupými proslovy plných frází. Jestli má Vojta pravdu a krachne to, určitě nepůjde o žádné malé úpravy, ale všechno bude naopak. Pochmurné náladě pomohlo i vědomí, že se cítím příliš stár, abych se učil nové věci.

Z kapsy jsem vytáhnul dvě smrkové větvičky a placatici. Jednu jsem smočil v ráně a vložil do pootevřeného svíráku a druhou strčil za stužku Vojtova klobouku. Láhev zůstala v mé ruce na půl cesty k Vojtovi, který koukal k lesu. "Jen jednou?"                 

Myslel jsem, že myslí ránu dýkou. "Už zhasnul." 

Z lesa se ozvalo nové kukání a Vojta ožil. "Jednou, dvakrát, třikrát," Kukačka zmlkla a Vojta zesmutněl. "Celkem čtyřikrát. To je málo."

"Na tyhle pověry se na vsi nevěří. Dneska ti zakuká jednou a zítra osmdesátkrát a obojí by stálo za hovno."

"Čemu věříte na vsi?" 

"Pivu. Komu přestane chutnat, ten tu dlouho nepobude." Vojta se usmál, popadnul placatici a já ukázal na hlavu srnce. „Blahopřeji k ulovení prvního srnce. Smrkové větvičce se říká úlomek a to, co v tobě zmizelo, byl rum."

„Tak ho máme.“ Několik hostů nám dalo najevo, abych nerušili. Potichu jsem  hospodské podal játra a pošeptal "po maierovsku".

V hospodě to nehučelo, protože všichni, včetně hospodské, naslouchali povídání dědy Herzů. Přisedli jsme k mysliveckému stolu vedle Peřiny a Maiera a kývnutím pozdravili. Děda na mne zamrkal a pokračoval ve vyprávění. „Vylodili nás v malém přístavu s pevností, který se jmenoval Modži a byl na ostrově Kin-Šin. Šli jsme na lehko, protože zavazadla zůstala ve vraku, který odtáhli do doků v Kobé. Obyvatelé ostrova, již dříve zpraveni o ztroskotání lodě, nás srdečně přivítali. Naše rota se do budovy americké Ymky už nevešla a tak nás nastěhovali do plátěných stanů, postavených na přilehlém prostranství. Ráno jsme nastoupili k rozcvičce a hned byli obklopeni houfem kluků. Děvčata chyběla. Nesměla nikam bez pozvání. Po snídani naši muzikanti spustili české písničky. Japonce nejvíc zaujala harmonika, kterou neznali. Místní si nás časem oblíbili a neschopnost se domluvit jsme nahradili všemožnými posuňky. Později jsme, rukama, nohama pozvali i odrostlá děvčata.“

„Já bych je zval jinou končetinou.“ Od propanbutanového vařiče, který si do výčepu přenesla, aby nepřišla o vyprávění, hospodská Maiera rázně okřikla.

Děda Herzů ji posuňkem poděkoval a přizvednutou rukou ukázal na svůj prázdný půllitr.
„Pohybovat jsme se mohli jen ve  vymezeném prostoru. Přáli jsme si, když už nás sem osud zavál, tuto zem více poznat, ale platila pro nás spousta omezení. Ani koupat v moři jsme kvůli žralokům nesměli. Konečně správa města uvolnila jeden ze starých chrámů a já se rád přestěhoval ze stanu do sucha a tepla. Dovnitř bylo zakázáno brát jídlo i pití a vcházet se smělo jen v ponožkách. Jednou nás při poobědní siestě vyděsilo dunění. Země se začala chvět a trvalo to pěknou dobu. Slunce zahalily mraky a do večera už nevysvitlo. Zavládla pochmurná nálada.“

Děda si vzal od hospodské plný půllitr, vrátil ji vypitý a chvíli se kochal pohledem na kopec pěny. “Umění není jen v galeriích. Je kolem nás, jen si všimnout. Za mého mládí se uhlí rozváželo koňským povozem. K nám na statek ho vozil takový udělaný uhlíř ze Soběslavi a na kozlíku vedle něj sedávala  ženská, jak se říká, krev a mlíko. On v umouněných montérkách, ona v sněhově bílých, nabraných šatech a světu pyšně ukazovala vypnutou hruď s obtisknutou černou dlaní.“

Děda se zhluboka napil a hřbetem ruky si utřel pěnu z nosu. Pokračování znám. Po zemětřesení teď přijde na řadu incident, kdy v chrámu jeden z Čechů zabije posvátného hada, potom příhoda s delikventem, kterého dozorci na vězeňském dvoře v běhu setnou, procházky po městě i za něj, při které v jakémsi křoví děda objeví oběť vraždy.

Vidím, že vyprávění Vojtu neupoutalo a tak se šeptem vracím k tomu, co teď i mě  mnohem víc zajímá. "Nestačilo by lidem umožnit výjezdy na Západ bez těch otravných doložek? Poskytnout jim dost valut, aby si tam nepřipadali jak chudí příbuzní? Vykašlat se na těžký průmysl a začít podporovat výrobu spotřebního zboží, aby bylo běžně k mání bez ponižujících front? Přestat cenzurovat média a lidem dovolit říkat, co si myslí? Umožnit drobné podnikání, soukromá řemesla a rolničení? V Kremlu máme teď Gorbačova. Ten by to podpořil jako perestrojku a ještě by za to papaláše pochválil. Proč v ústavě nezrušit vedoucí úlohu KSČ a povolit i jiné partaje než tu frašku se socialisty a lidovci v Národní frontě? Jsem si jistý, že po všech těchto změnách k lepšímu by naše partaj měla vedoucí úlohu i bez vynucení ústavou." 

Vojta se shovívavě usmívá.

"Koukáš na mne jako na blázna. Ty hranice bych přirozeně otevřel až úplně nakonec, po všech těch opatřeních."  

"Kdyby padal suchý déšť, nemusely by být deštníky. Už ses vykecal? Na nákupy spotřebního zboží na Západě nemáme valuty a sami podobné neumíme vyrobit, protože jsme vývojově zaostali. Těžký průmysl nahradit lehkým nepomůže. Nebo si myslíš, že valcíř z Poldovky stvoří barevnou televizi ala Sony? Naše partaj nemůže vyhrát volby, protože lidé při prvním výletu za Český les uvidí ten šílený rozdíl v životní úrovni. Bez cenzury bude národ zaplaven nejen pravdou, ale i všemožnými výmysly a pomluvami. Dvě generace jsme lidi učili, že co je v telce nebo v novinách je pravda pravdoucí a teď chceš tyhle naivky vystavit svobodě tisku a slova? Zavedeš svobodné volby a nově vzniklé strany voličům v kampani naslibují hory doly. My samozřejmě taky, ale je pochopitelné, že lidé uvěří spíš jim, než někomu, kdo jim čtyřicet let lhal. Dovolíš drobné podnikání a jak potom vysvětlíš dělníkům a družstevníkům propastný rozdíl v příjmech? Kdybychom podle tvých představ přece jen socialismus zdokonalili, tak papaláši pořád budou muset ctít komunisticko-františkánskou zásadu, že správný komunista musí být povznesen nad pozemskými statky. Se socialismem, ale i odbytovým oddělením v Jitoně se už předem rozluč a koukej přemýšlet o své budoucnosti. Kdo je připraven, není překvapen. A teď přestaň myslet a začni žít."

Hospodská dokončila opékání jater a začíná je roznášet po sále spolu s topinkami potřenými plnotučnou hořčicí. Je nás na to asi tucet a tak jsou játra akorát pro chuť a topinky na zasycení. Děda Herzů stihnul dokončit vyprávění o Japonsku pasáží o nenapravitelném zloději, kterému před zraky kolemjdoucích za nějakou další zlodějnu kat odříznul poslední prst, který mu ještě na rukou zbyl. Slyšel jsem to už  mockrát a i tentokrát mne napadá, co asi tak mohl tím jedním, i kdyby ukazováčkem, šlohnout. Vidím, jak si cikán Bene mimoděk prohlíží obě dlaně a když zjistil, že ho sleduju, předstírá, že si je omastil jídlem a otírá je o rukáv.                                                                                                             Vojta se ke mně naklání s rozzářenýma očima a žvýkající sanicí. "Proto jsem chtěl k vám a nikam jinam. Hospodská tady perfektně a bez řečí uklohní pro celou hospodu játra. Nadělá k nim hromadu topinek a nic za to nechce. Kdybychom nebyli blbí, takhle mohl, kamaráde, vypadat komunismus a místo toho to krachne."

"Mám pocit, jako bys mi jitonský krach i přál. Ty vaše výbory přece musí skončit jako první a potom na tom budeš hůř jak já." 

Vojta se přezíravě usmál. "Neznáš rčení, kdo dřív přijde, ten dřív mele? A tady toho bude k semletí opravdu moc, to mi věř. Bude jen správné, když si to rozeberou ti, kteří mají na vytvořených hodnotách největší zásluhy. K čemu pomohli disidenti? Akorát dělali bordel."  

Z police s nápisem Věčná loviště se na mne usmívají ti, co to mají už za sebou a mě najednou jejich výraz připomíná úsměv Jana Wericha na fotce, která se kolportovala krátce po jeho smrti. Byl na ní vzkaz, který jsem si tehdy vyložil "tak si to tady užijte".  

 

 

         

      

 

 

Autor: Štěpán Bicera | úterý 4.2.2020 12:55 | karma článku: 0 | přečteno: 47x
  • Další články autora

Štěpán Bicera

Selské baroko. K22 Tři pohřby.

Pozoruji hospodskou pečlivě točící pivo a přemítám, proč Jednota, dokud ji hospoda patřila, nenabídla také vedle desítky i dvanáctku a polotmavé. Už se nese a vidím, že rozjásaný nemusí být jen obličej, ale i chůze.

2.2.2024 v 16:16 | Karma: 0 | Přečteno: 13x | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K21 Nenahraditelné ztráty

Slunce se dotklo okrajem Svineckého lesa v místech, kde se říká Na Americe. Za pět minut se schová za špičkami stromů a po chvíli ho bude následovat i Večernice. Za spoustu let se nebeské představení téměř nezměnilo.

7.8.2023 v 7:47 | Karma: 0 | Přečteno: 43x | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K 20 Zanedbatelné ztráty

Ostře znějící výstřely nemohly být z brokovnice, ale nepřipomínaly ani rány z kulovnic. Zkusil jsem si vybavit střelbu ze samopalu vzor 58, ale od vojny už uteklo příliš času, aby se mi to povedlo. Manželce jsem namluvil,

17.11.2022 v 13:27 | Karma: 0 | Přečteno: 61x | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K 19 Přijde hic

Dvířka do dvora visela jen na horní skobě a při otevření hlasitě zaskřípala. Sténající pant jsem použil místo zvonku, ale ani po opakovaném zavrzání se Bašta neobjevil. Nezbylo, než na nevábně vyhlížející dvůr vstoupit.

23.4.2022 v 12:00 | Karma: 3,11 | Přečteno: 118x | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K18 Špitál

Šipka s nápisem onkologie nás zavedla ke vchodu do nevábně vypadajícího pavilonu, kolem kterého byly o zeď opřené tyče s cedulkami "pozor, padá omítka". Jakmile jsme vešli do vestibulu, Kubík vyvalil oči na pacientku v županu.

20.1.2022 v 13:38 | Karma: 0 | Přečteno: 132x | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K 17 New Deal

Krátce po mém zesoukromničení se mi Moravec pochlubil, že je také podnikatel. Začalo to návštěvou u soběslavského děkana, který se o jeho cestě vzhůru dozvěděl od Kubíkové a pozval si ho jako oživení nedělní mše,

2.12.2021 v 11:13 | Karma: 3,60 | Přečteno: 119x | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K16 Tak už máme, co jsme chtěli

Vlaječky a symboly OF v různých velikostech byly všude. V květináčích za okny, ve vázičkách na stolech, zastrkány za obrazy. Nejmenší byly přilepené k párátkům a zapíchány do hlavní pušek loutek myslivců na Posledním lovišti.

17.3.2021 v 8:08 | Karma: 3,30 | Přečteno: 135x | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K 15 Šťastný a veselý.

Myslivci se na povel hospodáře vyhrnuli před hospodu, ale museli uhnout, aby udělali místo přijíždějícím Mercedesům. Velký a hranatý řídil Günther a u menšího byla za volantem Alenka. Vesele nám zamávali a všem rozdali lahvičky.

11.12.2020 v 6:36 | Karma: 3,52 | Přečteno: 112x | Diskuse| Poezie a próza

Štěpán Bicera

Selské baroko K 14 Už je to tady

Děda opravdu nekecal. Krátce nato padla v Berlíně zeď. Dederoni jako v nočním prvomájovém průvodu vyrazili navštívit zapovězený kus Berlína a obdivovat prohnilý režim, kterému jejich dva slovutní rodáci věštili neslavný zánik.

28.8.2020 v 5:05 | Karma: 3,50 | Přečteno: 78x | Diskuse| Poezie a próza

Štěpán Bicera

Selské baroko K13 Pohřeb

Děda vyměnil s hospodskou růženec a fotku Marienky za kastrůlek se svíčkovou. Po posledním soustu si hřbetem ruky otřel pusu a za okoralými rty objel jazykem obě protézy. "Teď by bodlo kafe. Nějak se mi klíží zraky a nechtěl bych

1.5.2020 v 5:55 | Karma: 0 | Přečteno: 34x | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K 12 Poplatkový hon

Peřina jadrně zasakroval, když na jedné z přepravek, které za Vaškovou stodolou nakládal, sáhnul do slepičince. Popošel k plotu, kde rostlo bujné mlíčí, pár listů utrhnul a dlaň usilovně rajboval. Přičichnul a pokračoval.

12.4.2020 v 5:26 | Karma: 0 | Přečteno: 35x | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K11 Příliš mnoho Grácií

V týdnu jsem kontrahoval dodávky nábytku v Prešově, kde játra pokaždé hodně trpí. Po celodenní štrapáci referentským autem, na mne doma čekal vzkaz od Franty. Naházel jsem do sebe večeři, omluvně kouknul na manželku a zase zmizel.

24.3.2020 v 5:09 | Karma: 0 | Přečteno: 34x | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K 10 Židovská moudrost

Tři muži se potápějí bez koupacích čepic a když se vynoří, jen dva mají mokré vlasy. Jak je to možné? Wagenknecht se rozhlédl po přítomných a několikrát přizvedl obočí, aby je povzbudil k odpovědi. Pak se rozesmál a řekl:

5.3.2020 v 15:49 | Karma: 0 | Přečteno: 36x | Diskuse| Poezie a próza

Štěpán Bicera

Selské baroko. K9 Několik vět

Děda poopravil na své sošce na polici brašnu a brýle a když se posadil, zeptal se sousedů. "Kde jsem posledně skončil?" Maier byl nejpohotovější. "S rukou na ňadru. Bohužel nebyla vaše, ale soběslavského uhlíře."

28.2.2020 v 5:01 | Karma: 0 | Přečteno: 36x | Diskuse| Poezie a próza

Štěpán Bicera

Selské baroko K7 Dialektika

"Kdo nezná opilcova rána, nemá právo ožralému nadávat". Manželka na to jen zvedla oči a já raději vypadnul na zahradu. Svěží vzduch mne hryzení v útrobách nezbavil a radost mi neudělal ani přicházející Kubík.

20.10.2019 v 7:10 | Karma: 0 | Přečteno: 44x | Diskuse| Poezie a próza

Štěpán Bicera

Selské baroko K6 Na číhané

"To sedí." Zavěsil jsem a s ulehčením si oddychnul. Očividně se ulevilo i sekretářce. Nikdo nevidí rád ustaraného, nebo nasraného šéfa. "Potřebuji kalendář." Výmluvně ukázala na zeď, kde visel nástěnný od PZO Ligna.

27.5.2019 v 6:30 | Karma: 4,18 | Přečteno: 69x | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K5 Po plese

"To jsou mi fóry" ze mne tentokrát přímo vystřelilo, když na mne Máňa bafla za sloupkem plotu. "Taťka celý den nejedl. Jen furt vzdychal". "Tak si to zapamatuj a alkoholu se vyhýbej. Neměla bys ještě ležet v posteli?"

14.3.2019 v 8:58 | Karma: 0 | Přečteno: 67x | Diskuse| Poezie a próza

Štěpán Bicera

Selské baroko K4 Konference

Čest práci. Na konec diskuzního příspěvku jsem si oddychl. Povzdechnutí po stranickém pozdravu, nepatřičně zesílené reproduktory v sále působilo tak smutně, až jsem se polekal. Pohled na tupé a otylé ksichty papalášů mne uklidnil.

4.9.2018 v 11:40 | Karma: 3,87 | Přečteno: 75x | Diskuse| Poezie a próza

Štěpán Bicera

Selské baroko K3 Čurítko

"Čurítko?" Zopakovala po Jindřichovi jeho stará. Zatímco z Kubíkových úst slovo zaznělo pyšně až bujaře, v jejím podání přetékalo štítivostí. Na podlahu položila tašku s nákupem a prstem přejela po rámu zrcadla.

30.8.2018 v 12:37 | Karma: 0 | Přečteno: 53x | Diskuse| Poezie a próza

Štěpán Bicera

Selské baroko K2 Hospoda

"Přiznáš už tu barvu?" Voborník zvedá oči ke stropu a sám zkroušeným výrazem naznačuji bídu v kartách. "Bude to žebrák". Cikán s povzdychnutím pokládá vějíř karet na stůl. "Bene, tak ho máš." S úsměvem plácnu do listu: "Větší!"

27.3.2018 v 13:35 | Karma: 6,20 | Přečteno: 101x | Diskuse
  • Počet článků 991
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1289x
Jsme jako hokejoví brankáři. Naučili jsme se bez masky do střetnutí nechodit a jací doopravdy jsme, je těžko zodpověditelná otázka i pro nás samotné.

Seznam rubrik