Selské baroko K6 Na číhané

"To sedí." Zavěsil jsem a s ulehčením si oddychnul. Očividně se ulevilo i sekretářce. Nikdo nevidí rád ustaraného, nebo nasraného šéfa. "Potřebuji kalendář." Výmluvně ukázala na zeď, kde visel nástěnný od PZO Ligna.

"S měsíčními fázemi." Přinesla svůj stolní, popsaný poznámkami. Prázdné kolečko v něm bylo na pozítří a tak  nezbývalo, než sebou hodit.

„Spojte mne s krajem a chtějte zase soudruha Marka. Vojtěcha.“

Do Vlastiboře jsem vyrazil ještě ten večer. Jak se dalo čekat, Venca Maier byl v hospodě a vedle něj byla i volná židle.

„Poraď, kde se dá na tutovku střelit divočák. Musím na něj s tím papalášem z kraje."

„Dej mi svátek. Prvně v životě jsem v duchu smeknul před někým, který mě přepil a ona se z něj vyklube taková svině."

"Jak bys s ním mohl držet krok, když tihle trénují zadarmo. Jen co se jim zásoby ztenčí, z Jindřichova Hradce připlují plachetnice a z Madety připutují kostky másla."

"K čemu máslo?

"Na impregnaci pajšlu. Promastí vnitřnosti a alkohol proteče, aniž by se vstřebal."

"Další křivárna. Tenhle podraz bych mu ale odpustil, i když nevím, proč potom chlastat." 

"Znáš jiný?"

"Z táborské hygieny mi dobrá známá avizovala, že mě musí po neděli přepadnout. Nedovedu si představit, že by mi velekurník zavřeli. Jak jednou zkusíš být sám sobě pánem, už nemůžeš být zaměstnancem." Zhluboka se napil. "Když tak pilně trénuje, měl by vědět, že v opilosti se leccos plácne a druhý den to mrzí." Rozzářily se mu oči. "Sám mluvil o brzkém krachu režimu. Co by tomu řekl, kdybych to na něj prásknul?"

"Řekl by, že schválně provokoval, aby ses uvolnil a mluvil pravdu."

"Stejně bych to neudělal. Udávat dokážou jen tyhle svině." Odevzdaně mávnul rukou. "Tu si polož na krmeliště.“

"Nemůže být na újedi a současně se z posedu střelit. Domluvil jsem lov na pátek večer a čeká, že si jednoho odveze.“

„Když ho přemluvíš, aby kontrolu zrušil."

"Zkusím to."                                                                    

"Je myslivcem?“

„Vypadá, že o tom něco ví.“

„Tihle rozumí všemu, protože se jim nikdo neodváží říct, že se pletou. V oboře mají tenhle pátek naháňku pro jeho třídní nepřátele a tak nebude problém lončáka sehnat. Položím ho k újedi na Americe. Buďte tam přesně v půl osmé a když zaručíš, že kontrola nebude, tak vám to sehraju jako v Národním. Divočáka položím na újeď Na Americe tak, aby nebyl z posedu vidět. Bude vyrušený, tak ne abys ho potom k němu pustil. Až sednete, chvilku počkám a potom přitáhnu za provázek papundeklovou siluetu prasete. Vím o vyhozeným šasi kočárku a tak to nebude problém." Venca zvednul oči ke stropu a vydal zvuk, po kterém se na něj všichni, včetně hostinské udiveně koukli. "Takhle hladově vám tam zachrochtá."

"Na kazatelně na Borech by bylo příjemněji. Na víkend hlásí kosu.“

„Komouše na kazatelnu?" Rozesmál se nad tou krásnou vidinou. "Tam se tímhle sněhem osobákem  nedostaneme. Aha, ona ti nepasuje Amerika. Tak tomu říkej před ním třeba Sibiř.“

„Nemusím tomu říkat nijak. Jde mi jen o to, abychom na frajplace nezmrzli."

"V půl osmé sednete, vzápětí vám tam přijede lončák jak na zlatém podnose a za čtvrthodky ještě nikdo nezmrznul." Rozjařeně znovu zachrochtal.

"Nedělej tam žádnej balšoj těátr, aby nám oběma nespadla opona! Bylo by pak nejen po balšom kurníku, ale u mně i po malenkoj kariére.“

„Největší tyátr nám předvádí právě tihle, tak proč jim to jednou neoplatit.“
Jen co jsme vjeli na polní cestu, řidič z kraje začal naříkat, že volha není traktor a Vojta mu chlácholivě položil ruku na rameno.

„Vloni jsem byl s delegací esčéespé na exkurzi v eseseser. Zavezli nás i do vesničky u Moskvy, kde měli všechny cesty mezi širými lány vyasfaltované. Snížili spotřebu pohonných hmot, zvýšili rychlost přepravy a nehuntovali techniku. Od eseseser se musíme pořád učit.“

Vzpomněl jsem si na Maierova slova o největším tyátru a rázem ze mne spadly poslední výčitky z nachystaného představení. Nebyla to Potěmkinova vesnice?"

Řidič se pousmál a sám jsem si pomyslel, že na kávé nebudou jen blbci.

"Jmenovala se Aurora."

"Křižník jako křižník."

Vojta poklepal řidiči uznale na rameno a ke mně prohodil: "Na kávé jsme všichni vzdělaní."

Zaparkovali jsme na plácku za rybníkem. Řidič sklopil sedačku, zesílil rádio a z tepla kabiny sledoval, jak mizíme po hrázi v mrazivé tmě.

„Tohle je akurátní rybník a na klidném místě. Divil by ses, kolik je u nás na kávé tichých bláznů. Protože nemáme čas vysedávat hodiny u vody, tak chodíme na Dehtář. Dáme baštýřovi vědět, kdy přijdeme, ten den nezakrmí a když u zásobníků nahodíme, do hodiny máme pytel kaprů. Bohužel po hrázi vede cyklostezka, která se nedá někam přeložit a tak jsme u všech projíždějících za vyžírky a přitom nám jde jen o ten zážitek. Sám třeba všechny ryby rozdám známým.“

"Tomuhle se říká Počátek a patří našemu sdružení. "  

"Mohu tě naučit lovit na dírkách. Zkusil jsem si to s kyjevskými tavárišči na Dněpru."

 "Lovíme ho před Velikonocemi a lovit bych sem nešel. Až by tu kapry vytahala vydra, všichni by si mysleli, že jsem je sám sežral a teď už potichu.“

Jen co jsme vylezli na posed, Vojta si vzal ode mne dalekohled a dal se do prohlížení mrazivé scenérie. Vydržel to pár minut, pak se schoulil a sedátko začalo vibrovat.

„Jsem zmrzlý jak sobolí hovno.“

„ Máš mít hubertu.“

"Neříká se hubertus?"

"Na poedu e vynechávají ykavky. Ty jou nejvíc lyšet."

"V eeeer..." Položil jsem mu dlaň před pusu, protože v mlází zapraskalo a vzápětí se ozvalo Maierovo nepříliš povedené zachrochtání. Následovalo věrnější chrochtnutí a z mlází vyjela tmavá silueta prasete. Vojta přiložil k očím dalekohled a sedačka se začala chvět o něco víc. Ukázal jsem prstem na kulobrok, ale Vojta zavrtěl hlavou.

Namířil jsem kříž puškohledu do kořenu dubu a jen co padla rána, Vojta se rychle vztyčil. Za rukáv jsem ho vrátil na sedačku. "K úlovku se nechvátá, nebo mi tak věříš?"

"Na kávé nevěříme ani sobě."

Vzal jsem si od něj dalekohled a kouknul k újedi. " Leží." Ze šosu hubertusu jsem vytáhnul placatku. "Tak na lovu." Vojta přičichl a uznale pronesl: "Hmm, ararat.  Tím jsme měli začít". Pil tak dlouho, dokud něco teklo a znovu se napřímil.                                                                                

"Řekl jsem ti, abys nechvátal. Kdyby nebyl zhaslý, bylo by o program na zítřek postaráno."

"Zítra jsme na konferenci v Táboře."

"Víš, že mne delegovali?"  

"Na kraji víme o všem. Četl jsem i tvůj diskuzní příspěvek."  

"Tentokrát chci připomenout princip sjezdů. Podle Marxe by se na nich měl odstraňovat rozpor mezi vývojem výrobních sil a vztahů a místo toho je tam jen všeobecná chvalírna a slibotechna."

"Jaškovy rohlíky bylo lepší téma. Chtěli ti to rozumování vymluvit úřední cestou, ale slíbil jsem jim, že ti to přátelsky vysvětlím." Pobaveně na mne kouknul. " Umírajícímu je lepší pravdu neříkat a ani tobě by  neprospěla. Pochopil bych to, kdyby ses chtěl dostat mezi disidentskou šlechtu, To bych ti zase vysvětlil, že nemáš žádnou šanci. Oficiálně je dostává Havel  jako honoráře za své divadelní hry a proto se k němu disidenti tak mají. Až se mezi nimi strhne boj o místa na výsluní, tak to teprve bude mela. Koryta také nebudou stačit pro všechny a tak se o ně porvou jako feny."

"Vidím, že bys byl dobrým myslivcem."

"Taky nemáte rádi Havla?"

"Nemyslivec by řekl, že se porvou jako psi."

"Asi to bude tím, že jsem třikrát rozvedený."

"Když jsi o krachu režimu mluvil na plese, myslel jsem, že jen úmyslně provokuješ."

"Socialismus je pohádka ovčí babičky. Lidé jsou sobci. Proto nikdy nebudou na společném pracovat se stejnou chutí, jako na vlastním. Dva stejné jedince nenajdeš a přesto nás komunismus chce zglajchšaltovat na stejnou úroveň. A mohl bych pokračovat."

"Nemělo by se právě tohle řešit na konferencích?"

"Svět chce být klamán. To přece dobře víš." Vojta s úsměvem na tváři pokynul směrem k újedi. " Jako iluzionista jsi mi mnohem milejší."  

"Chceš snad říct.....?"                                                                                                                               

Vojta se blahosklonně usmál.                                                                            

"Venca blbě zachrochtal?"                                                                                                                          

Hlasitě se rozesmál. "Praseti vrzala kolečka. Koňak ve mně dohořívá a tak hrrr do hospody." 

Jen co jsme slezli s posedu, z mlází k nám zamířil Venca Maier. „Seděl jsem u Počátku a uslyšel ránu. Komu patří úlomek?“ Vojta mi kývnutím potvrdil pokračování prokouknuté komedie a tak jsem sebral smrkovou větvičku z Vencova klobouku a zastrčil si ji za lem beranice. “Střílel jsem sám. Vojta není myslivcem.“

“Co není, může být. O prasátko se postarám. Auto mám nedaleko.“ 

Ve dveřích hospody na nás přívětivě dýchlo zakouřené teplo. Wagenknecht kouknul na klobouk a potřásl mi pravicí. "Kde máš játra?"

„Objevil se tam Venca a tak jsme hnali do tepla.“ Prosklenými dveřmi kouknul k terase. "Pospíšil si a nese je."

Ve škvíře dveří se ukázala napřažená ruka s pytlíkem jater a po ní se objevil spokojený obličej Vency. Mávnutím pozdravil kamarády u mysliveckého stolu a hospodské za nálevním pultem podal zakrvácený pytlík. "Jako obvykle, pěkně po Maierovsku." Než se posadil, zajel pravou dlaní pod žeberní oblouk. “Couvly a tak kořením nešetřete.“

Naklonil jsem se k Vojtovi. “Venca říkal, že se na něj chystá nějaká kontrola. Nemohl bys ji zrušit?"

"Zařídím, že bude bezzubá.“

Kubík položil před dědu Herzů zelenou. “Popojedem z Vladivostoku?“

„Popoplujem.“ Děda zvedl skleničku, přivoněl a naráz ji do sebe vyklopil. „První noc jsme spali ještě ve vlaku, ale hned ráno nás rozvezli po ruských pevnostech. Čekání na loď bylo dlouhé a tak jsme čas krátili výlety do města a koupáním v moři. Vladivostok se nám nelíbil. Jedině hlavní třída, Světlanskaja, na které byly umístěny i štáby spojeneckých vojsk, svými čajovnami, kavárnami a drobnými obchůdky trochu vylepšovala jinak mizerný dojem. Kromě velení našich vojsk, tam byli ještě Američané, Angličané, Japonci, Číňané, Italové, Holanďané, Portugalci a samozřejmě Sověti. Vojenské velitelství tehdy měli pod velením zrovna Čechoslováci a díky tomu se pátého července 1919 uspořádala velkolepá oslava památky velkého národního hrdiny a patrona našeho pluku Mistra Jana Husi. Vysoko nad přístavem, na hranici z mohutných klád, jsme postavili majestátní sochu mučedníka, uvázaného u kůlu. Na hlavě mu nechyběla ani ta pověstná papírová koruna s čerty. Po setmění zazářila na nebi červená světlice a po ní započal nádherný ohňostroj. S posledním rozprskem vzplála hranice a po ní se rozhořely ohně kolem celého Vladivostoku. Na molu česká kapela spustila „Čechy krásné, Čechy mé“ a do zálivu vpluly spojenecké křižníky, ozdobené osvícenou vlajkoslávou a pálily dělostřelecké salvy. Dojemná chvíle, kdy malému národu a jeho velkému synu, byla vzdána tak okázalá pocta. Koncem července dorazila americká loď Heffron, do které se vešlo tisíc dvě stě pasažérů a posádku tvořilo třicet pět mužů. Těsně před vyplutím se s námi přišla rozloučit delegace z vlasti. Vedl ji prozatímní náčelník Vladivostoku generál Čeček. Zpravil nás o státním převratu, politické situaci a hlavně, že máme republiku. Svou, za kterou jsme trpěli a mnozí i dotrpěli. Většina z nás se rozplakala. Nakonec jsme zapěli hymnu a slova, kde domov můj, popisovala věrně naší situaci. Sbohem veliká Rusi, sbohem drazí kamarádi, kteří jste zde našli hrob. S ranním úsvitem, již uprostřed širého oceánu, jsme přivítali nádherný východ slunce. První dny plavby jsme trávili kvůli dusnu na palubě a sledovali, jak první důstojník do velké mapy zapisuje pomalý pohyb naší lodě. Mířili jsme pro náklad rýže do Šanghaje, tu jsme měli vyložit v Aténách a vylodit nás měli v Terstu. Čtvrtý den plavby japonskými výsostnými vodami však zesílilo vlnobití.“
Děda se usmál, když si všimnul, že hospodská přenáší vařič z kuchyně na nálevní pult a jazykem si olíznul rty. “Teď je pravá chvíle na aperitiv.“

Vojta udělal rukou široký oblouk. “Becherovku pro všechny.“

Děda se zatvářil spokojeně. „Obloha byla bez mráčků a přesto se vlny stávaly od hodiny k hodině hrozivějšími. Zpočátku jsme brali vlnobití jako  zajímavou podívanou. Postupně ale naše obličeje vážněly a když se na obzoru ukázala vlna obřích rozměrů, rychle jsme zmizeli v podpalubí. Nezatížená loď se stala doslova hříčkou oceánu. Uvázali jsme se řemeny ke kavalcům a zvraceli, i když už nebylo co. Pod tlakem vln se loď vždy nejdříve potopila, aby vzápětí jako špunt z moře vyskočila a tak pořád dokola. Když se lodní šroub dostal nad hladinu, už tak pekelný rámus doplnil nepopsatelný rachot a lodní sirény dávaly světu poslední sbohem. Nebáli jsme se smrti. Těžké jen bylo, jejímu příchodu  bezmocně přihlížet. Dva dny nikdo na naše SOS nereagoval a třetí noc se ozvala strašná rána. Příď se prorazila o podmořský útes a útroby se začaly plnit vodou. S rozbřeskem se moře trochu zklidnilo a major Beneš se vydal do kabiny kapitána. Ožralá americká posádka ležela na podlaze a kapitán chrápal v posteli. Jak vlny s lodí houpaly, mezi nehybnými těly se kutálely sem a tam prázdné láhve od kořalky. Po dlouhém třesení se podařilo kapitána probudit a začalo se volat o pomoc jménem československých vojsk. Netrvalo dlouho a byla zachycena odpověď z Tokia. Ne pro americkou loď, ale pro Čechoslováky byly zahájeny záchranné práce.“

Vojta využil dědova napití a ťukl si s myslivci becherovkou.

„Další ráno zakotvily vedle ztroskotaného Heffronu dvě lodě s technickým vybavením a jedna osobní, která nás vzala na palubu. Než jsme odpluli, zvědavě jsme sledovali práci potápěčů, kteří zjišťovali rozsah škod. Stačilo, aby se prolomilo ještě jedno pole, voda by vnikla ke strojům a s námi byl konec. Snad pomohlo, že jsme před odplutím z Vladivostoku zapěli "vzhůru plavci, na palubu spějme, k odplutí se blíží hodina, v ruce božské již se odevzdejme, z dáli nám kyne drahá otčina". Snad andělé boží se přimlouvali za naší záchranu u trůnu Páně. Možná duchové zemřelých bratří z celé širé Rusi se zvedli na protest u Pána Všehomíra a vyprosili naše životy. Kdo ví. Moře bylo klidné jako beránek a jen zpustošená loď byla důkazem prožité hrůzy. Dobrou chuť vespolek.“

Jako první měl prázdný talíř Kubík a dojídal se topinkou. „K najedení, vole, to není, ale k potěšení půlnebíčka to postačí.“

I Markovi vytrávilo a hromádka jater v něm rychle zmizela.

„Jak je možné, že tu máte takovou pohodu?“

Pokrčil jsem rameny. 

„Jak se dá pořídit lovecký lístek?“

„Obrať se na Myslivecký svaz. Kurz se dá dělat i dálkově.“

„Vezmete mne mezi sebe?“

„Nejdřív vyřiď lovecký lístek.“

Hospodská už měla všechny talíře odnesené, jen Manhof se v jídle pořád šťoural. „Játra jsou filtr těla a tak v nich zůstane všechna ta chemie, kterou divočák na polích sežere. Fungicidy, herbicidy, insekticidy, mořidla i hnojiva.“ Sousto převaloval v puse, jako by jedl  rybu.

Maier pokynul hospodské, která měla na pultě roztočenou řadu půllitrů. “Sem s tím nezdravým pivíčkem.“

Manhof najednou vyvalil oči a zalapal několikrát po dechu. “Pamatujete si číslo pohotovosti?“

Wagenknecht nad ním zavrtěl hlavou. „ Aby ne, po tolika představeních.“

„Volejte ji hned, jak to se mnou sekne. Pak půjde o vteřiny.“

Vojta přizvednul udiveně obočí.

„Klídek. Dostal k abrahámovinám knihu o zdraví a přečtení s ním tohle provedlo.“

"Mně se něco podobného stalo po prostudování Leninových spisů."

Hospodská se v naprostém klidu otočila k polici za nálevním pultem pro láhev slivovice. „Medicína se už nese.“

Před napitím se Manhof obrátil se zvednutou štamprlí k polici s figurkami myslivců. “Na brzkou shledanou.“