Selské baroko. K22 Tři pohřby.

Pozoruji hospodskou pečlivě točící pivo a přemítám, proč Jednota, dokud ji hospoda patřila, nenabídla také vedle desítky i dvanáctku a polotmavé. Už se nese a vidím, že rozjásaný nemusí být jen obličej, ale i chůze.

"Dlouho jste tu nebyl." Půllitr s nápisem Budvar je podobně jako ona buclatý, ale na rozdíl od ní, stejně jako tácek pod ním, září novotou.

"Když koukají na korunu tihle". hodila hlavou k oknu na náves," tak za to může jejich selská nátura. Takoví boháči, jako vy s Vojtou, mohou být povznesení nad mrzkým mamonem."

Vedle sklenice umístila misku s hromádkou bramborových lupínků z nedalekého Choustníka. "To je pozornost podniku." Pomalu dělá čárku tesařskou tužkou, na které je místo obvyklého Kohinoor, zlatým ozdobným písmem napsáno Budvar.

Místo popírání členství v horní desítce tisíc mlčky přemýšlím, zda je sněhobílá pěna proti své vůli požírána žlutohnědým mokem, nebo zda se po krátkém zpěnění sama raději vrací do původní podoby. Ze mne přetočení politiky stvořilo majitele podobně napěněného konta a všemožné starosti mě požírají nejen zespoda. Částka na kontě, kterou pokládám jen za zástup náhodně seřazených číslic, bude s velkou pravděpodobností také jen dočasná a tak si na ni raději nezvykám. K hracímu automatu v rohu šenku se staví cikán Bene a do otvoru strká jednu minci za druhou. Lehko je na sociálním úřadě nabyl a teď je podobně pozbyde. Spadnou do kapsy nějakého milionáře, kterému tyhle věčně hladové krabice patří. Hospodská rázně smetla neexistující drobky z rovněž firemního ubrusu a zarputilým pohledem si vynutila, abych něco řekl. 

"Kam zmizelo Poslední loviště?"

"Koukám, že jste dlouho nebyl ani ve vašem klubhauzu."

Má pravdu. Stejně jako jsem dlouho nebyl na posedu, nebo na šoulačce. Hospodská nade mnou mávne rukou podobně, jako to dělá poslední dobou manželka. Při otočce narazí poprsím do přicházejícího Kubíka a na vyhrknutou omluvu uslyší "bylo mi potěšením".

Trochu se odsunu a kývnu na pozdrav. Před zkoumavým pohledem zakryju obličej dlaní, kterou  zamítavě zatřepu, třebaže by se mi po sdělení brzkého konce možná ulevilo.

"Vypadáš hrozně, ale na umření to nebude. " Palcem ukázal na cikána Bene a potom na mě. "Kdo přichází snadno k penězům si na nové ceny snadno zvyká. Sám si také nestěžuji. Tvoje bývalka", tázavě na mne kouknul a pokračoval, až když jsem označení mrknutím potvrdil, "má ještě o něco lepší nápady, jak ty. "

"Vylepšila čurítko, nebo ti na něm předvedla extra polohu?"

Jindra se zasmál. "Zatímco tys navrhoval, abych pohřebákům avizoval za provizi budoucí mrtvoly, tak ona to vzala z druhého konce."

"Přes porodnice?"

"Ještě dál. Založili jsme spolu seznamku."

"Ona je dá dohromady a ty jim zaručíš, že se jeden z nich krátce po svatbě nestane pozůstalým."

Jindra na mně spočinul shovívavým pohledem, jaký často vídávám u Vojty. "Moravcovo renomé sem láká i velmi bohaté maníky a o takové nám jde. Protože čas jsou peníze, dají se Danou snadno přesvědčit k prohlídce u mě, která je bez čekání. Pokud patří k těm, co se už blíží k řece, no jak se jmenuje, ta s převozníkem Cháronem?" Očima marně hledal na stropě nápovědu. 

"Styx, ale u tebe by se měla jmenovat Styk."

"Neustále žasnu, co všechno víš. Prostě, když to mají za pár, tak mají šanci stát se našimi klienty. Dana mě naučila jak se mám vyptávat a ty jsi posloužil jako příklad."

"Chceš říct, že ti kladla řadu otázek, na které jsi za mě odpovídal?"

"Jen to, co se po vsi povídá. Ty otázky jsem si musel zapisovat a můžu ti je ukázat." Začal hledat po kapsách. 

"Nechci. Na podlosti jsem sice tupý, ale ta nejdůležitější bude určitě o stavu bankovního konta."

"Už jsem to u několika vyzkoušel. Nevěřil bys, jak na rozdíl od tebe, se tihle boháči rádi chlubí."

"Do výnosného claimu jim nastrčíte zlatokopku a pýchu ztrestáte ženitbou."

"Sympatickou slečnu jim naordinujeme jako medikament. Kde, co a jak masírovat se dozví od Dany po zaplacení zápisného." 

"Kterou nazvala Eldorádo a masírovat učí v podbřišku."

"Bonanza a začíná se na stehnech."

"Jste horší než Moravec. Ten poskytne polonebožtíkům za pětistovku pytlík meduňky, zatímco vy je připravíte o všechno."

"Láska je lék zpívá i Matuška. Do hrobu si to nevezmou a před neodvratným koncem si díky Bonanze aspoň trochu užijí. Pacient skoro nahý, ona skoro oblečená. Pár šikovných dotyků a ruka je v rukávě." 

"Popsal bych to precizněji."

Zavrtěl hlavou nad mým plným půllitrem bez pěny, mávnul směrem k výčepu a rázně zavelel: "Dvakrát velkého. Bez ruma není šturma." Kouknul ke dveřím, stejně hlasitě počet navýšil a ke mně šeptem dodal. "Tvůj kámoš vypadá o moc líp."

Vojta zamířil nejdřív k výčepnímu pultu, kde sebral nedočepovaný půllitr a nad nalévanými rumy zvednul palec. Sednul si do čela stolu štamgastů a sousední židli významně odsunul. Omluvně jsem kouknul na Jindru a přesunul se k Vojtovi. "Jde nám o kejhák a ty z toho máš snad radost."

"Život jde dál a já také. Na čas teď zmizím do terra inkognita. Téemá ti přenechám a abys to neměl tak snadné, z tvého konta jsem si na nějaký čásek vypůjčil, co jsem do něj nezištně přihrál." Posunul ke mně velkého ruma a svou sklenkou na něj poklepal. 

"Takže, cos mi dal, to sis vzal?"

"Vypůjčil. Nechtěl bys podobně vymést konto T.M.A a vyrazit se mnou?"

"To vyschlo. Půl mega skončilo u bývalého šéfa péenpé, co jsme mu říkali dýně. Dal jsem to k soudu. Ten mi za patnáct tisíc sdělil, že majitel obchodu zbankrotoval a kde nic není, ani TMA nebere. Najmul jsem vymahače a ti zjistili, že žije v nějakém rozlehlém statku u Kutné hory, Za vysokým plotem zakončeným ostnáčem parkují dvě luxusní fára, běhají tři dogy a na zvonění se nereaguje. Mám pokračovat?"

"Posloužím znovu jako hodný strýček Váňa. Nezaplacené soupravy odepiš v účetnictví jako neopravitelné reklamace, jinak za ně ještě zaplatíš daň z příjmu. Pamatuješ partu zápasníků, kteří mi pomáhali při dražbách? Jejich vizitku najdeš v hromádce navštívenek ve spodní zásuvce psacího stolu. Na tuhle bandu všechny nevymahatelné dluhy převeď. O prachy přijdeš tak jako tak, ale aspoň neudělají radost odběratelským kurvám a až se to mezi nimi roznese, budou raději dlužit jiným. To je moje předposlední rada."

"Nebalíš to s tvými známostmi příliš brzy?"

" Divil by ses, kolik mých známých se už přesunulo do hic sunt leones, Co k rozkradení dáno, je vytunelováno. Z porevolučního rauše nastala všeobecná kocovina a tu se vláda snaží krotit sociálními dávkami, aby nepřerostla do nové revoluce. Jenomže zapomíná, že kapitalismus s lidskou tváří je stejný nesmysl, jako když tuhle masku chtěla Dubčekova parta napasovat na socialismus." Jedním lokem polknul velkého ruma. "Všimnul sis, jak se zaměstnanci změnili? Když jsem firmu zakládal, tak víc jak stovka pokorně ve frontě doufala, že zrovna je si vybereme. Teď ve srovnání se začátkem dělají polovic a chtějí za to dvojnásobek." Zaklonil se, aby do sebe hodil i toho mého. "Lidi se musí bát. Přírodních pohrom, nemocí, smrti, hladu, vězení, války, nezaměstnanosti, berňáku, šéfa..." Přerušil kázání, aby se nadechnul a vyprázdnil novou porci rumu, které u nás bleskurychle přistály. "Kde jsem skončil?"

"Tam, kde jsi před léty začal. Bát se musí i celníků při nákupních cestách do spřátelené ciziny, udavačů, poldů ..." 

Spokojeně pokýval hlavou. "Pracovitých by si měl stát vážit jako včelař včel. Vlády Evropy se bohužel starají víc o trubce a to tuhle civilizaci časem zničí, jako to kdysi pohřbilo Starý Řím. Z krachujícího kontinentu proto prchám k barbarům, kde platí sice kruté, ale spravedlivé zákony přírody."

"Prozradíš kam?" 

Vojta kouknul z okna na náves. "Koukám, že už budu muset letět."

"Na něco jsem se ptal."

"Skončím asi v nejčernější Africe. Nechceš se přidat?"

"Tam mají mouchy tse tse."

Prázdnou štamprlí klepnul do mé plné  a pak ji významně zvednul směrem k hospodské. "Piješ, jako by tě už nějaká kousla." 

"Spíš se mi zdá, že nějakou slyším."

Vojta se zasmál. "Říkám, že musím letět."

Vrčení rychle sílilo. "Přilétla pro tebe helikoptéra?"

"Vírník."

Otočil se k hospodské. "Mizím za kopečky. Mějte se tu dobře a bděte. Rumy zaplatí kámoš."

Hospodská mávnula rukou. "Berte je jako přání šťastné cesty. Kam máte namířeno?"

"Ještě nevím. Z terasy mi ale na tu dlouhou štreku můžete pro štěstí zamávat."

Kolem pilota, který čekal pod pomalu otáčející se vrtulí v mírném předklonu, proběhla v bezpečném odstupu Manhofová a na schodech se málem srazila s Kubíkem, který se na ten podivný stroj šel s cikánem Bene podívat zblízka. 

Vojta mi s bohorovným klidem podal ruku, zatímco sám jsem pravici strčil do kapsy.

"Čekám na poslední radu."

"Spíš varování. Tvoje bývalka tu chalupu nekoupila, stejně jako není rozvedená, ani bezdětná. Její celá rodina pracuje u dnešní Geheim Staat Polizei a ta si to stavení po té zavražděné pronajala. Byla poslaná na nás a tuším, že nejen ve službách svého zaměstnavatele. Jazyk měj proto na uzdě."

"Jak tohle můžeš vědět?"

"Když jsi se o ní zmínil, dodal jsi, že všechny ženské po čtyřicítce jsou různě opadané zříceniny a tyhle dvě Dany, že jsou jako kopie. Mezi společnými opadaninami jsi uvedl i strie. Ty se dělají při těhotenství, ale tebe přece obvinila, že můžeš za její neplodnost. Tak jsem se raději u starých známých na Bartolomějské optal a tohle se dozvěděl. Co všechno jsi už prozradil?"

"Kubík to udělal za mě a určitě vyslepičil daleko víc, než sám vím. Kolik lidí tahle hračka uveze?"

Překvapeně na mě kouknul. "Chceš snad říct...?"

"Odběratelé neplatí. Zaměstnanci zlenivěli. Objednávek je kvůli Polákům čím dál méně. Všichni mi jen lžou nebo závidí a někteří obojí. Ti, kteří šli po tobě, teď půjdou po mně."

"Možná by tě to uvezlo, ale táhnu s sebou loďák a to by ses už nevešel. Až zakotvím, sdělím adresu. Z opatrnosti jen zeměpisnou délku a šířku a obě povýším  o sedm celé devět stupňů. Narodil jsi se  sedmého září, tak to nezapomeneš.  Abys nezapomněl. že to máš připočíst, tak k tomu ti poslouží krevní skupina s Rh faktorem, kterou máš bé plus. Takže see you next time." Vyndal mi pravou ruku z kapsy, mocně s ní zatřásl a přitom se rozchechtal. 

" Nepřemýšlej, jak můžu tolik vědět a buď o to víc na pozoru."

"Připadám si jak nahý."

"Poslední rada jako prémie. Vyhýbej se trní." 

Ty to umíš řídit?"

"Pilotovat. Mám průkaz i na helikoptéru a sportovní letadla. V Africe je to stejně nutné, jako tady řidičák." Vojta kouknul na můj udivený výraz a zazubil se. "S touhle hračkou dolétnu akorát  k jednomu letišti." Pobaveně mávnul na nervózně přešlapujícího pilota. "Tenhle mým autem dojede k budějckému nádraží, kde ho předá mé manželce. Pak se železnicí přepraví do jednoho města, kde si na letištním parkplatzu vírník převezme. Perfektně zorganizováno jako pokaždé."

Došel k pilotovi, poplácal ho po rameni, z kufru auta vytáhnul objemný kufr, společně ho umístili do kabiny vírníku a pak nám rukou nad hlavou několikrát zamával.

Hospodská si stoupla vedle mě a Vojtu jsme doprovázeli podobným pohledem, jakým před zhruba stoletím sledovali Francouzi Blériota nad Kanálem. Z obdivného zaujetí nás vytrhla Manhofová, která do mě nejdřív bokem drbla a pak hospodskou chytila za loket. "Hned zavolejte záchranku. S tím mým je to tentokrát opravdu zlé." 

Kubík, který si vzal na terasu štamprli rumu, ji podal zpanikařené Manhofové. "Bude to jako předevčírem. Váš má sice tenkou, ale o to delší svíčku."

Když vírník zmizel za siluetou lesa Doubí a Manhofová odtlačila hospodskou k telefonu, pustil se Kubík do popisu posledního zážitku.

"Na Manhofa lezla nějaká viróza a tak se začal opakovaně měřit. Teplotu zapisoval na papír a po několikátém měření ho napadlo, dát to do grafu. Když ho protáhnul zjistil, že za čtyři hodiny bude mít pětačtyřicítku horečku a poslal pro mě. Tak jsem mu poradil aspirin a on pro jistotu spolknul dva. Než jsem dopil pivo, co mi za odměnu jeho stará načala, začala jít teplota dolů. Zapisoval ji dál do grafu a než jsem dopil druhé, tak zjistil novým protažením, že za dvě hodiny bude tuhej jak rampouch." Zaklepal si na čelo právě v momentu, kdy se Manhofová objevila na terase. "Záchranka je už na cestě a na rozdíl od vás mě berou vážně."

"Tak to se na jejich výrazy půjdu podívat. "

"Přidám se." U pultu jsem zaplatil i ruma Manhofové a hospodská nás z vyprázdněného výčepu doprovázela smutnýma očima.

Manhofová šla tempem, které bych u její postavy nikdy nečekal a Kubíkovi takové spěchání dělalo ještě větší problémy než mně. 

"Teta zpomalte, nebo budou mít pacientů víc."

"Bojím se, že žádného."

Manhofa ležícího v malé kouzni s darlingem prohlásil Kubík za mrtvého, jen co na něj kouknul. Chvíli nechápavě vrtěl hlavou a pak několikrát s krátkými pauzami nasál vzduch. Rozhlédnul se a podíval se i za a pod domácí vodárnu.  "Cítím benzín."

Ukázal jsem na kabel v zásuvce. "Čerpadlo je na elektriku." 

Ubrečená Manhofová natáhla krk jak pointr a několikrát vdechla. "Bašta otevřel okno aby duše mohla do nebe a tak to sem  asi vlítlo zvenku."

"Co ten tu dělal?"

"Můj si k němu došel pro nějaký vercajk, který si tam dřív půjčoval od jezéďáků.  On si pro něj přišel, aby marodovi ušetřil zpáteční cestu a našel ho na podlaze."

Před vraty zastavila sanitka a z ní vystoupil lékař s nasupeným výrazem.

"Ten tu byl i posledně." Špitla Manhofová a šla mu v ústrety. Je co vešel, Kubík mu suše oznámil, že přijel pozdě. 

"U Záluží hořel na louce vírník. Byli jsme u něj první. ale pomoct se nedalo."

"Tak budou pohřby dva a pro loutkáře potřebujeme jejich fotky. Manhof nám ji už před léty prozíravě dal a co Vojty?" Otočil se ke mně. "Máš nějakou?" Po krátkém zamyšlení jsem přikývnul.

Doktor se sklonil k bezvládnému tělu a když se napřímil, ke Kubíkové smutně pronesl: "Omlouvám se za přednášku při poslední návštěvě. Občas se stává, že nemocní tuší smrt, třebaže na nich vůbec není vidět."

"Děda Herzů mého muže často varoval, že smrt je jako kousavý pes a jde nejvíc po těch, co se jí bojí."

Kubík se naježil. "Jsem si jistý, že měl před sebou aspoň dvacet let." Všimnul si jemně pohrdavého pohledu lékaře a upřeně se na něj podíval. Kopnul jsem ho do kotníku, abych zabránil vyřčení diagnózy a předešel konfliktu vědy se šarlatánstvím. 

Lékař ledabyle mávnul rukou a zaklapnul kufřík. "Po dvacetileté praxi  moje jistota sice ochabla, ale mrtvého ještě poznám. Kde můžu vyplnit úmrtní list?" Schoulená Kubíková ukázala ke kuchyni. Na to propukla v hysterický nářek a padla vedle nebožtíka na kolena. 

Doktorovi byla truchlivá scéna očividně nepříjemná a spásu hledal u mě. "V životě jsem takový oheň neviděl. Kouknout do něj bylo horší jak do slunce a k tomu ten strašný žár."

"Když jsem přestavoval chalupu, jezdil jsem pro šutr do lomu na Pilátě a párkrát se mi povedlo být svědkem pálení pilin elektronu, ze kterého se v Ladovce odlévaly díly k pletačkám. Hořely bílým plamenem a žár měl mít přes dva tisíce stupňů. Kostra vírníku mohla být kvůli váze z elektronu."

Kubík se sklonil ke klečící vdově a šetrně ji pomohl na nohy. "Starousedlíci vymírají a místo nich vesnice zaplavují Pražáci."

Podal jsem vdově složený kapesník. "Pamatujete odsun kulaků?"

"Odsunuli jenom Baštovy. Statkáře Zajíce také chtěli, ale pak ho přemluvili, aby vzal předsedování a zachránil krachující jézédé. Když se mu to povedlo, tak z něj udělali rostlináře a za předsedu dosadili nějakého komouše. Vím to od Václava". Ukázala na nebožtíka a hlasitě vzdychla.

"Byl u toho?"

"S tímhle Baštou si jako kluk hrál. Komouši se jeho táty, který se jich nebál, chtěli zbavit a aby měli důvod, měli mu na půdě za trám strčit pistoli, kterou pak, jako náhodou, našli." 

"Bašta si myslí, že ji tam ze závisti strčil někdo zdejší."

"Co by jim kdo záviděl? Dřinu od slunka do slunka?"

Baštu jsem našel ve stodole pod křížem. "Manhof to má už za sebou."

"Tutušil ,že se nanana nněj zuzubatá chychystá. Zázáchranka uu nněj bybyla pepečená vavařená. Ccco bybylo příčičinou sssmrti?"

"Srdeční selhání. "

"Oooodpoledne si ppppřišel půjčit dvaaaaaatřicítku klíč. Zpupuchřelo mmmu tětěsnění u dadarlingu a závit pppo ttěch leletech aasi zzzrezivěl. "

"Matice povolí, když se pořádně zahřeje."

"Na toto jssem mmmu půpůjčil leletlampu."

"Klíč ani letlampa u darlingu nebyly."

"Prototože jsem jjje ooodnesl a jejemu se uuuž popomoct nenedalo. Aaabych to popoznal, nenemusím bbbýt Kubík. Ttto mmmá bbýt vývýslech?"

"Prý se po vsi šuškalo, že tu pistoli vám v padesátých letech za trám strčili esenbáci. Dělávali to."

"Tátatata sss ninima vvvšušude chochodil aa dádával popopozor."

"Věděl jste, že Manhofovi patří k letitým obyvatelům Vlastiboře?"

"Ssstejně jajako mmy."

"S těmi jste si to přece chtěl vyřídit? Teď máte o jednoho méně a zajímavé je, že k tomu asi pomohla vaše letlampa."

"Kkkdyž jje vvám tto tatatk jajasné, pproč jjste dodoktora neooopravil?

"Infarkt pokládám za seriózní odchod z tohoto světa. Pravda by mu život nevrátila a akorát by vyvolala spekulace, jestli nešlo o sebevraždu."

Zvednul oči ke špatně vyřezanému a šilhajícímu Kristovi a sepnul ruce. "Nenebo ooo vvvraždu. Složižité jjsou cecesty Pápáně. Sss Vevencou jjjsme sssi hrárávali Bbyl oo něněco sstarší", na chvíli se zamyslel, "vvvlastně oo hohodně. Mměl uuuž popo vovojně. Bbyl hohodný. "Zase zavzpomínal. " Říříkal vovojna nenení kokojná aa ppřipravovoval mmě nana šišikanu. Uučil mmě i střířílet sss pipistolí cco nanašel popopo prchachajících Něněmcích a kkdyž bbyl ssse mmnou spokokojený, tttak mimi jiji i pppůjčil dodomů."

"Jak to skončilo?"

Udiveně na mě kouknul. "Pppřece nnaším oddstěhohováním."

"Kde skončila ta pistole?"

Pokrčil rameny a pak sebou prudce trhnul. "Dedejte mmi popokoj."

Následující ráno si Kubík všimnul papíru na dveřích Baštova statku. Stálo na něm "VIVISÍM NA  HAHAMBALKU."